30 Cdo 3093/2012 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3093/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2013 Spisová značka:30 Cdo 3093/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3093.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Autorské právo Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 23 předpisu č. 121/2000Sb. § 29 odst. 1 předpisu č. 121/2000Sb. § 40 odst. 4 předpisu č. 121/2000Sb. § 451 obč. zák. § 107 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 5. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3093/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce OSA - ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, občanské sdružení, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČO 63839997, zastoupeného JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, proti žalované obchodní společnosti Lázně Aurora, s.r.o., se sídlem v Třeboni, Lázeňská 1001, IČO 25179896, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, o zaplacení 454.992,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 12/2010, o dovolání žalované a žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2012, č.j. 3 Co 36/2011-191, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2012, č.j. 3 Co 36/2011-191, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 2010, č.j. 11 C 12/2010-118, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. II. Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 2010 č.j. 11 C 12/2010-118, se zastavuje. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č.j. 11 C 12/2010-118, uložil žalované zaplatit žalobci částku 454.992,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z toho, že žalobce se domáhal zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo neoprávněným užíváním chráněných autorských děl v období od 1. 3. 2007 do 31.12.2009, jejich zpřístupňováním prostřednictvím televizních přijímačů umístěných na pokojích žalované, Lázně Aurora Třeboň. Žalovaná nesouhlasila s žalobou s poukazem na ustanovení § 23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“), který podle jejího názoru dopadá na tuto věc, neboť díla byla zpřístupňována pacientům při poskytování zdravotnické péče ve zdravotnickém zařízení. Současně také vznesla námitku promlčení uplatněného nároku. Soud prvního stupně s poukazem na aplikační přednost mezinárodních norem, na Bernskou úmluvu o ochraně literárních a uměleckých děl (vyhl.č.133/1980 Sb.), Všeobecnou úmluvu o autorském právu a Směrnici Evropského parlamentu a rady ze dne 22.5.2001, č. 2001/29 ES, uzavřel, že výjimka stanovená v poslední větě § 23 autorského zákona není v rozporu s mezinárodními smlouvami, ale na žalovanou nedopadá. Vzhledem k tomu, že uvedená výjimka omezuje práva autora, je nutno výklad možného omezení pojmout v zužujícím smyslu, tedy aby autorská práva byla omezena pouze v zákonem předpokládaném, tedy nutném rozsahu. Podmínky pro přiznání uvedené výjimky musí být splněny kumulativně. Žalovaná je sice zdravotnickým zařízením, ale zdravotnickou péči neposkytovala na pokojích, které slouží k ubytování lázeňských pacientů. Žalovaná poskytuje mimo jiné relaxační, popř. rekreační pobyty, při nichž jsou lázeňští hosté rovněž ubytováni na jejích pokojích. Přijetím argumentace žalované by aplikace výjimky vedla k nerespektování ustanovení § 29 odst. 1 autorského zákona a důsledkem by byla újma v (zejména majetkových) právech autorů a dále k porušení zásady nekomerčního užití autorských děl, kdy zvyšování komfortu pokoje jednoznačně znamená i zvyšování ceny poskytovaných ubytovacích služeb. Uvedenou výjimku je podle názoru soudu prvního stupně nutno vykládat v jejím daném a původním smyslu, tedy že se vztahuje na zdravotnické zařízení, kde je televizní přístroj umístěn přímo v prostoru poskytování zdravotnické péče při zdravotnických úkonech. Aplikace výjimky uvedené v § 23 autorského zákona by také znamenala rozpor s unijním právem i mezinárodními smlouvami, které mají přednost. Za základ při výpočtu výše bezdůvodného obohacení vzal soud prvního stupně sazebník žalobce a sazebník DILIA, vzhledem k pověření výkonu kolektivní správy. Náhradu za bezdůvodné obohacení přiznal v celé požadované částce, neboť dospěl k závěru, že právo na vydání bezdůvodného obohacení není ani zčásti promlčeno, protože žalobce se podle svého tvrzení o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděl až po 24. únoru 2008, což je prokázáno dopisem žalované žalobci ze dne 26. 3. 2009, z něhož žalobce zjistil údaje umožňující podání žaloby. V době podání žaloby (26.2.2010), tedy neuplynula ani subjektivní, ani objektivní promlčecí lhůta uvedená v § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2012, č.j. 3 Co 36/2011-191, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalobu co do zaplacení částky 185.877,- Kč s příslušenstvím zamítl a ve zbývající části ho podle § 219 téhož zákona potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že při výkladu poslední věty § 23 autorského zákona, je pro jeho aplikaci v každém konkrétním případě třeba splnění obou v ní stanovených předpokladů. Dospěl rovněž k závěru, že ke zpřístupnění děl došlo sice ve zdravotnickém zařízení, nikoli však při poskytování zdravotní péče, protože pokoje, v nichž jsou pacienti ubytováni, slouží jen k ubytování, nikoli též k poskytování zdravotní péče, a proto nelze aplikovat zákonnou výjimku stanovenou ve zmiňovaném § 23. Ztotožnil se i se způsobem výpočtu výše částky bezdůvodného obohacení jak ho provedl soud prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však podle jeho názoru žalobce věděl o možnosti podat žalobu již v době, kdy žalovaná odmítla po novelizaci ustanovení § 23 autorského zákona uzavření navazující licenční smlouvy na jiné než veřejné prostory, takže tedy nic nebránilo ani uplatnění jejího práva u soudu, a proto, pokud žalobce toto právo uplatnil až 26. 2. 2010, došlo k částečnému promlčení práva, konkrétně za období od 1. 3. 2007 do 26. 2. 2008. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem potvrzen, podala dovolání žalovaná. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž jako dovolací důvod uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Za otázky zásadního právního významu, jejichž řešení oběma soudy je nesprávné, považuje zejména: - Zda ubytování pacientů je možno posoudit jako součást zdravotní péče. Domnívá se, že ubytování pacientů je součástí zdravotní péče, protože je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění a současně jde o aktivní péči o jejich zdravotní stav. - Zda je možno ustanovení třetí věty § 23 autorského zákona vykládat rigidně a formalisticky, aniž by soud přihlížel k principu proporcionality v kolizi stojících práv a právních zájmů. Výjimka je stanovena ve prospěch pacientů a nikoli zdravotnického personálu. Nelze akceptovat názor soudů obou stupňů, že se uplatní pouze v případech akutní péče, protože v těchto situacích pacienti zpravidla žádná díla nevnímají. Poukazuje dále na rozdíl mezi ubytováním v hotelu, který je povinen autorskou odměnu platit, a pacientů v lázeňském zařízení, zejména na to, že provozování hotelu je provozování služeb, které není osvobozeno od DPH, provozování zdravotnického zařízení, včetně zařízení lázeňského je od této daně osvobozeno. Pobyt hostů v hotelu je zpravidla mnohem kratší než pobyt pacientů v lázních. Případná vzniklá újma na majetkových právech autorů je bagatelní. - Zda v období od 23. 5. 2005 do 18. 5. 2008 statut zdravotnického zařízení, na které nedopadá výjimka z autorskoprávní ochrany podle § 23 třetí věta autorského zákona, vylučuje, aby na toto zdravotnické zařízení byla uplatněna výjimka z autorskoprávní ochrany podle § 23 druhá věta autorského zákona, jakožto poskytovatele ubytovacích služeb, podle níž se za provozov