30 Cdo 3134/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3134/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2026 Spisová značka:30 Cdo 3134/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.3134.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1066/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3134/2025-228 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně E. S., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 302 952,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 97/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, č. j. 29 Co 134/2025-205, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2024, č. j. 37 C 97/2022-180, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 62 167 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 21. 10. 2022 do zaplacení (výrok I); žalobu zamítl v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 240 785,05 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 140 285,05 Kč od 21. 10. 2022 do 24. 10. 2022 a s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 240 785,05 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení (výrok II); žalobkyni pak uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 500 Kč (výrok III). 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, č. j. 29 Co 134/2025-205, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 81 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 21. 10. 2022 do zaplacení, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 25/2002 (dále též „původní řízení“). Dále se domáhala zaplacení částky 100 000 Kč jako náhrady škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení (již pravomocně zamítnuto). Soud prvního stupně již ve věci rozsudkem ze dne 26. 6. 2023, č. j. 37 C 97/2022-84, řízení částečně (v rozsahu zpětvzetí) zastavil a žalobu ohledně nároku na náhradu škody zcela zamítl. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy soud konstatoval, že nárok žalobkyně je co do svého základu po právu. Nicméně s ohledem na skutečnost, že sama žalovaná dobrovolně plnila přiměřené zadostiučinění v dostatečné výši, soud zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení další částky a uložil žalované zaplatit pouze úroky z prodlení v zákonné výši. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 29 Co 308/2023-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2024, č. j. 30 Cdo 1256/2024-159, zrušil oba výše uvedené rozsudky v části týkající se zamítnutého zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2025 napadla žalobkyně včas podaným dovoláním, „a to v části výroku I, jíž bylo potvrzeno krácení přiznaného zadostiučinění o částku 244 367 Kč“. Tato částka přitom byla naopak žalobkyni v součtu přiznána. Ze smyslu dovolání lze však dovodit, že směřuje do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl částečně (kde nebyl změněn) potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně. 5. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. 6. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Zčásti proto, že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti pro nepřípustnost. 7. Před vypořádáním jednotlivých dovolacích námitek budiž řečeno, že Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). 8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající dvojího zohlednění délky řízení. Žalobkyně bez bližšího upřesnění namítá, že soud při výpočtu základní částky zohlednil délku řízení a následně provedl další srážky založené na týchž okolnostech, čímž došlo k opakovanému zmenšení náhrady. Odkazuje přitom na neexistující rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 29. 3. 2006, č. 64886/01, ve věci Cocchiarella proti Itálii, který však na projednávanou věc svým obsahem nedopadá. Z dovolání není zřejmé, jaké další srážky a jaké okolnosti měla žalobkyně na mysli. Není vůbec zřejmé, v čem spatřuje nesprávnost právního názoru odvolacího soudu. S ohledem na odkazovaná rozhodnutí to nelze zjistit ani z těchto rozhodnutí. Není tedy vymezen důvod dovolání, ani v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. 9. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající se snížení základní částky zadostiučinění o 30 % z důvodu složitosti řízení, aniž by dle žalobkyně odvolací soud prokázal, jak procesní složitost přispěla k celkové délce řízení. Odvolací soud ve skutečnosti zkrátil základní částku zadostiučinění jen o 20 %. Odůvodnil to tím, že řešení procesních otázek si vyžádalo asi pěl let, což je přibližně pětina z celkové délky řízení. Odvolací soud se tak neodchýlil od zásad přijatých ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, dále jen „Stanovisko“. A ostatně ani od zásad vyjádřených v žalobkyní odkazovaném rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, č. 36813/97, ve věci Scordino proti I