30 Cdo 2992/2005 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2992/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 3. 2006 Spisová značka:30 Cdo 2992/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2992.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 11 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2992/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyň a) Z. M., b) J. D. a c) Z. S., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému B. L., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 62/2003, o dovolání žalobkyň a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2005, č.j. 1 Co 345/2004-129, takto: I. Dovolání žalovaného směřující proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2005, č.j. 1 Co 345/2004-129, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, se zamítá; ve zbývající části se toto dovolání odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2005, č.j. 1 Co 345/2004-129, s e ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. září 2004, pod č.j. 11 C 62/2003-97, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a/ (dále jen první žalobkyně) částku 200.000,- Kč, žalobkyni b/ (dále jen druhá žalobkyně) částku 100.000,- Kč a žalobkyni c/ (dále jen třetí žalobkyně) též částku 100.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen “o.z.”). Výrokem II. žalobu zamítl, pokud první žalobkyně požadovala dalších 800.000,- a každá z dalších dvou žalobkyň částku vždy po 400.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.). O odvolání žalovaného proti vyhovujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2005 pod č.j. 1 Co 345/2004-129 tak, že v těchto výrocích rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil první žalobkyni částku 130.000,- Kč a každé z dalších dvou žalobkyň částku vždy po 65.000,- Kč. Jinak tento rozsudek ve vztahu k první žalobkyni potvrdil co do částky 70.000,- Kč a ve vztahu ke každé ze zbývajících dvou žalobkyň co do částky 35.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vzal v úvahu, že žalovaný dne 19. prosince 1998 při honu zranil pana J. M., manžela první žalobkyně a otce zbývajících dvou žalobkyň, který tomuto zranění podlehl (za což byl žalovaný odsouzen v trestním řízení). Šlo o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyň chráněných ustanovením § 11 násl. o.z., konkrétně do práva na soukromí, jehož součástí je i rodinný život. Ten zahrnuje zejména právo fyzické osoby vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy a v jejich rámci uplatňovat vlastní osobnost. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně shledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z., když předmětný zásah je svou povahou trvalý a neodstranitelný a nelze jej odčinit žádnými prostředky morálního zadostiučinění. Při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud vyšel ze zásady, že při úmrtí nemůže žádné zadostiučinění odčinit vzniklou újmu, přičemž je třeba přihlédnout ke všem okolnostem dané věci i k tomu, že hledisko přiměřenosti se vztahuje i k výši náhrady, jejímž smyslem je vyvážit, případně zmírnit nemajetkovou újmu. V souzené věci odvolací soud shledal důvod odchýlit se při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích od její výše přiznané soudem prvního stupně. Na rozdíl od něho přihlédl k tomu, že satisfakčním prostředkem byl v dané věci i trestněprávní rozsudek, stejně tak jako konstatování porušení osobnostních práv ve vlastním řízení o ochranu osobnosti. Zdůraznil i náležité přihlédnutí k celkovým poměrům žalovaného zjištěným soudem prvního stupně. Za přiměřenou proto považoval částku náhrady této újmy ve výši 70.000,- Kč pro první žalobkyni a částky po 35.000,- Kč pro každou z dalších dvou žalobkyň. Odvolací soud též zmínil otázku promlčitelnosti uplatněného nároku, když (podle názoru dovolacího soudu) správně konstatoval, že v oblasti občanského práva nepodléhají promlčení nemajetková osobnostní práva, takže se nepromlčuje ani právo na ochranu osobnostních práv. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 13. července 2005 a zástupci žalobkyň dne 14. července 2005, přičemž právní moci nabyl posledně uvedeného dne. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 14. července 2005 včasné dovolání, zatímco žalobkyně uvedený rozsudek napadly včasným dovoláním dne 26. srpna 2005 směřujícím proti jeho výrokům, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Žalovaný ve svém dovolání uvádí, že jeho přípustnost je založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je přesvědčen, že toto rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle jeho mínění rozsudek řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a napadené rozhodnutí tuto otázku řeší v rozporu s hmotným právem. Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud podle jeho názoru nedůvodně neužil analogie ustanovení § 420 odst. 2 o.z. při posouzení toho, který subjekt je ve věci pasivně legitimován. Domnívá se, že za zásah do práva na ochranu osobnosti žalobkyň (do jejich práva na ochranu soukromí) ve skutečnosti neodpovídá on, ale Myslivecké sdružení M., jehož je žalovaný členem. Nesouhlasí především s úvahou odvolacího soudu, že v daném případě není možno analogicky užít ustanovení § 420 odst. 2 o.z., když žalovaný ve vztahu k tomuto sdružení neplnil povinnosti vyplývající z pracovního nebo obdobného vztahu, ale vykonával právo myslivosti. Z uvedeného ustanovení o.z. totiž nevyplývá, že by mezi těmi, kteří byli použiti pro činnost právnické nebo fyzické osoby, nutně musel existovat pracovněprávní vztah. Jediným rozlišujícím kritériem může podle dovolatele být pouze to, zda jednání použité osoby nepostrádá místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů právnické nebo fyzické osoby. Přitom tyto souvislosti jednání žalovaného s úkoly Mysliveckého sdružení M. nepostrádalo. Žalovaný totiž jednoznačně vykonával právo myslivosti, když toto právo mohlo vykonávat jedině toto sdružení. Proto měla být žaloba pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného zamítnuta. Žádá proto, aby dovolací soud napadený rozsudek (stejně tak i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K tomuto dovolání žalovaného se žalobkyně nevyjádřily. Žalobkyně ve svém dovolání vycházejí především z jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Za způsobilý dovolací důvod považují naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Mimo jiné poukazují na to, že soudy obou stupňů (správně) dovodily neoprávněný zásah do osobnostního práva všech tří žalobkyň protiprávním jednáním žalovaného. Soud prvního stupně pak za náležitě a úplně zjištěného skutkového stavu dovodil výši peněžní satisfakce. Odvolací soud však při plném převzetí těchto skutkových zjištění zcela nelogicky snížil výši náhrady nemajetkové újmy v penězích z celkově přisouzené částky 400.000,- Kč o 260.000,- Kč. Jediným důvodem pro tuto redukci byl odkaz na satisfakční roli rozsudku, jímž byl v souvislosti s popsaným skutkem žalovaný odsouzen v trestním řízení. Dovolatelky se (sice) současně ztotožňují s názorem, že s přihlédnutím k majetkovým a výdělkovým poměrům žalovaného by nemělo být přisouzení finančního zadostiučinění vůči němu „likvidační“. Současně však je snížení této občanskoprávní sankce Vrchním soudem v Praze zcela nesprávné a ničím nepodložené. Pokud (totiž) soud konstatuje zásah do práv na ochranu osobnosti, musí se současně zabývat náležitou výší peněžní satisfakce, kterou přiznává. Částky, které odvolací soud svou volnou úvahou dovodil, zdaleka nedosahují přiznávaných finančních satisfakcí v jiných sporech na ochranu osobnosti (byť mají třeba základ „jen“ v ochraně projevů osobní povahy). Dovolatelky připomínají, že každý případ je třeba zkoumat individuálně a s přihlédnutím ke všem konkré