30 Cdo 3598/2014 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3598/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Mgr. P. S., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova č. 615/6, proti žalované České republice - Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí č. 375/4, identifikační číslo osoby 00024341, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 221/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2014, č. j. 51 Co 404/2013-91, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se žalobou podanou dne 14. 9. 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem státu, který spatřovala v tom, že stát brání porodním asistentkám v poskytování péče u porodu doma, nezajišťuje péči u porodu doma, nepřijal legislativu, která by porod doma umožňovala a v médiích vytváří prostředí netolerance vůči volbě místa porodu. V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu státu byla žalobkyně nucena porodit doma bez kvalifikované péče porodní asistentky. Žalobkyně tvrdila, že kdyby musela rodit v nemocnici, bylo by zasaženo do jejího práva na soukromý, rodinný život a práva na svobodu myšlení, protože porod v nemocnici nepovažuje vzhledem k užívání nevhodných postupů za bezpečný. Podle žalobkyně došlo tímto nesprávným postupem státu k ohrožení jejího zdraví i zdraví jejího nenarozeného dítěte a k hrubému zásahu do jejích osobnostních práv, neboť musela během těhotenství zažívat stres a obavy spojené s nejistotou, zda se jí podaří zajistit péči během jejího porodu doma a po tom, co její syn krátce po porodu zemřel (pro vrozenou srdeční vadu neslučitelnou s mimoděložním životem) byla vystavena velkému zájmu a kriminalizování ze strany médií. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala a uvedla, že v posuzovaném případě všechny státní orgány jednaly v souladu s právními předpisy, takže nezasáhly do práv žalobkyně, a že legislativní nečinnost nelze podřadit pod nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 23 C 221/2012-44, žalobu zamítl a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobkyní tvrzený přístup státu k domácím porodům nelze podřadit pod nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk (nenaplnění odpovědnostního titulu), neboť v posuzovaném případě nedošlo k porušení pravidel předepsaných právními předpisy pro počínání státních orgánů. Na posuzovaný případ je nutné aplikovat právní názor Ústavního soudu vyjádřený za obdobných skutkových okolností v usnesení pléna ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 26/11, podle nějž se nelze změny přístupu státu k domácím porodům domáhat cestou občanskoprávních žalob, ale jedině skrze seriózní a odbornou debatu, jejímž výsledkem by měla být legislativní úprava, která zohlední všechny kolidující zájmy, neboť přístup státu k domácím porodům je otázkou společenskou a politickou, jejíž zodpovězení je na zákonodárci, nikoliv na soudu. Soud prvního stupně se ztotožnil také s právními názory ombudsmana a disentujícího soudce J. M. uvedenými taktéž v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 26/11, o tom, že na posuzovaný případ nelze aplikovat rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 14. 12. 2010 ve věci Ternovszky proti Maďarsku, č. 67545/09, protože česká právní úprava se v této oblasti od maďarské právní úpravy podstatně liší. Soud prvního stupně shrnul, že existuje legislativa, která umožňuje poskytování péče při domácích porodech, když stát nebrání porodním asistentkám, aby mohly legálně poskytovat péči u porodu doma, a že žádný závazný právní předpis neukládá státu povinnost zajistit prostřednictvím určité organizace péči u domácího porodu. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2014, č. j. 51 Co 404/2013-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem a argumentací soudu prvního stupně o tom, že v posuzovaném případě absentuje odpovědnostní titul, neboť za nesprávný úřední postup lze považovat pouze porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státních orgánů, že legislativní nečinnost nelze podřadit pod nesprávný úřední postup, že ministerstvo nemůže vydat vyhlášku, která by prováděla zákon nad jeho rámec, a že řízení o žalobě podle OdpŠk nemůže suplovat odbornou diskusi nad situací v českém porodnictví. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že soud prvního stupně i odvolací soud při závěru o neexistenci porušení pravidel předepsaných právními předpisy (neexistenci nesprávného úředního postupu) opomenul, že povinnost státu umožnit péči u domácího porodu sice není upravena právními předpisy, ale vyplývá z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a z čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, což bylo konstatováno v rozsudku ESLP ze dne 14. 12. 2010 ve věci Ternovszky proti Maďarsku, č. 67545/09, jehož závěry byly podpořeny také v rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2012, č. j. 35 Nc 53/2012-27. Vedle toho dle žalobkyně stát svým postupem porušil obecnou povinnost předcházet škodě na zdraví (§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), povinnost zdržet se zásahů do osobnostních práv rodiček (§ 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), povinnost spolupracovat při tvorbě obecně závazných právních předpisů a udělování oprávnění v oblasti zdravotnictví s profesními organizacemi a profesními občanskými sdruženími (§ 10a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) a povinnost stanovit vyhláškou požadavky na věcné a technické vybavení zdravotnického zařízení pro porod v domácím prostředí (§ 12a odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu). Žalobkyně namítala, že v posuzovaném případě došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, což nemůže být soudy ignorováno pouhým odkazem na to, že se jedná o společenskou a politickou otázku. Závěr o tom, zda se stát dopustil nesprávného úředního postupu, závisí dle žalobkyně mimo jiné na vyřešení otázky, jestli stát brání porodním asistentkám v tom, aby mohly legálně poskytovat péči u porodu doma, což je otázka, kterou soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně právně posoudil. Z tvrzení zástupců státu ve věci Dubská a Krejzová proti České republice před ESLP vyplývá, že v České republice může být porodní péče poskytována pouze ve zdravotnickém zařízení. K posouzení otázky, zda stát brání porodním asistentkám v poskytování péče u porodů doma, navrhovala žalobkyně důkazy, jejichž provedení bylo bez věcně adekvátního důvodu zamítnuto. Žalobkyně dále považovala za nesprávný závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu o tom, že žádný právní předpis neukládá státu povinnost zajistit péči u domácího porodu. Nemocnice měly podle ustanovení § 18 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, povinnost poskytovat ambulantní formu péče, jejíž součástí bylo také poskytování péče ve vlastním sociálním prostředí pacienta, z čehož žalobkyně dovozovala, že nemocnice měly oprávnění a povinnost vyslat na žádost rodičky svůj zdravotnický personál k porodu doma. Žalobkyně namítala, že Ministerstvo zdravotnictví dlouhodobě ignoruje otázku domácích porodů tím, že nevydalo v souladu s ustanovením § 12a odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu po projednání s profesními organizacemi porodních asistentek vyhlášku, kterou by stanovilo požadavky na věcné a technické vybavení zdravotnického zařízení (včetně požadavků pro vedení porodu v domácím prostředí). Ze směrnice Parlamentu a Rady č. 2005/36/ES, o uznávání odborných kvalifikací a ze směrnice Rady č. 80/155/EHS, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti porodních asistentek vyplývá, že porodní asistentka je bez odborného dohledu či indikace lékaře oprávněna k provádění fyziologických porodů. Podle žalobkyně Česká republika na rozdíl od jiných států západní Evropy implementovala tyto směrnice do svého právního řádu pouze formálně, aniž by výkon činnosti samostatné porodní asistentky fakticky umožnila, což je porušení závazků plynoucích z evropského práva zakládající nesprávný úřední postup. Na základě použití analogie s odpovědností státu podle OdpŠk za neprovedení směrnice Evropské unie (dále též „EU“) l