30 Cdo 3551/2019 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3551/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 12. 2020 Spisová značka:30 Cdo 3551/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3551.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 3. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3551/2019-148 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně TILIX s. r. o., se sídlem v Jihlavě, Benešova 1268/26, identifikační číslo osoby 26911582, zastoupené Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Husova 1653/46, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 101 250 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 266/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2019, č. j. 14 Co 135/2019-116, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: V řízení se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 101 250 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku odvolacích správních řízení projednávaných u žalované pod č. j. MZDR 30286/2012-2-FAR a MZDR 32697/2013-2-FAR. V těchto správních řízeních žalovaná projednávala odvolání žalobkyně ze dne 31. 7. 2012 a ze dne 27. 7. 2013 proti rozhodnutím Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. Sukls 50548/2012, a ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. Sukls 38758/2010, jimiž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 20 000 Kč za správní delikt podle § 103 odst. 9 písm. c) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), v tehdy účinném znění, a pokuty ve výši 15 000 Kč a 10 000 Kč za správní delikty podle § 103 odst. 9 písm. c), odst. 10 písm. g) zákona o léčivech a podle § 36 odst. 1 písm. y) zákona č. 167/1998, o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o návykových látkách“). Žalobkyně požadovala přiměřené zadostiučinění ve vztahu k prvnímu řízení (ukončenému rozhodnutím žalované ze dne 12. 4. 2017) ve výši 56 250 Kč a ve vztahu k druhému řízení (ukončenému rozhodnutím žalované ze dne 27. 6. 2017) ve výši 45 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, č. j. 25 C 266/2017-98, zamítl žalobu o zaplacení částky 101 250 Kč (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 600 Kč (výrok II). Takto v řízení rozhodoval poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 28. 2. 2018, č. j. 25 C 266/2017-39, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2018, č. j. 14 Co 210/2018-78 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 101 250 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 49 137 Kč (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně „v plném rozsahu“, podala žalovaná včasné dovolání, v němž navrhovala jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; ústavní stížnosti proti těmto usnesením podané odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2894/09, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2633/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, a ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016; ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17). Ve světle této judikatury je třeba posuzovat z hlediska přípustnosti dovolání zvlášť žalobkyní požadované nároky na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku jednotlivých správních řízení, o nichž bylo odvolacím soudem rozhodnuto jedním výrokem, neboť se jedná o samostatné nároky. Žalobkyní uplatněný nárok týkající se řízení vedeného pod č. j. MZDR 32697/2013-2-FAR (ve výši 45 000 Kč) nepřevyšuje částku 50 000 Kč, přičemž se nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávního vztahu. V rozsahu, jímž byl napaden rozsudek odvolacího soudu ohledně tohoto nároku, proto dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu, jímž byl napaden rozsudek odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 56 250 Kč týkajícího se řízení vedeného pod č. j. MZDR 30286/2012-2-FAR. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, tím, že na posuzované správní řízení aplikoval článek 6 odst. 1 Úmluvy, byť se v něm nejednalo o právo nebo závazek civilní (tj. soukromoprávní) povahy. Odvolací soud se nezabýval aplikovatelností čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho „civilní“ části, jíž se týkají žalovanou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Závěr, že předmětné správní řízení lze podřadit pod věcnou působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy, odvolací soud dovodil z jeho „trestní“ části, neboť posuzoval, zda žalobkyně čelila tzv. „trestnímu obvinění“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, uveřejněný pod číslem 17/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadené rozhodnutí tedy nezáviselo na posouzení žalovanou předkládané otázky. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Ani otázka interpretace a aplikace tzv. Bendenounových kritérií (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“ – ze dne 24. 2. 1994, Bendenoun proti Francii, stížnost č. 12547/86, Se