30 Cdo 3617/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3617/2022 citace  Právní věta:Není nedostatkem podmínky řízení, vystupuje-li podle ustanovení § 6 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb. v témže řízení na každé straně sporu Česká republika jednající dvěma různými organizačními složkami státu. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2023 Spisová značka:30 Cdo 3617/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3617.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podmínky řízení Stát Účastníci řízení Organizační složka státu Dotčené předpisy:§ 21a odst. 1 o. s. ř. § 90 o. s. ř. předpisu č. 118/2020 Sb. § 6 odst. 6 předpisu č. 219/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:5. 6. 2023 Publikováno ve sbírce pod číslem:13 / 2024 Anotace:Žalobkyně (ČR – ÚZSVM) se podanou žalobou domáhala na žalované (ČR – Ministerstvo vnitra), zaplacení částky 138 500 Kč jako náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že vydala pozemky v ceně žalované částky v restituci. Pro vydání pozemků bylo nezbytnou podmínkou osvědčení o státním občanství Československé republiky. K vydání osvědčení v této věci došlo trestným činem odpovědných zaměstnankyň. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. a uzavřel, že osvědčení o státním občanství České republiky, které bylo vydáno v rozporu se zákonem, musí být zrušeno usnesením toho správního orgánu, který jej vydal. Protože však předmětné osvědčení nebylo dosud zrušeno či změněno, chybí zákonný předpoklad pro vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. Dospěl totiž k závěru, že je dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v tom, že žalobkyně a žalovaná jsou jedna a táž osoba (stát). Taková procesní situace odporuje definici účastenství ve sporném řízení, kdy se z povahy věci musí jednat o odlišné osoby. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, na jehož podkladě se Nejvyšší soud zabýval řešením otázky, zda je v řízení o žalobě státu, za který vystupuje jedna organizační složka, na náhradu škody vůči státu, za který vystupuje jiná organizační složka, dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3617/2022-77 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 138 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 229/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, č. j. 13 Co 221/2022-61, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, č. j. 13 Co 221/2022-61, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhá na žalované, za níž vystupuje Ministerstvo vnitra jako ústřední orgán státní správy ve věcech státního občanství, zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že vydala pozemky v ceně žalované částky v restituci K. E. C., přičemž pro vydání pozemků bylo nezbytnou podmínkou rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. 1. 1999, kterým bylo určeno, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky. K vydání uvedeného rozhodnutí v přenesené působnosti došlo trestným činem zaměstnankyň Magistrátu hlavního města Prahy. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 10 C 229/2021-50, zamítl žalobu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně rozhodl ve věci samé, přičemž uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Uzavřel, že osvědčení o státním občanství České republiky, které bylo vydané v rozporu se zákonem, musí být zrušeno usnesením toho správního orgánu, který je vydal. Protože však rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy nebylo dosud zrušeno či změněno, chybí zákonný předpoklad pro vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II usnesení odvolacího soudu). 5. Odvolací soud dospěl k závěru, že je dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v tom, že žalobkyně a žalovaná jsou jedna a táž osoba (stát). Taková procesní situace odporuje definici účastenství ve sporném řízení, kdy se z povahy věci musí jednat o odlišné osoby. Připomněl, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 181/2011 nebylo přijato k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a Nejvyšší soud se s ním neztotožnil ani v rozhodnutí velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2764/2016. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalobkyně včasným dovoláním. 7. Přípustnost podaného dovolání spatřuje v tom, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda může jedna organizační složka státu žalovat jinou organizační složku státu v civilním řízení, přičemž tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dále namítá, že tato otázka nebyla dosud řešena za účinnosti zákona č. 118/2020 Sb. 8. Žalobkyně zdůrazňuje, že stran „pasivní procesní legitimace“ žalované vychází z principu tzv. dělené subjektivity ve smyslu § 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném od 1. 4. 2020, který zejména s ohledem na odstavce 4 až 6 umožňuje, aby jedna organizační složka uplatnila nárok vůči jiné organizační složce prostřednictvím žaloby u civilního soudu. Právo žalobkyně na uplatnění již existujícího práva na náhradu škody nelze odmítnout ani s poukazem na § 19 odst. 1, 2 tohoto zákona, neboť žalobkyně se nijak nedomáhala právního jednání s žalovanou, navíc jde o dluh, nikoliv majetek. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 směřoval k typově odlišnému případu, kdy po zaměstnanci byla požadována náhrada škody ve výši zaplacené pokuty; šlo tedy o nárok původně veřejnoprávní povahy. Závěr o procesní možnosti žalování organizační složky státu dovozuje žalobkyně z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3763/2020. 9. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 12. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností. 13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Dovolání žalobkyně je přípustné pro řešení otázky, zda je v řízení o žalobě státu, za který vystupuje jedna organizační složka, na náhradu škody vůči státu, za který vystupuje jiná organizační složka, dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť tato otázka nebyla za účinnosti zákona č. 118/2020 Sb. v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena. IV. Důvodnost dovolání 16. Dovolání je důvodné. 17. Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává (§ 19 o. s. ř.). Úča