30 Cdo 3711/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3711/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2023 Spisová značka:30 Cdo 3711/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3711.2023.2 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 31a odst. 1,3 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 794/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3711/2023-92 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně Z. Š., zastoupené Mgr. Romanem Madejou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Křížkovského 617/10, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 157/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, č. j. 16 Co 143/2023-69, t a k t o: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, č. j. 16 Co 143/2023-69, se mění tak že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2023, č. j. 65 C 157/2021-43, se ve výrocích o věci samé (výroky I a II) mění t a k t o : a) Soud konstatuje, že v řízeních vedených městským úřadem Frýdlant nad Ostravicí odborem regionálního rozvoje a stavebním úřadem na základě žádosti o vydání územního souhlasu a oznámení záměru ohlášení stavby vedených pod sp. zn. MUFO-S 1902/2018 a MUFO-S 1930/2018 došlo k porušení práva žalobkyně, aby s ní bylo jednáno jako s účastníkem řízení ve smyslu § 85 odst. 2 písmeno b/ zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a aby mohla realizovat práva účastníka řízení, zejména uplatňovat své námitky podle § 89 odst. 1, 2, 3, 5 a 6 stavebního zákona. b) Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 400 000 Kč se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem částku 25 128 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Romana Madejy, advokáta. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala toho, aby jí žalovaná poskytla zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2x 200 000 Kč, a to z titulu nezákonných rozhodnutí, když tvrdila, že Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí odbor regionálního rozvoje a stavební úřad (dále jen „stavební úřad“) na základě žádosti třetích osob (stavebníků) o územní souhlas a oznámení záměru ohlášení stavby podle ustanovení § 96 a § 104 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ze dne 9. 1. 2018 vydal společný souhlas se stavebním záměrem „Novostavba RD na pozemku parc. č. XY k. ú. XY“ dne 6. 4. 2018 pod sp. zn. MUFO-S 1902/2018 a společný souhlas se stavebním záměrem „Novostavba RD na pozemku parc. č. XY k. ú. XY“ dne 10. 4. 2018 pod sp. zn. MUFO-S 1930/2018 (dále jen „společné souhlasy“), aniž by s ní jednal jako s účastníkem řízení a umožnil jí realizovat její procesní práva. Tyto společné souhlasy na základě žaloby žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, č.j. 25 A 128/2019-44, zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení, neboť stavebníci měli povinnost předložit souhlas žalobkyně s ohlašovanými stavebními záměry; pokud jej nepředložili, bylo v projednávané věci povinností žalovaného stavebního úřadu ve smyslu § 96a odst. 5 stavebního zákona rozhodnout usnesením o provedení společného územního stavebního řízení, v rámci kterého by bylo možné, za plného respektování procesních práv žalobkyně, věcně vypořádat její námitky. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 65 C 157/2021-43, zamítl žalobu, podle které by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni za utrpěnou nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí zadostiučinění v penězích ve výši 200 000 Kč za společný souhlas pod sp. zn. MUFO-S 1902/2018 (výrok I) a povinnost zaplatit žalobkyni za utrpěnou nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí zadostiučinění v penězích ve výši 200 000 Kč za společný souhlas pod sp. zn. MUFO- 1930/2018 (výrok II). Žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok III). 3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně skutková zjištění, která vycházela ze žalobních tvrzení, tedy že v obou výše popsaných správních řízeních vydal správní orgán (stavební úřad) společný souhlas se stavebním záměrem „Novostavba RD na pozemku parc. č. XY k. ú. XY“ dne 6. 4. 2018 pod sp. zn. MUFO-S 1902/2018 a společný souhlas se stavebním záměrem „Novostavba RD na pozemku parc. č. XY k. ú. XY“ dne 10. 4. 2018 pod sp. zn. MUFO-S 1930/2018, aniž by žalobkyni umožnil účast ve stavebním řízení, jež mělo obligatorně probíhat za situace, kdy stavebníci nedisponovali před vydáním společného souhlasu se stavebním záměrem kladným stanoviskem žalobkyně, která byla vlastníkem pozemků sousedících s pozemky, na nichž měla být stavba provedena a jejím provedením jí mohla být způsobena újma. V rovině právního posouzení soud prvního stupně shledal existenci odpovědnostního titulu v podobě dvou výše označených nezákonných rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk] neboť na základě správní žaloby podané žalobkyní došlo k jejich zrušení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2020 č.j. 25 A 128/2019-44 . Soud prvního stupně současně zdůraznil, že v případě odpovědnosti založené na nezákonném rozhodnutí je na žalobkyni, aby tvrdila a v případě procesní potřeby prokazovala, že jí v důsledku nezákonného rozhodnutí újma určitého rozsahu vznikla (kdy, mimo jiné, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, dle kterého vznik nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci zpravidla nelze dokazovat, jelikož jde o stav mysli poškozené osoby. V řízení se tak obvykle zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce). Žalobkyně se však nedostavila k nařízenému jednání a podle soudu prvního stupně hloubku vzniklé nemajetkové újmy přes písemně poskytnuté poučení vedle obecných proklamací netvrdila, tím méně prokázala. Za takové situace podle soudu prvního stupně postačilo konstatování porušení práva, k němuž došlo v poměrech projednávané věci nejen tím, že správní soud obě nezákonná rozhodnutí zrušil, ale i tím, že žalovaná v rámci předběžného projednání nároku porušení práva konstatovala, čímž se žalobkyni dostalo odpovídajícího zadostiučinění. Žalobu proto soud prvního stupně zcela zamítl a podle výsledku řízení rozhodl o náhradě nákladů řízení. 4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná a přisvědčil i jeho výslednému hmotněprávnímu posouzení. Doplnil současně, že za situace, kdy se žalobkyně k jednání před soudem prvního stupně nedostavila, bylo další její korespondenční poučování nadbytečné a jdoucí nad rámec plynoucí z § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně [dále též „dovolatelka“] napadla v rozsahu výroku I o věci samé (a to i v rozsahu, jímž tento výrok dopadal na rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení) dovoláním. Dovolání nejprve sepsala žalobkyně sama, aby jej ve stanovené lhůtě doplnila prostřednictvím jí zvoleného advokáta. Měla jej za přípustné, neboť podle ní se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a to při řešení otázek 1/ zda musí být soudní rozhodnutí dostatečně přesvědčivé a vnitřně nerozporné, když na jednu stranu konstatuje, že dovolatelka neprokázala vznik nemajetkové újmy, na druho