30 Cdo 293/2019 – Nejvyšší soud

30 Cdo 293/2019-262 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně D. Ch., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 341/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, č. j. 21 Co 95/2018-221, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 7. 2018, č. j. 21 Co 95/2018-232, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, č. j. 21 Co 95/2018-221, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 7. 2018, č. j. 21 Co 95/2018-232, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 7. 2017, č. j. 18 C 341/2015-171, ve výrocích II. a III. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. V řízení se žalobkyně po žalované domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku vydání nezákonných rozsudků v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 11 C 339/2003 (dále jen „předmětné řízení“), v němž vystupovala v pozici žalované proti žalující společnosti Impex Brecka & Co., se sídlem v Curychu, Kreuzplatz 20, Švýcarská konfederace (dále jen „Společnost“). Žalobkyní tvrzená škoda sestávala původně z částek 49 739,123 USD a 28 252,80 Kč, které zaplatila Společnosti na jistině, úrocích z prodlení a náhradě nákladů řízení podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jenž byl následně zrušen dovolacím soudem; z částky 927,91 USD jako hodnoty pohledávky použité žalobkyní k započtení na úhradu plnění Společnosti podle téhož rozsudku, z částky 9 191 USD jako ušlého zisku z investice, kterou by žalobkyně uskutečnila v případě, kdyby nemusela hradit Společnosti částku 49 739,123 USD; a z částky 577 754 Kč jako vlastních nákladů vynaložených žalobkyní v předmětném řízení (489 239 Kč náklady právního zastoupení, 43 090 Kč soudní poplatek za odvolání, 5 000 Kč soudní poplatek za dovolání, 40 425 Kč znalecký posudek). V řízení se domáhala též náhrady nemajetkové újmy ve výši 240 000 Kč za nepřiměřenou délku předmětného řízení. Celkem tak v řízení požadovala po žalované zaplacení částek 846 000 Kč a 59 858 USD (sama však uvedla, že součet jí požadovaných nároků činí 846 006,80 Kč a 59 858,04 USD). Po připuštění změny žaloby se stal předmětem řízení též nárok žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení z požadovaných částek ve výši 8,05 % ročně za dobu od 1. 1. 2016 do zaplacení. Žalobkyně následně vzala žalobu částečně zpět ohledně částek již zaplacených žalovanou ve výši 132 912 Kč a 1 002 094,30 Kč (ekvivalent částky 49 739,13 USD), a též ohledně části dalších původně požadovaných nároků včetně jejich příslušenství (již nepožadovala náhradu škody a ušlý zisk v částkách 927,91 USD a 9 191 USD, náhradu nákladů znaleckého posudku ve výši 40 425 Kč a náhradu nemajetkové újmy v rozsahu 125 600 Kč). Po částečném zpětvzetí žaloby žalobkyně v řízení požadovala zaplacení částky 560 581,80 Kč s výše specifikovaným úrokem z prodlení (náhrady za náklady řízení zaplacené Společnosti ve výši 28 252,80 Kč, za náklady právního zastoupení ve výši 489 239 Kč a za soudní poplatek za odvolání ve výši 43 090 Kč) a též částku 62 835 Kč jako kapitalizované úroky z prodlení z již žalovanou uhrazených částek. Na základě zpětvzetí žaloby bylo řízení zastaveno co do částek 298 937 Kč a 59 858,04 USD (bez příslušenství). 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 7. 2017, č. j. 18 C 341/2015-171, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 91 087,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 28 252,80 Kč od 1. 1. 2016 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 532 329 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2016 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 092 Kč (výrok III). 3. Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu. Obvodní soud pro Prahu 9 vydal dne 9. 9. 2009 rozsudek č. j. 11 C 339/2003-228, kterým uložil žalobkyni povinnost zaplatit Společnosti částku 58 875,90 USD s příslušenstvím a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2010 (č. j. 19 Co 263/2010-264) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl ještě v rozsahu částky 17 534,747 USD s příslušenstvím, jinak jej potvrdil. Podle pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně uhradila Společnosti částku 49 739,123 USD a na nákladech řízení částku 28 252,80 Kč. Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2275/2011, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 30. 3. 2015 předmětné řízení zastavil, neboť v mezidobí byla Společnost zrušena bez právního zástupce (podle tvrzení žalobkyně zanikla ke dni 31. 7. 2013). Žalobkyně poté uplatnila nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy u žalované, která žalobkyni v průběhu řízení na požadovaných nárocích zaplatila částku 1 002 094,30 Kč (ekvivalent částky 49 739,13 USD), dále částku 18 512 Kč na náhradu nákladů vynaložených na zrušení nezákonného rozhodnutí (soudní poplatek za dovolání ve výši 5 000 Kč a náklady právního zastoupení v dovolacím řízení ve výši 13 512 Kč) a částku 114 400 Kč na náhradu nemajetkové újmy. 4. Na základě takto zjištěného skutkového stavu shledal soud prvního stupně důvodným pouze nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částek uhrazených žalovanou v průběhu řízení v kapitalizované výši 62 835 Kč a dále nárok na zaplacení částky 28 252,80 Kč s příslušenstvím představující náklady předmětného řízení zaplacené žalobkyní Společnosti na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo následně zrušeno Nejvyšším soudem. Tuto částku považoval za škodu, která žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím a nebyla jí Společností vrácena po zrušení pravomocných rozhodnutí. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl, neboť požadavek na zaplacení nákladů právního zastoupení v předmětném řízení se podle něj vymyká úpravě obsažené v ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), podle které náklady právního zastoupení mohou představovat újmu v majetkové sféře poškozené pouze tehdy, pokud se jedná o náklady, které byly vynaloženy na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí. Podotkl, že nepostačuje obecná souvislost vynaložených nákladů s řízením, v němž je vydáno nezákonné rozhodnutí, neboť zákon výslovně požaduje, aby se odškodňovaly výhradně náklady vynaložené na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí a současně vylučuje vznik škody v těch případech, kdy poškozený může náhradu nákladů řízení uplatnit v průběhu řízení podle procesních předpisů. Konečně pak uzavřel, že okolnost, že předmětné řízení bylo zastaveno z důvodu pozbytí způsobilosti účastníka být účastníkem řízení, nemá žádnou souvislost s nezákonným rozhodnutím, tedy neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tím, že předmětné řízení skončilo nikoli meritorním posouzením nároku a že nebylo rozhodnuto o nákladech řízení podle zásad stanovených občanským soudním řádem. Dále konstatoval, že ze zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu v předmětném řízení nevyplývá závěr, který dovozuje žalobkyně, že nebýt nezákonného rozhodnutí, nemusela by nést náklady právního zastoupení, neboť by byla ve věci úspěšná, a tyto náklady by jí uhradila Společnost. Nejvyšší soud v rozhodnutí uzavřel, že se soudy řádně nezabývaly posouzením platnosti předmětného smluvního vztahu, avšak ani případná neplatnost smlouvy bez dalšího neznamenala nedůvodnost Společností uplatněného nároku, neboť by bylo třeba přihlédnout k zásadám o vydání bezdůvodného obohacení, bylo-li přijato plnění bez právního důvodu. 5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem, ve znění shora citovaného opravného usnesení, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 532 329 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2016 do zaplacení (výrok I); a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 147 435,50 Kč (výrok II). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Citoval závěry odborné literatury k ustanovení § 31 Odpšk (v jeho znění účinném od 27. 4