30 Cdo 3607/2007 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3607/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 9. 2008 Spisová značka:30 Cdo 3607/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3607.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 39 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2864/08 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3607/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně České republiky – M. f., zastoupené advokátkou, proti žalované B., a.s., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 257/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 26 Co 448/2006 - 121, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 26 Co 448/2006 - 121, ve věci samé se zamítá; jinak se dovolání odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, č. j. 26 Co 448/2006 - 121, změnil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 5. 2006, č. j. 5 C 257/2005 - 99, kterým byla připuštěna změna žaloby tak, že se žalobkyně domáhá určení, že je vlastníkem pozemkových parcel č. 559/1, 559/2 a 559/3, vše v k.ú. V. Ú., obec P. p. S., kterým dále byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastníkem těchto nemovitostí a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že usnesením č. 98 ze dne 28. 1. 2004 Vláda České republiky (dále jen „vláda“) schválila podmínky pro tzv. třetí kolo výběrového řízení k bezúplatným převodům nemovitostí dosud náležejících do správy F. d. a mládeže „v likvidaci“ (dále jen „F.“) na nové nabyvatele, do něhož likvidátor F. v souladu s článkem II bodem 1 usnesení zařadil předmětné nemovitosti. Komise ustavená pro třetí kolo výběrového řízení oba uchazeče o bezúplatný převod nemovitostí pro nesplnění podmínek tohoto výběrového řízení vyřadila. Následně likvidátor F. kupní smlouvou ze dne 17. 9. 2004, s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 27. 9. 2004, převedl na základě veřejné soutěže (kterou vypsal na prodej majetku již předtím vyřazeného z výběrového řízení) vlastnictví předmětných nemovitostí na žalovanou, jež v této soutěži uspěla. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“) usnesením č. 1324 ze dne 2. 11. 2004 nevyslovila souhlas s bezúplatným převodem předmětných nemovitostí. Dnem 1. 1. 2005 přešla veškerá práva a povinnosti F., včetně práv a povinností z nedokončených právních sporů, na Českou republiku. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu závěru o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro převod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované a o platnosti uzavřené kupní smlouvy. Přiklonil se k výkladu článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení F. d. a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 364/2000 Sb.“, příp. jen „zákon“), podle kterého nebylo možné úplatně převádět majetek ve správě F. (jenž byl vyloučen z bezúplatného převodu na zákonem vymezené subjekty), dokud o tomto majetku nerozhodla Poslanecká sněmovna (v daném případě po 2. 11. 2004). Dovodil, že ustanovení zákona upravující postup při likvidaci majetku, se kterým F. hospodařil, jsou nepochybně kogentní a jedině v jejich rámci byl likvidátor oprávněn při provádění likvidace postupovat. Nelze přehlédnout, že šlo o majetek, o jehož dalším využití si vyhradil právo rozhodovat zákonodárce, takže nebylo vyloučeno, aby rozhodoval např. na základě poslanecké iniciativy i o návrzích na bezúplatný převod, které podle závěrů Komise nevyhověly podmínkám výběrového řízení a které z tohoto důvodu vláda nepředložila Poslanecké sněmovně. Jednání likvidátora, spočívající v převodu sporných nemovitostí ještě před rozhodnutím Poslanecké sněmovny, tak přivodilo absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 17. 9. 2004 ve smyslu § 39 obč. zák., neboť tento právní úkon odporoval zákonu, event. jej obcházel. Žalovaná proto nemohla na jeho základě nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem a jejich vlastníkem zůstala žalobkyně. Procesní podmínku uvedenou v § 80 písm. c) o. s. ř., jakož i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v daném sporu, považovaly soudy obou stupňů za splněné. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka pokládá za nesprávné závěry odvolacího soudu, že majetek ve správě F. vyřazený z bezúplatných převodů nebylo možné úplatně převést dříve, než Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s navrženými bezúplatnými převody majetku, a že z tohoto důvodu je dne 17. 9. 2004 uzavřená kupní smlouva neplatná pro rozpor se zákonem. Za situace, kdy sporné nemovitosti byly komisí z třetího kola výběrového řízení na bezúplatné převody vyřazeny, a tudíž jejich převody nebyly vládou navrženy Poslanecké sněmovně k odsouhlasení, staly se tzv. „zbývajícím majetkem“, který mohl likvidátor F. v souladu s článkem I bodem 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb. na základě veřejné soutěže úplatně převádět na jiné subjekty. V článku 3 písm. j) přílohy č. 1 usnesení č. 98 ze dne 28. 1. 2004 vláda výslovně stanovila, že nemovitosti uvedené v seznamu pro bezúplatný převod, o něž žádný ze zákonem vymezených subjektů neprojeví zájem, automaticky přecházejí do skupiny majetku určeného k jinému způsobu vypořádání podle článku I bodu 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb.; povinnost vyčkat rozhodnutí Poslanecké sněmovny se proto vztahuje pouze k majetku, který byl vládou k bezúplatnému převodu schválen. Navíc Poslanecká sněmovna podle svého jednacího řádu může vyslovit pouze souhlas či nesouhlas s návrhem vlády; v případě, že sporné nemovitosti k bezúplatnému převodu vláda nenavrhla, nemohla o tomto převodu Poslanecká sněmovna ani rozhodnout. Dovolatelka podotýká, že nemovitosti k bezúplatným převodům byly vládou navrženy Poslanecké sněmovně ke schválení již dne 16. 6. 2004, tedy předtím, než likvidátor F. vyhlásil veřejnou soutěž ohledně zbývající části majetku ve správě F. „Striktně doslovný výklad“ článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., který zastává odvolací soud, podle dovolatelky postrádá jakýkoli smysl a příčí se „nejen účelu zákona o likvidaci F., ale i právní jistotě nabyvatelů, kteří získali předmětné nemovitosti za úplatu na základě řádné veřejné soutěže v dobré víře.“ Z těchto důvodů dovolatelka považuje uzavřenou kupní smlouvu za platnou. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním názorem odvolacího soudu a poukázala na to, že v obdobných věcech rozhodl shodně již Nejvyšší soud (viz rozsudek ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006) a též krajské soudy. Uvedla, že blokační ustanovení článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., na jehož základě proběhlo tzv. třetí kolo veřejné soutěže, je ustanovením kogentním, jehož smyslem a účelem bylo, aby „se co nejvíce nemovitostí dostalo do vlastnictví určitých subjektů a nadále byl využíván pro práci se dětmi a mládeží“. Protože rozsah zbývajícího majetku byl znám až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny, mohly být nemovitosti úplatně převedeny až po tomto rozhodnutí. Jakékoliv úkony likvidátora směřující k úplatným převodům učiněné před 2. 11. 2004 je proto třeba považovat na neplatné. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, a žalobkyni přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. V projednávané věci dovolatelka otevírá dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu (který je pro jeho m