30 Cdo 3355/2006 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3355/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 6. 2007 Spisová značka:30 Cdo 3355/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3355.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3355/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. ú. s. s. M. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. Š., zastoupené advokátem, o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 110/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2006, č.j. 3 Co 55/2005-278, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované jejímu zástupci advokátu, částku 4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se svým návrhem domáhal proti žalované zdržení se užívání dvou ochranných známek, zapsaných v roce 1996 jako známky kombinované pod čísly 88476 a 88477 u Úřadu průmyslového vlastnictví, s tím, že žalovaná těmito ochrannými známkami, které zdědila, zasahuje do autorských práv žalobce, která zdědil po J. S. Žalobce tvrdil, že je dědicem absolutních autorských práv po J. S., autorovi loutkových postav S. a H., a současně autorovi názvů těchto postav s tím, že názvy S. a H. vykazují znaky autorského díla literárního. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. března 2004, č.j. 3 Co 30/2003-127, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2003, č.j. 32 C 110/2001-88, kterým byla žaloba zamítnuta a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně provést důkazy, a to jak navržené žalobcem, tak další v úvahu přicházející důkazy. Vyslovil názor, že případné znalecké dokazování by mělo být zaměřeno nejen na posouzení autorství profesora S. k výtvarnému řešení postavy S., ale i toho, zda výtvarné řešení postavy H. vychází z výtvarného řešení postavy S. či nikoliv. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 20. července 2005, č.j. 32 C 110/2001-227, opětovně zamítl návrh na uložení povinnosti žalované zdržet se užívání ochranných známek přihlášených u Úřadu průmyslového vlastnictví dne 7. dubna 1994 pod číslem 88476 a 88477 a registrovaných dne 24. června 1996 pod čísly 191272 a 191273. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal tvůrčí přístup a autorství k výtvarným podobám loutek S. a H., ani k vytvoření jejich jmen J. S. Neprokázal též, že v době úmrtí J. S. mu náleželo právo rozhodovat o užití těchto samostatných děl, a že toto údajné právo přešlo v rámci dědické posloupnosti na žalobce. K tomu soud připomněl, že z ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 115/1953 Sb. platného v době úmrtí J. S. vyplývá, že na dědice mohla přejít pouze majetková práva (nikoli práva absolutní), tedy práva na vyplacení odměny. Dovodil, že autorská práva v rozsahu užití S. a H. pro divadelní představení a s tím spojené aktivity mělo divadlo, resp. stát, neboť podle § 26 zákona č. 115/1953 Sb. bylo, s výjimkou dědění, možno převést autorská práva pouze na taxativně uvedené státní organizace. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2006, č.j. 3 Co 55/2005-278, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce především neprokázal základní tvrzení o autorství profesora S. k předmětným dílům, neboť to nevyplynulo z žádného z provedených důkazů. To, co měl J. S. vytvořit podle tvrzení žalobce, jako návrh či náčrt „na kusu papíru“ se nedochovalo a nepodařilo se ani prokázat, že podle toho byla řezbářem K. N. vyřezána loutková postava S. V důsledku neprokázání autorství k postavičce S. nemohl být J. S. ani autorem výtvarného řešení loutky H., i kdyby její výtvarné řešení z výtvarného řešení loutky S. vycházelo. Protože výsledky doplněného dokazování neskýtaly podklady pro znalecké posouzení, zda loutka S. vznikla na základě konkrétního výtvarného počinu J. S., soud prvního stupně správně uzavřel, že nebylo třeba znaleckého posudku ani k otázce výtvarného řešení loutky H. Odvolací soud konstatoval, že se nepodařilo prokázat ani autorství J. S. k jménům či názvům „S.“ a „H.“. Důkazy k tomu provedené svědčí o tom, že tato jména J. S. zřejmě nevymyslel, že šlo o převzatá jména, zkomoleniny jmen či přezdívek osob z okolí profesora S., a že tento si sám autorství ke jménům loutek nepřisvojoval; naopak je přisuzoval K. K., příp. jeho otci. Za stavu, kdy se žalobci nepodařilo prokázat základní tvrzení o autorském podílu žalobce na vytvoření výtvarného řešení obou loutkových postav ani jejich jmen, proto již z tohoto důvodu nemohl být nárok shledán důvodným, bez ohledu na to, jak otázku autorství či původcovství řešil v té době platný předpis. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobce dne 2. srpna 2006 a téhož dne nabyl právní moci. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 2. října 2006 včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní nesprávnost rozhodnutí žalobce spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nebyl proveden navrhovaný znalecký posudek z oboru výtvarného umění. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek NS ČR z 21. 10. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1009/98, rozsudek z 21. 4. 1998 NS ČR, sp. zn. 26 Cdo 732/98). Dále se dovolatel domnívá, že odvolací soud řešil několik právních otázek v rozporu s hmotným právem. Má za to, že je přinejmenším sporné, zda určil správně právní normu, která měla být v předmětné věci aplikována a zda ji posléze správně vyložil, když uzavřel, že má být – pokud jde o posuzování rozsahu autorskoprávní ochrany – postupováno podle zákona č. 197/1895 ř.z. a současně vyloučil aplikaci jeho § 10. Dále odvolací soud nesprávně vyložil příslušná ustanovení autorských zákonů poskytující autorskoprávní ochranu nejen autorským dílům původním, ale i odvozeným. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 8. prosince 2006. Má za to, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Není dán ani dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu - jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Napadenému rozsudku sice předcházel dřívější rozsudek soudu prvního stupně (odvolacím soudem později zrušený), kterým však bylo rozhodnuto identicky, tzn. žaloba jím byla též v celém rozsahu zamítnuta. Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního v