30 Cdo 3236/2006 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3236/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 4. 2007 Spisová značka:30 Cdo 3236/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3236.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3236/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) M. V., zastoupeného advokátkou, a b) Z. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. P., a. s., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí oproti zaplacení částky 26,601.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 708/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. března 2006, č. j. 11 Co 693/2004 - 223, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.  O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Lounech po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 26. 7. 2004, č. j. 9 C 708/95 - 189, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali vyklizení nemovitostí, a to administrativní budovy č. p., jídelny, plnírny, provozní haly I. a II., suterénního skladu, kotelny, garáže a dílny, skladové haly RDJ, skladu RDJ, vrátnice, bývalé čerpací stanice, oplocení, venkovních úprav, trvalých porostů, pozemků, vše v k. ú. B., obec B., okres L., dosud zapsaných u Katastrálního úřadu pro Ú. k., katastrální pracoviště v L., na LV č. 172, oproti povinnosti žalobců zaplatit žalovanému částku 26,601.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 3. 2006, č. j. 11 Co 693/2004 - 223, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce za trvání manželství se žalobkyní vydražil ve veřejné dražbě konané dne 19. 11. 1991 provozní jednotku závodu K. P., a. s. za cenu 29,200.000,- Kč (nemovitosti uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně), kterou pak smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 30. 12. 1991 převedl na žalovaného za kupní cenu ve výši 2,600.000,- Kč odpovídající složené dražební jistině; smlouva nebyla registrována bývalým státním notářstvím, byl však na základě ní proveden zápis vlastnického práva žalovaného do evidence nemovitostí u Střediska geodézie v L. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 12. 2000, č. j. 12 C 30/97 - 86, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 9. 2003, č. j. 12 C 30/97 - 125, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2003, č. j. 11 Co 266/2001 - 166, byla pravomocně zamítnuta žaloba o určení vlastnictví žalobců ke sporným nemovitostem z důvodu, že kupní smlouva ze dne 30. 12. 1991 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je platným právním úkonem, a že bezpodílové spoluvlastnictví žalobců bylo zrušeno pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. 5. 1994, č. j. 11 C 143/94 - 7. Odvolací soud v dané věci přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze dne 30. 12. 1991 se řídí občanským zákoníkem, že uvedené nemovitosti se staly součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobců a že žalobkyně, která k uzavření smlouvy nedala souhlas, se její neplatnosti ve smyslu ust. § 145 a § 40a obč. zák. dovolala až po uplynutí tříleté promlčecí doby, tedy nikoliv po právu. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, se krajský soud ztotožnil i s názorem okresního soudu, že ust. § 47 odst. 2 obč. zák. je od 1. 1. 1993, kdy přestala existovat státní notářství, obsoletní a že z tohoto důvodu neplatí nevyvratitelná právní domněnka, že nebyl-li podán návrh na registraci kupní smlouvy, má se za to, že účastníci od smlouvy odstoupili. Protože předmětná kupní smlouva uzavřená podle § 588 a násl. obč. zák. je platným právním úkonem i z hlediska ust. § 37 odst. 1 obč. zák., od níž nebylo po právu žalobci odstoupeno podle § 517 odst. 1 obč. zák., není nárok uplatněný žalobou důvodný. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (každý zastoupen jiným advokátem) dovolání zcela totožného obsahu, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podávají je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Stejně jako v odvolání poukazují na to, že žalobkyně nedala k uzavření kupní smlouvy souhlas, a v této souvislosti odvolacímu soudu vytýkají, že věc nesprávně posuzoval podle ust. § 145 odst. 2 obč. zák., ačkoliv nešlo o obvyklou správu majetku, a naopak mají za to, že pro posouzení dané věci je rozhodující ust. § 144 obč. zák. Dovozují, že není-li ust. § 144 obč. zák. uvedeno v taxativním výčtu ust. § 40a obč. zák., nemůže jít v případě kupní smlouvy ze dne 30. 12. 1991 o relativní neplatnost, nýbrž za užití „argumentum a contrario“ (důkazu opakem) o neplatnost absolutní, z čehož podle nich vyplývá, že není nutno se neplatnosti dovolávat. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že na daný případ nelze aplikovat ust. § 47 odst. 2 obč. zák. a s poukazem na ust. § 27a zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, dovozují, že při rozhodování o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí má katastrální úřad postavení správního orgánu, který rozhoduje podle správního řádu, a daný případ tedy lze subsumovat pod ust. § 47 odst. 2 obč. zák. Co se týče platnosti smlouvy o převodu nemovitostí, která nebyla registrována státním notářstvím, měl by se podle jejich názoru dovolací soud zabývat rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Cdo 75/93, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. 33 Ca 100/96. Dále namítají, že v daném případě byl návrh na zápis do evidence nemovitostí podán dne 19. 3. 1992 osobou, která nebyla oprávněna takový návrh podat, neboť „není doložena plná moc, která by opravňovala M. Ď. k podání návrhu za účastníky smlouvy“. Rozhodné v této věci je podle nich i ust. § 143a obč. zák., podle kterého je-li předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Nesprávný je pak též názor odvolacího soudu o platnosti kupní smlouvy podle ust. § 37 obč. zák. z hlediska určitosti jejího předmětu, neboť v ní není uvedeno, na kterých pozemcích jsou jednotlivé stavby jako součásti provozní jednotky postaveny, nehledě na to, že některé z nich ani samostatnými stavbami nejsou. Odvolací soud podle nich nevzal v úvahu ani ust. § 15 odst. 3 a § 16 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není za