30 Cdo 3063/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3063/2025-91 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 527 560 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 140/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 25 Co 104/2025-71, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 527 560 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky celkem čtyř řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, vedených u Ministerstva práce a sociálních věcí pod sp. zn. MPSV-2021/169059 (v době od 19. 10. 2021 do 22. 11. 2023, za což žalobce požadoval odškodnění ve výši 127 122 Kč s příslušenstvím), sp. zn. MPSV-2022/3327 (v době od 6. 1. 2022 do 11. 12. 2023, za což žalobce požadoval odškodnění ve výši 114 472 Kč s příslušenstvím), sp. zn. MPSV-2022/3338 (v době od 6. 1. 2022 do 15. 7. 2024, za což žalobce požadoval odškodnění ve výši 156 477 Kč s příslušenstvím) a pod sp. zn. MPSV-2022/65473 (v době od 13. 4. 2022 do 21. 2. 2024, za což žalobce požadoval odškodnění ve výši 129 489 Kč s příslušenstvím); dále také jen „posuzovaná řízení“. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 37 C 140/2024-53, konstatoval, že ve výše uvedených řízeních došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), přičemž v části znějící na zaplacení finančního plnění žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se porušení žalobcova práva na projednání věci bez zbytečných průtahů v posuzovaných řízeních nekonstatuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II tento rozsudek potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a závěrem rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, tedy proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 8. Otázka důkazního břemene vztahujícího se k prokázání sníženého významu posuzovaných řízení pro poškozeného, při jejímž řešením se měl odvolací soud dle žalobcova přesvědčení odchýlit od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021, ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, a ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023, pokud nezohlednil žalobcovu námitku, že žalovanou v řízení tížila procesní povinnost prokázat své tvrzení o nepatrném významu posuzovaných řízení pro žalobce z důvodu marginálnosti požadovaných informací pro jeho osobu, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011) se totiž odvolací soud při řešení této otázky neodchýlil, dospěl-li ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o nepatrném významu posuzovaných řízení pro žalobce poté, co zohlednil, že žalovaná nepatrný význam těchto řízení v kompenzačním řízení tvrdila (přičemž své tvrzení odůvodnila tím, že se požadované informace žalobce netýkaly a jeho zájem na jejich získání nepřesáhl rámec pouhého uspokojení jeho osobní zvědavosti – viz např. vyjádření žalované k žalobě ze dne 24. 8. 2024 na č. l. 15 a násl. spisu), a co zjistil, že toto její tvrzení koresponduje s obsahem spisů, které se k posuzovaným řízením vztahují (viz bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s body 19 a 30 odůvodnění napadeného rozsudku). 9. Odvolací soud, který tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu pečlivě přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo provedeným dokazováním najevo (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, jenž byl publikován pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, publikovaný pod č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1538/24, nebo ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 30 Cdo 767/2025), se svým závěrem o nepatrném významu posuzovaných řízení pro žalobce neodchýlil ani od té judikatury dovolacího soudu, v souladu s níž se význam předmětu řízení o poskytnutí informací liší v případě, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v případě, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně informaci potřebuje. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze přitom uvažovat pouze tehdy, kdy žadatel potřebuje informace získat naléhavě a nutně pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci svých konkrétních práv, což, jak již bylo uvedeno výše, v žalobcově případě naplněno nebylo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2110/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 1215/24, či ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1872/2025). 10. Přípustnost žalobcova dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka formy zadostiučinění za žalobcovu nemajetkovou újmu, v rámci níž žalobce poukázal na absenci výjimečných okolností jeho případu, které by odůvodňovaly odškodnit tuto újmu pouze konstatováním porušení žalobcova práva, a při jejímž řešením se měl odvolací soud, nepřiznal-li žalobci odškodnění v penězích, odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, dále ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2699/23. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přiznaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže tak sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národn