30 Cdo 3558/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3558/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 3. 2023 Spisová značka:30 Cdo 3558/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3558.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přerušení řízení Předběžná otázka Dotčené předpisy:§ 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. § 135 odst. 1, 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 5. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3558/2022-239 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně AKRO investiční společnost, a. s., IČO 49241699, se sídlem v Praze 6, Slunná 547/25, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 45 437 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 56/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, č. j. 91 Co 231/2022-218, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, č. j. 91 Co 231/2022-218, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 6. 2022, č. j. 47 C 56/2022-210, přerušil řízení vedené o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 45 437 450 Kč s příslušenstvím, a to podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu a do pravomocného skončení řízení vedeného u Specializovaného finančního úřadu pod č. j. 134268/19/4200-13782-105725. U zmíněného orgánu je totiž řešeno dodatečné daňové přiznání žalobkyně a z něj vyplývající výše její daňové povinnosti, která má souvislost se zažalovaným nárokem na náhradu škody, pročež se jedná o otázku, jež má význam pro rozhodnutí v projednávané věci. 2. Takto soud prvního stupně rozhodl v řízení, jehož předmětem je nárok žalobkyně na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tvrzená škoda svou výší odpovídá dani z příjmů, kterou žalobkyně, jež obhospodařuje majetek AKRO globálního akciového fondu, otevřeného podílového fondu, zaplatila z majetku zmíněného fondu, a to z náhrady škody, jež jí dle posléze zrušených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 44/2000, a Městského soudu v Praze, sp. zn. 35 Co 34/2012, vyplatilo Ministerstvo financí, a kterou byla žalobkyně nucena zmíněnému ministerstvu následně vrátit. Vrácení zaplacené daně se žalobkyně přitom domáhá též v dosud neskončeném řízení vedeném před výše zmíněným finančním úřadem. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje. 4. Odvolací soud předně konstatoval, že prvostupňovým soudem aplikovaný § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu upravuje případ fakultativního přerušení řízení z důvodu, že probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu ve věci. Dle odvolacího soudu se musí jednat o takovou otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a zároveň si ji soud může podle § 135 odst. 2 občanského soudního řádu vyřešit sám. Přerušení řízení současně musí mít i praktický smysl a být hospodárné. V případě řízení vedeného u Specializovaného finančního úřadu pod sp. zn. 134268/19/4200-13782-105725 však uvedené podmínky splněny nejsou. Zmíněný orgán sice v tomto řízení posuzuje otázku, která má podstatný význam i pro nyní vedené soudní řízení (neboť se týká otázky, zda žalobkyni vznikla škoda a v jaké výši), nejedná se však o otázku, kterou by si soud mohl podle § 135 odst. 2 občanského soudního řádu vyřešit sám jako otázku předběžnou. Pravomoc k rozhodnutí o daňové povinnosti a výši daně z příjmů totiž podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, přísluší pouze správci daně. Podle názoru odvolacího soudu nadto žalobkyně svou žalobu v této věci podala předčasně, neboť s ohledem na probíhající daňové řízení dosud nelze postavit najisto, zda a v jaké výši jí tvrzená škoda vznikla. Přerušení řízení, které žalobkyně navrhuje, by tak nebylo v souladu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. 6. Podle jejího názoru dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil otázku, zda je soud podle § 135 odst. 2 občanského soudního řádu oprávněn si jako předběžnou otázku posoudit, zda podílovému fondu vznikl nárok na vrácení daně z příjmů v případě, že plnění přijaté na základě později zrušeného rozsudku byl tento fond následně povinen vrátit. Tuto otázku přitom odvolací soud vyřešil nesprávně, neboť podle § 135 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu je soud vázán pouze rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal a dále rozhodnutím o osobním stavu. Jiné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, a mezi něž spadá i rozhodování o daňových otázkách, však soud může posoudit sám, nebylo-li o nich již pravomocně rozhodnuto. Pokud tedy o vrácení daně dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je povinností soudu si danou otázku posoudit jako otázku předběžnou. S ohledem na složitost řešení této otázky je však žalobkyně přesvědčena o tom, že je namístě na výsledek probíhajícího daňového řízení vyčkat a do té doby toto soudní řízení přerušit. Po vydání pravomocného rozhodnutí v probíhajícím daňovém řízení by pak soud mohl v řízení pokračovat, přičemž by v souladu s § 135 odst. 2 občanského soudního řádu z tohoto rozhodnutí vycházel. 7. Další otázku, kterou žalobkyně v dovolání zformulovala a která dle jejího názoru také nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, je, zda lze řízení přerušit v situaci, kdy má soud řešit otázky, které v soudním řízení oprávněn řešit není, a zda je soud povinen řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu přerušit i v případě, že žalobkyně v návrhu na jeho přerušení odkázala na § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. Rovněž i při řešení těchto otázek měl odvolací soud pochybit, pokud bez ohledu na to, z jakého důvodu žalobkyně přerušení řízení navrhla, toto řízení nepřerušil. 8. Žalobkyně se rovněž vymezila proti závěru odvolacího soudu o tom, že jí podaná žaloba je předčasná, pokud řízení vedené u příslušného finančního úřadu dosud nebylo pravomocně skončeno, a je tudíž nejisté, jaká škoda žalobkyni vznikla, s tím, že i v tomto případě se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. 9. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby napadené usnesení změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdí. 10. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 12. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné. 13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ve vztahu k otázce, zda je soud povinen řízení přerušit podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. i v případě, že účastník řízení navrhl jeho přerušení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí nespočívá, resp. odvolací soud na jej