30 Cdo 3637/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3637/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 12. 2016 Spisová značka:30 Cdo 3637/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3637.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 3. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3637/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce A. P., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 54.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 100/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2016, čj. 19 Co 60/2016-144, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. prosince 2015, čj. 25 C 100/2013-106, uložil ve výroku I. žalované povinnost zaplatit žalobci částku 10.000 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. zamítl žalobu v rozsahu částky 44.000 Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 87/2010 (dále již „původní řízení“). Žalovaná připustila, že v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu s tím, že v daném případě se jeví jako dostačující konstatování porušení práva a žalobci proto neposkytla zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že se žalobce v původním řízení domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu podaném proti prvostupňovému rozhodnutí ministerstva, jímž bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo zjištění o tom, že sňatek, na jehož základě žalobce získal povolení k trvalému pobytu, byl pouze fingován právě s cílem získat na území České republiky trvalý pobyt. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), rozhodném znění [dále též „OdpŠk“], neboť původní řízení trvalo po nepřiměřenou dobu 3 let a 2 měsíců, přičemž po dobu více jak dvou let nebyl ve věci učiněn žádný úkon. Původní řízení by za normálních okolností mělo být skončeno za 1 rok. Podle soudu prvního stupně nepostačí v daném případě přiznání žalobci jako přiměřené zadostiučinění konstatování porušení práva, nýbrž mu náleží peněžitá náhrada škody v rozsudku stanovené výši. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a v zamítavém výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a souhlasil i s jeho závěrem, že původní řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a že tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 OdpŠk. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci sice vznikla nemajetková újma, ale dostalo se mu od žalované dostatečné kompenzace ve formě konstatování porušení práva. V projednávaném případě se nejednalo o řízení, které by mělo pro žalobce zvýšený význam tak, jak má namysli stávající judikatura. Nešlo o trestní řízení, právo na ochranu osobnosti, rodinné vztahy, pracovněprávní spor či řízení o osobním stavu. Případ sice nebyl složitý, ale měl přímou návaznost na správní řízení, v němž byl řešen fingovaný sňatek. Samotné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemusí mít automaticky za následek i vznik nemajetkové újmy. Je třeba přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci, k níž je třeba je třeba přistoupit z hlediska obecné spravedlnosti a přiměřenosti a vzít v daném případě v úvahu aspekty veřejného pořádku. Nelze totiž přehlédnout předcházející správní řízení a důvody, jež k němu vedly. Posouzení intenzity nemajetkové újmy musí být v daném případě proto založeno na principu proporcionality mezi veřejným zájmem na odnětí povolení k trvalému pobytu cizince (žalobce) na straně jedné a mezi zájmem na ochraně základních práv a svobod na straně druhé. Je třeba posoudit otázku, zda mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě že tomu tak je, aby takovou interpretaci redukce ad absurdum soud odmítl a aby zvolil výklad, jenž bude racionální a spravedlivý. Odvolací soud dále vyložil, že žalobce porušil právní předpisy České republiky tím, že uzavřel fingovaný sňatek s cílem získat na zdejším státním území trvalý pobyt (§ 87g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky). Fakticky došlo k tomu, že žalobce čekal na to, zda, případně jakým způsobem zasáhne jeho protiprávní jednání jeho původně povolený trvalý pobyt. Jeho určitá nejistota či tíseň byla umocněna nepřiměřeně dlouho trvajícím původním řízením. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že nejistotu, případně osobní újmu, si prvotně způsobil sám tím, že čekal, zda se na tento jeho krok přijde či nikoliv. Snahou žalobce bylo obejít předpisy o pobytu cizinců na území České republiky, což bylo jediným účelem uzavření manželství. Zrušení jeho trvalého pobytu bylo tedy zcela legitimním následkem jeho jednání, který mohl očekávat. Z pohledu obecné spravedlnosti a přiměřenosti odvolací soud dospěl k závěru, že odškodnění žalobce za nepřiměřeně dlouho trvající původní řízení v podobě konstatování porušení práva, jež bylo obsahem dopisu žalované, postačí. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání podle 237 o. s. ř. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz). Z uvedeného rozhodnutí dovolatel cituje: „Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci Guillemin proti Francii, č. stížnosti 19632/92, § 63). Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26).“ Jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud se řídil obecnou zásadou, že přiměřenost stanovení formy a výše zadostiučinění je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk vzal v úvahu, že žalobce porušil právní předpisy České republiky tím, že uzavřel fingovaný sňatek s cílem získat na území České republiky trvalý pobyt (§ 87g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud tak přihlédl k důvodům, které k původnímu řízení vedly, aniž by se do jeho rozhodnutí jakkoli promítl výsledek původního řízení. Dovolatelem citovaný rozsudek dovolacího soudu není proto případný; uvedená dovolací námitka proto nemohla založit přípustnost dovolání. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od stanoviska o