30 Cdo 3617/2022 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3617/2022-77 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 138 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 229/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, č. j. 13 Co 221/2022-61, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, č. j. 13 Co 221/2022-61, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhá na žalované, za níž vystupuje Ministerstvo vnitra jako ústřední orgán státní správy ve věcech státního občanství, zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že vydala pozemky v ceně žalované částky v restituci K. E. C., přičemž pro vydání pozemků bylo nezbytnou podmínkou rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. 1. 1999, kterým bylo určeno, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky. K vydání uvedeného rozhodnutí v přenesené působnosti došlo trestným činem zaměstnankyň Magistrátu hlavního města Prahy. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 10 C 229/2021-50, zamítl žalobu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně rozhodl ve věci samé, přičemž uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Uzavřel, že osvědčení o státním občanství České republiky, které bylo vydané v rozporu se zákonem, musí být zrušeno usnesením toho správního orgánu, který je vydal. Protože však rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy nebylo dosud zrušeno či změněno, chybí zákonný předpoklad pro vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II usnesení odvolacího soudu). 5. Odvolací soud dospěl k závěru, že je dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v tom, že žalobkyně a žalovaná jsou jedna a táž osoba (stát). Taková procesní situace odporuje definici účastenství ve sporném řízení, kdy se z povahy věci musí jednat o odlišné osoby. Připomněl, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 181/2011 nebylo přijato k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a Nejvyšší soud se s ním neztotožnil ani v rozhodnutí velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2764/2016. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalobkyně včasným dovoláním. 7. Přípustnost podaného dovolání spatřuje v tom, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda může jedna organizační složka státu žalovat jinou organizační složku státu v civilním řízení, přičemž tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dále namítá, že tato otázka nebyla dosud řešena za účinnosti zákona č. 118/2020 Sb. 8. Žalobkyně zdůrazňuje, že stran „pasivní procesní legitimace“ žalované vychází z principu tzv. dělené subjektivity ve smyslu § 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném od 1. 4. 2020, který zejména s ohledem na odstavce 4 až 6 umožňuje, aby jedna organizační složka uplatnila nárok vůči jiné organizační složce prostřednictvím žaloby u civilního soudu. Právo žalobkyně na uplatnění již existujícího práva na náhradu škody nelze odmítnout ani s poukazem na § 19 odst. 1, 2 tohoto zákona, neboť žalobkyně se nijak nedomáhala právního jednání s žalovanou, navíc jde o dluh, nikoliv majetek. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 směřoval k typově odlišnému případu, kdy po zaměstnanci byla požadována náhrada škody ve výši zaplacené pokuty; šlo tedy o nárok původně veřejnoprávní povahy. Závěr o procesní možnosti žalování organizační složky státu dovozuje žalobkyně z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3763/2020. 9. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 12. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností. 13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Dovolání žalobkyně je přípustné pro řešení otázky, zda je v řízení o žalobě státu, za který vystupuje jedna organizační složka, na náhradu škody vůči státu, za který vystupuje jiná organizační složka, dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť tato otázka nebyla za účinnosti zákona č. 118/2020 Sb. v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena. IV. Důvodnost dovolání 16. Dovolání je důvodné. 17. Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává (§ 19 o. s. ř.). Účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný (§ 90 o. s. ř.). 18. Podle ustanovení § 21a o. s. ř. odst. 1 za stát před soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu, b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech. 19. Podle dalších odstavců § 21a o. s. ř. vystupuje-li před soudem za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jedná před soudem jménem státu zaměstnanec zařazený v Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, pověřený jeho generálním ředitelem (odst. 2). Vystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, jedná před soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu (odst. 3). Ustanovení § 21 odst. 4 a 5 platí obdobně (odst. 4). 20. Podle § 6 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad") (odst. 1). Úřad určený podle odstavců 1 až 6 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak (odst. 7). 21. Institut organizační složky státu byl nejvýznamnější novinkou zavedenou do českého právního řádu od 1. 1. 2001 skupinou nových právních předpisů v čele se zákonem č. 219/2000 Sb. Organizační složka státu se začala chápat „nikoli jako kvaziprávní subjekt s jakýmisi samostatnými oprávněními a povinnostmi, ale skutečně jako organizační (a zásadně též účetní) útvar svého (‚veřejnoprávního‘) druhu, který nemá vlastní majetková oprávnění a právní povinnosti, ale ‚pouze‘ je státu vykonává“ [viz HAVLAN, P. Stát jako subjekt vlastnického práva a jiných majetkových práv v nové právní úpravě (vybrané otázky I), Časopis pro právní vědu a praxi 2/2001]. Nové pojetí, opouštějící institut práva hospodaření státních organizací, vyšlo z charakteristiky státu jako právnické osoby, která vůči dalším osobám při výkonu svých majetkových práv vystupuje zásadně v rovném postavení, přičemž regulace jednání státu měla být zaměřena především interně, „uvnitř jeho vlastnické sféry“. Jednání a vystupování státu v právních vztazích se změnilo z nepřímého na přímé, které měli jménem státu fyzicky zajišťovat pod svou osobní odpovědností vybraní zaměstnanci působící v jednotlivých organizačních složkách. Značnému počtu dosavadních státních organizací byla odňata právní su