30 Cdo 3616/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3616/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2012 Spisová značka:30 Cdo 3616/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3616.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Autoremedura Opatrovník Dotčené předpisy:§ 192 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 § 210a o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 § 27 odst. 3 obč. zák. § 3 odst. 2 předpisu č. 131/2000Sb. § 32 odst. 1 předpisu č. 131/2000Sb. § 32 odst. 2 předpisu č. 131/2000Sb. § 192 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:1. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3616/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci opatrovance B. T., omezeného ve způsobilosti k právním úkonům, za účasti Městské části Praha 4, se sídlem Praha 4, Táborská 350/32, o ustanovení opatrovníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. P 307/2009, o dovolání Městské části Praha 4 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2010, č.j. 51 Co 116/2010-77, takto : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2010, č.j. 51 Co 116/2010-77, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. února 2010, č.j. P 307/2009-59, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4.2.2010, č.j. P 307/2009-59, ve výroku I. rozhodl, že „ usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30.11.2009, č.j. P 307/2009-48 se ve výroku pod bodem I. mění tak, že soud podle § 192 o.s.ř. ustanovuje panu B. T. (dále též „opatrovanec“), nar. 15.11.1957, omezenému ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je způsobilý činit pouze právní úkony majetkové povahy, jejichž hodnota nepřesahuje částku 2.000,- Kč měsíčně, opatrovníka, a to Městskou část Praha 4, se sídlem v Praze 4, Táborská 350/2“. Výrokem II. vymezil práva a povinnosti opatrovníka tak, že „opatrovník je oprávněn zastupovat opatrovance při právních úkonech přesahujících rámec omezení daný soudem v běžném rozsahu, zejména jeho jménem jednat před soudy a jinými orgány a spravovat jeho majetek, včetně jeho důchodu s péčí řádného hospodáře a za současné povinnosti toto řádně vyúčtovat a přitom dbát pokynů soudu. Dále je opatrovník povinen jednou ročně předložit soudu zprávy o osobě opatrovance a předložit průběžné vyúčtování o nakládání s majetkem opatrovance. Při skončení zastupování je opatrovník povinen předložit soudu závěrečný účet a podle tohoto účtu předat majetek opatrovance“. Soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 2. 2010, č. j. P 307/2009-59 k odvolání původně ustanoveného opatrovníka – Ústavu sociálních služeb v Praze 4 - změnil (autoremedurou podle ustanovení § 210a o. s. ř.) své dřívější usnesení o ustanovení opatrovníka ze dne 30. 11. 2009, č. j. P 307/2009-48 s odkazem na odůvodnění obsažené v odvolání, že výkonu funkce opatrovníka brání skutečnost, že opatrovanec je v obvodu Prahy 4 pouze trvale hlášen, jeho skutečný pobyt není znám a sociální pracovnice paní J. M., která s ním spolupracovala, jmenovaného neviděla již od června 2009. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání Městské části Praha 4 usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že svěření výkonu přenesené působnosti – opatrovnictví a poručnictví z hlavního města Prahy na jednotlivé městské části plyne z přílohy č. 4 obecně závazné vyhlášky č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy, v platném znění (dále jen „Statut“), a to části A (§ 4 odst. 1 Statutu), bod 287 přílohy (str. 106 Statutu). Neuznal tak důvodnou námitku Městské části Praha 4, že výkon funkce opatrovníka nebyla hlavním městem Praha na Městskou část Praha 4 přenesena. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání Městská část Praha 4 (dále též „dovolatelka“). Odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.) a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). K prvnímu dovolacímu důvodu uvádí, že konstrukce ustanovení § 27 odst. 3 obč. zák. je subsidiární, to znamená, že ustanovení veřejného opatrovníka přichází v úvahu až poté, co opatrovníkem nemůže být ustanoven příbuzný, ani jiná osoba splňující podmínky pro ustanovení opatrovníkem. Soud prvního stupně zkoumal pouze v úvahu připadající osoby z řad příbuzných a jiné vhodné osoby pominul. Městská část Praha 4 nenastupuje v pořadí až po Ústavu sociálních služeb v Praze 4 (jehož je zřizovatelem), ale stejně jako tento ústav, třetí v pořadí po příbuzném a jiné osobě. Dále namítá, že dovolatelka měla být účastníkem řízení podle § 94 odst. 1, případně § 94 odst. 3, protože o její povinnosti vykonávat funkci opatrovníka bylo v řízení jednáno a nikoliv aby se stala účastníkem řízení až na základě autoremedurního usnesení ve věci, aniž by mohla uplatnit práva účastníka řízení. To, že výkon opatrovníka orgánem místní správy není vázán na jeho souhlas, neznamená, že musí být pasivním čekatelem na výsledek řízení bez procesních práv. Dovolatelka dále namítá nesplnění podmínek pro autoremeduru. Podmínka autoremedury, „z něhož nenabyla dosud práva osoba jiná než odvolatel“ není jen východiskem, ale i rámcem pro změnu, aby nemohlo být zasaženo do postavení jiného než odvolatele, má-li být dodržena zásada vázanosti soudu svým usnesením ve věci samé a zásada dvouinstančnosti řízení. Zásada dvouinstančnosti platí i za situace, kdy se soud prvního stupně nemůže mít za nevázaného svým usnesením ve věci, aby poté v prvním stupni sám nahrazoval činnost odvolacího soudu. Vznáší pochybnosti, zda usnesení o ustanovení opatrovníka má povahu procesního usnesení a přiklání se k závěru, že jde o usnesení ve věci samé. Jestliže autoremeduru nelze uplatnit na usnesení, jehož změnou by bylo zasaženo do procesního postavení jiného účastníka, tím spíše nelze autoremeduru uplatnit na usnesení ve věci samé, protože když určité pravidlo platí pro postup, jehož použitím se má dobrat výsledku, není důvod, aby stejné pravidlo neplatilo pro výsledek vzešlý z postupu řídícím se tímto pravidlem. Usnesení soudu prvního stupně vytýká nedostatek odůvodnění, neboť za své odůvodnění převzal důvody uvedené v odvolání, aniž by vyložil své vlastní závěry. Dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení pak opírá o nesprávně vyložený institut přenesené působnosti. Městské části hlavního města Prahy mají sice právní subjektivitu, protože mají znaky samostatného subjektu (§ 3 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., v platném znění o Hlavním městě Praze), což však neznamená, že automaticky vykonávají samostatnou a přenesenou působnost všude tam, kde ji zákony svěřují obci a orgánům obce, protože by jinak vykonávaly místo samotného hlavního města Prahy. Dovolatelka má za to, že všude tam, kde zákony výslovně nesvěřují působnost městským částem, je třeba vycházet z § 17 odst. 1 písm. b), § 31 odst. 2 a § 32 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze, tedy že orgány hlavního města Prahy vykonávají přenesenou působnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností, ledaže hlavní město Praha výkon přenesené působnosti Statutem svěří městským částem. Odvolací soud při úvaze o přenesení působnosti přehlédl, že podle v odůvodnění citovaných ustanovení Statutu jde o výkon opatrovníka dítěte obecním úřadem obce s rozšířenou působností podle § 17 písm. a) zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí, přestože soud ustanovil opatrovníka zletilé osobě podle § 27 odst. 3 občanského zákoníku. Statut navíc výkon funkce opatrovníka podle § 27 odst. 3 občanského zákoníku městským částem nesvěřuje. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (opatrovníkem) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Usnesení, kterým soud v opatrovnickém řízení ustanovuje podle ustanovení § 192 o. s. ř. opatrovníka osobě, jež ho podle zákona musí mít, je usnesením ve věci samé, neboť je jím rozhodnuto o předmětu, pro něž se řízení o ustanovení opatrovníka vede (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 21 Cdo 3871/20