30 Cdo 3005/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3005/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 1. 2018 Spisová značka:30 Cdo 3005/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3005.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Řízení o přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče (detence) Dotčené předpisy:§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 § 104 předpisu č. 89/2012Sb. § 38 odst. 1 písm. b) předpisu č. 372/2011Sb. § 77 předpisu č. 292/2013Sb. čl. 7 a 8 předpisu č. 2/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 3. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3005/2017-98 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci umístěné V. Z., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6 a opatrovníkem JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Dobrovského 1157/25, za účasti Fakultní nemocnice Olomouc, se sídlem v Olomouci, I. P. Pavlova 185/6 a Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočka v Olomouci, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 38 L 198/2016, o dovolání umístěné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. února 2017, č.j. 70 Co 28/2017-53, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. února 2017, č.j. 70 Co 28/2017-53, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2016, č.j. 38 L 198/2016-20, se z r u š u j í , a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Olomouci (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. října 2016, č.j. 38 L 198/2016-20, rozhodl, že k převzetí umístěné V. Z. (dále též „umístěná“ či „dovolatelka“) bez jejího souhlasu do zdravotního ústavu Fakultní nemocnice Olomouc dne 14.10.2016 došlo ze zákonných důvodů, a to v souladu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách, a tyto důvody trvají. Soud prvního stupně vyšel z výpovědi ošetřujícího lékaře MUDr. Miroslava Hajdy, podle které byla umístěná přijata k hospitalizaci dne 14. října 2016 pro dekompenzaci psychického onemocnění, neadekvátní projev, výrazné tenze, pohotovost k agresi a pro skutečnost, že byla nebezpečná sobě i okolí. Umístěná byla hospitalizována v režimu uzavřeného oddělení. Podle vyjádření ošetřujícího lékaře nebyla v době hospitalizace schopna chápat smysl řízení, obsah procesního poučení a zvolit si zástupce. Na doporučení lékaře bylo od výslechu umístěné upuštěno s ohledem na její agresivitu a zdravotní stav. S ohledem na uvedené skutečnosti soud prvního stupně dospěl k závěru, že k převzetí umístěné do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. února 2017, č.j. 70 Co 28/2017-53, k odvolání umístěné usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že soud prvního stupně dodržel veškeré zákonné předpoklady, které právní úprava ukládá k ochraně práv umístěné. Poukázal na to, že základem rozhodování soudu v řízení o zákonnosti převzetí člověka do zdravotnického zařízení bez jeho písemného souhlasu musí být především úplné a přesné informace o nemocném a o důvodech jeho umístění do ústavu. Dle odvolacího soudu okresní soud „řádně objektivizoval informace o umístěné a o důvodech jejího umístění do ústavu“, přičemž provedenými důkazy bylo prokázáno, že k převzetí umístěné do ústavu došlo z důvodů uvedených v ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Provedení dalších důkazů považoval odvolací soud s ohledem na okolnosti případu a nedostatek náhledu umístěné, která je pro své psychické onemocnění již opakovaně hospitalizována, za nadbytečné. Usnesení odvolacího soudu bylo umístěné doručeno dne 17. března 2017 a jejímu opatrovníkovi dne 15. března 2017. Umístěná podala dne 9. května 2017 proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání. Dovolatelka je přesvědčena, že toto dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na řešení otázek hmotného i procesního práva, které v praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Odvolací soud dle umístěné především nesprávně vyřešil otázku, v jakém rozsahu má být odůvodněno rozhodnutí o přípustnosti nedobrovolné hospitalizace. Dovolatelka má za to, že odvolací soud nedostatečně popsal své úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů; nezjistil a nepopsal konkrétní jednání umístěné, které mělo být bezprostředně nebezpečné; neprovedl výslech umístěné a své důkazy založil pouze na výslechu ošetřujícího lékaře okresním soudem; nezkoumal, zda existovaly alternativy k nedobrovolné hospitalizaci, zejména byla-li tato alternativa navrhována pacientkou. Umístěná poukazuje na to, že přestože trpí duševním onemocněním, nebyly naplněny podmínky pro nedobrovolnou hospitalizaci, neboť byla ochotná s hospitalizací vyslovit souhlas. Namítá, že soud provedl pouze důkaz výslechem ošetřujícího lékaře a v rozporu s ustanovením § 70 a § 77 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, od výslechu umístěné upustil. Soud je dle dovolatelky povinen alespoň jednou vidět osobu, jejíž svobodu omezuje, neboť úkolem soudu v detenčním řízení je vyvážit zájem pacienta na ochraně jeho zdraví či jeho okolí se zájmem na jeho osobní svobodě. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že soudy pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, nevyslechly ji, ale pouze ošetřujícího lékaře, přičemž v rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, jak konkrétně bylo její chování bezprostředně a závažným způsobem nebezpečné. Dovolatelka poukazuje na právo každého člověka vyjádřit se svou léčbou souhlas, které jí bylo v rozporu s Listinou práv a svobod a s mezinárodními úmluvami o biomedicíně odepřeno. Umístěná proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a usnesení Okresního soudu v Olomouci zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K podanému dovolání se další účastníci řízení nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V souzené věci dovolatelka odůvodňuje svůj závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. mimo jiné tvrzením, že soud (soudy) v rozporu s ustanovením § 70 a § 77 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních od výslechu umístěné upustil. Soud je dle dovolatelky povinen alespoň jednou vidět (zhlédnout) osobu, jejíž svobodu omezuje, neboť úkolem soudu v detenčním řízení je vyvážit zájem pacienta na ochraně jeho zdraví či jeho okolí se zájmem na jeho osobní svobodě (Stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016 sp. zn. Cpjn 201/2015). Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se soudy obou stupňů od této zásady odchýlily. Dovolací soud má tuto výtku za přiléhavou a tudíž dovolání klasifikuje jako přípustné. S ohledem na konstatovanou přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolací soud je přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je i důvodné. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny