30 Cdo 3500/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3500/2024-150 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně GRAPE SC, a.s., identifikační číslo osoby 25708783, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 208 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 37/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 11 Co 241/2023-120, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 11 Co 241/2023-120, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 69/2011 – dále jen „posuzované řízení“, v němž vystupovala v postavení žalované a jehož předmětem byl nárok na odměnu za poskytování právních služeb na základě ústně uzavřené smlouvy. Ke dni podání žaloby bylo posuzované řízení vedeno 11 let a 6 měsíců a ve fázi dovolacího řízení, tedy dosud nebylo skončeno. Žalobkyně uplatnila předmětný nárok u žalované dne 1. 9. 2022, přičemž požadovala částku 315 000 Kč. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 24. 6. 2022 dospěla k závěru, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená a žalobkyni odškodnila částkou 106 000 Kč. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 10 C 37/2023-93, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 069 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 2. 3. 2023 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu ve zbývajícím rozsahu ohledně požadavku na zaplacení 198 331 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 11 Co 241/2023-120, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení trvá od 9. 11. 2011, kdy byl žalobkyni doručen platební rozkaz a kdy se tak o tomto řízení poprvé dozvěděla. Ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně není posuzované řízení ukončeno a prozatím tak trvá 11 let a 5 měsíců, což je doba nepřiměřeně dlouhá. V posuzovaném řízení shledal pochybení v postupu soudů, neboť ve věci bylo rozhodnuto poprvé soudem prvního stupně dne 6. 2. 2014 a toto rozhodnutí bylo pro vady řízení spočívající v nedostatku skutkových zjištění a neprovedeném dokazování (pokud jde o tvrzení žalobce, že právní služby poskytované na základě ústně uzavřené smlouvy, jež byly předmětem posuzovaného řízení, poskytoval nikoli pouze JUDr. Těmín, ale i jiní pracovníci žalobkyně) zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 234/2014-305. V pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2018 bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, a to včetně rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že oba soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž opět šlo o nedostatečné prokázání a provedení důkazů k tvrzení ohledně uzavření smlouvy o poskytování právních služeb a ohledně samotné realizace právních služeb, ať už JUDr. Těmínem, nebo jiným pracovníkem žalobkyně. Soud prvního stupně v posuzovaném řízení shledal i další dílčí průtahy. Konkrétně se jedná o období od 11. 10. 2012, kdy se ve věci konalo jednání, které bylo odročeno za účelem provedení důkazu spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 21 Cm 54/2014, a kdy soud poté fakticky vyčkával na výsledky tohoto řízení i přesto, že byl urgován o postup v řízení žalovanou (zde žalobkyní) dne 9. 7. 2013, a dalším úkonem ve věci je pak až usnesení ze dne 8. 11. 2013, kterým byl zamítnut návrh žalobce na přerušení řízení. V tomto období přesahujícím jeden rok nebyl učiněn úkon, který by směřoval k ukončení věci. Dále se pak jedná o období od 3. 11. 2016, kdy se konalo jednání ve věci, které bylo odročeno na 5. 1. 2017, následně však došlo k odročení z důvodu na straně soudu na 7. 2. 2017, poté na 25. 4. 2017 a následně až na 22. 6. 2017, tedy kdy v období delším než 7 měsíců fakticky nebylo konáno žádné jednání ve věci. Posledním takovým obdobím je pak období od 15. 1. 2019, kdy je věc předložena Nejvyššímu soudu s podaným dovoláním, který však pro chyby ve vyhotovení rozhodnutí soudů obou nižších instancí dne 7. 5. 2019 spis vrací a věc je potom řádně předložena Nejvyššímu soudu až 13. 11. 2019, tedy pro chyby ve vyhotovení rozhodnutí soudů nižších instancí je prodlouženo předložení věci dovolacímu soudu o dalších 11 měsíců. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že v důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma, kterou je nutno odškodnit v penězích. 5. Při stanovení základní částky ročního odškodnění vyšel soud prvního stupně ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Stanovisko“, a vyšel z částky 16 000 Kč za jeden rok trvání posuzovaného řízení. Tuto částku pak soud prvního stupně s ohledem na § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk, pro skutkovou složitost věci, kdy posuzované řízení shledal nadstandardně skutkově složitým, snížil o 20 %. Soud dále přistoupil k ponížení základní částky odškodnění i pro procesní složitost věci, a to o 10 %. Celkem tedy základní částku odškodnění po zohlednění shora provedených procentních modifikací snížil o 30 % na výslednou částku 116 669 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni již poskytla částku 106 600 Kč, soud žalobkyni přiznal nárok na zbývající část finančního zadostiučinění ve výši 10 069 Kč a ve zbytku žalobního požadavku co do částky 198 331 Kč žalobu zamítl. 6. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním. Odvolací soud při jeho posouzení uvedl, že soud prvního stupně správně uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, v jehož důsledku vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se presumuje. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal procesní složitost posuzovaného řízení, a naopak snížil základní částku o dalších 10 % z důvodu skutkové složitosti (tj. celkem o 30 %). Oproti soudu prvního stupně shledal významnou potřebu korekce odůvodněnou počtem instancí, kdy základní částku dále z toho důvodu snížil o 20 % a zvýšil ji o 15 % z důvodu postupu orgánů popsaném v odst. 4 odůvodnění tohoto rozsudku. I přes výše uvedené pokládal za správný závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby co do částky 198 331 Kč s příslušenstvím. Protože žalobkyni již bylo přiznáno a vyplaceno více, než jí ve skutečnosti náleží, neshledal odvolací soud odvolání důvodným, když poskytnutí další peněžité částky by bylo v rozporu se smyslem právní úpravy podle OdpŠk a z hlediska spravedlivého poměru mezi vzniklou újmou a jejím odškodněním žalobkyni další finanční odškodnění již nenáleží. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to ve všech jeho výrocích. 8. Dovolatelka ve svém podání formuluje otázku, „zda by měla výše náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup být přiměřená vzhledem ke všem konkrétním okolnostem posuzovaného případu a vzhledem k modifikaci dle zákonných kritérií dle jejich skutečného vlivu na celkovou délku řízení“, při jejímž řešení se dle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2001, a Stanoviska), a také otázku, „zda dlouhodobá změna životní úrovně v dané zemi a inflace má mít vliv na přiměřenost základní částky zadostiučinění přiznávané dle zákona č. 82/1998 Sb. za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, případně nezákonným rozhodnutím“, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než doposud. 9. Namítá, že odvolací soud z důvodu instančnosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk základní částku odškodnění snížil o celých 20 %, zatímco prodlevy na straně soud