30 Cdo 3279/2012 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3279/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2013 Spisová značka:30 Cdo 3279/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3279.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Pravomoc soudu Správní soudnictví Dotčené předpisy:§ 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 7 o. s. ř. § 104b odst. 1 o. s. ř. § 104b odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:30. 4. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3279/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce K. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice u Jičína, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 7, Výstaviště 67, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 107/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 18 Co 87/2011-80, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 18 Co 87/2011-80, se v části výroku I., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, zrušuje. II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 11. 2010, č. j. 30 C 107/2009-51, se v části výroku I., v níž byla žaloba, aby se žalovaný zdržel neoprávněných zásahů do osobnostních práv žalobce odběrem vzorků DNA, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Soud prvního stupně zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby se žalovaný zdržel neoprávněných zásahů do osobnostních práv žalobce odběrem DNA, aby žalobci zaslal písemnou omluvu a zaplatil žalobci peněžitou náhradu ve výši 100.000,- Kč (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení a ve výroku III. o odměně ustanoveného advokáta. K odvolání žalobce odvolací soud zrušil část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jež se týkala požadavku žalobce na uložení zákazu České republice a jejím orgánům zdržet se neoprávněných zásahů do osobnostních práv žalobce, tj. vyžadovat po žalobci odběr vzorků DNA pro účely Národní databáze DNA ani pro žádné jiné účely, které zákon výslovně neumožňuje a které nejsou určeny pro zákonem dovolený účel. Odvolací soud řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. potvrdil (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce tvrdil, že vykonává trest odnětí svobody ve věznici Valdice u Jičína a že v průběhu výkonu trestu (dne 27. 6. 2007) byl v uvedené věznici vyzván příslušníky Policie České republiky ke strpění odběru vzorků DNA pro účely doplnění Národní databáze DNA. Žalobce se odběru odmítl podrobit s tím, že jej považoval za nezákonný. Odběr proveden nebyl, avšak žalobce byl upozorněn na možnost fyzického překonání odporu. V tomto postupu spatřoval žalobce neoprávněný zásah do svých práv na ochranu osobnosti, neboť odběr vzorku DNA byl po žalobci požadován bez vazby na konkrétní trestní řízení a nebyl určen ani konkrétní účel, pro něž by takový údaj měl být evidován. Popsaným postupem Policie České republiky byla významně snížena důstojnost žalobce a byla mu též způsobena psychická újma spočívající v tom, že trpí obavou, že k nucenému odběru DNA může kdykoliv dojít. Žalobce na tomto základě uplatnil nároky popsané výše podle § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Jelikož Městský soud v Praze, u něhož byla žaloba podána, nesouhlasil se svou věcnou příslušností, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2008, č. j. Ncp 2427/2008-21, rozhodl o tom, že věcně příslušné k projednání žaloby jsou okresní soudy a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Bylo zjištěno, že k pokusu o odběr vzorku DNA u žalobce došlo dne 27. 6. 2007, že žalobce vyzval žalovanou k upuštění od zásahů do práva na ochranu osobnosti, omluvy a zaplacení náhrady nemajetkové újmy dopisem ze dne 9. 11. 2007. Žalovaná žádost vyřídila dopisem ze dne 15. 2. 2008, který byl doručen právnímu zástupci žalobce dne 26. 2. 2008. Žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 14. 4. 2008. Soud prvního stupně posoudil nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále též jen „OdpŠk“). Soud prvního stupně podle uvedených ustanovení posoudil i zbylé nároky žalobce, ačkoliv měl za to, že by měly být posouzeny podle právní úpravy na ochranu osobnosti. Byl však vázán názorem Vrchního soudu v Praze. Nárok žalobce byl však promlčen, neboť žaloba byla podána k poštovní přepravě sedm dnů po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty (§ 32 odst. 3 a § 35 OdpŠk), která počala běžet dnem následujícím po dni, v němž došlo k pokusu o odběr DNA dne 27. 6. 2007 a k jejímuž stavení došlo po dobu předběžného projednání nároku u žalované (tedy od 9. 11. 2007 do 26. 2. 2008). Dle odvolacího soudu skončila možnost zkoumat věcnou příslušnost v daném případě pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, jímž byla věcná příslušnost soudů určena. Další posuzovaná věcné příslušnosti by bylo nepřípustné. Odvolací soud dále z § 42e odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění platném a účinném v době provedení pokusu o odběr vzorku DNA, dovodil, že Policie České republiky vystupovala při tomto úkonu ve vztahu k žalobci z pozice nositele veřejné moci. Její postup byl tedy výkonem pravomocí státního orgánu při uplatňování státní moci. Skutek popsaný v žalobě nese znaky úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk. Je tak nastolen vztah mezi žalobcem a žalovanou, který je třeba posoudit podle právní úpravy zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 31a OdpŠk, který je ve vztahu k úpravě práv vyplývajících z práva na ochranu osobnosti speciální právní úpravou. Přestože rozhodnutí o věcné příslušnosti nepředjímá aplikaci konkrétních právních předpisů při právním posouzení věci, je právní posouzení nároků žalobce na omluvu a zaplacení 100.000,- Kč podle zákona č. 82/1998 Sb. správné, včetně věcně správného závěru, že tyto nároky jsou promlčeny. Ve vztahu k nároku žalobce, aby žalované byla uložena povinnost „zdržet se neoprávněných zásahů do osobnostních práv žalobce, tj. vyžadovat po žalobci odběr vzorků DNA pro účely Národní databáze DNA ani pro žádné jiné účely, které zákon výslovně neumožňuje a které nejsou určeny pro zákonem dovolený účel“, odvolací soud s poukazem na čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a na § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) dospěl k závěru, že rozhodnutí o tomto nároku nenáleží do pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení. Neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení zasahoval do pravomoci jiných státních orgánů z hlediska preventivního posouzení podmínek pro výkon jejich pravomoci, kterak se domáhá žalobce. Ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. není dána pravomoc ani jiného orgánu k projednání tohoto nároku a rozhodnutí o něm. Protože nejde ani o spor o jinou právní věc, ani o jinou věc, jejímuž projednávání pravomoc soudu zakládá zákon, a nejde ani o věc správního soudnictví, není pro rozhodování v dané věci dána pravomoc soudů. Nejsou tedy dány podmínky řízení, za nichž může soud o tomto návrhu jednat. Odvolací soud proto řízení o tomto nároku bez dalšího zastavil. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozsudku. Odvolací soud podle názoru žalobce nepochopil smysl žaloby a nesprávně interpretuje § 42e zákona č. 283/1991 Sb. Odběr stěrů z ústní dutiny je úkonem spojeným se zásahem do tělesné integrity. Proto tento odběr musí být proveden dobrovolně, nikoliv za použití násilí. Protože Policie České republiky ani Vězeňská služba České republiky nereflektovaly upozornění Veřejného ochránce práv a trvaly na tom, že žalobcovu obranu proti odběru bukálních stěrů k zajištění jeho DNA do Národní databáze DNA překonají násilím, podal žalobce tuto žalobu na ochranu osobnosti. Jelikož nalézací soud se touto žalobou na ochranu osobnosti nezabýval vůbec a soud odvolací dospěl k závěr