30 Cdo 3875/2009 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3875/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 12. 2010 Spisová značka:30 Cdo 3875/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3875.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Právní moc rozhodnutí Změna soudního rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a předpisu č. 82/1998Sb. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 135 odst. 2 o. s. ř. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 12. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3875/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce L. P. H., proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 963/3, o 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 35/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, č. j. 18 Co 426/2008 – 45, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, č. j. 18 Co 426/2008 – 45, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Odvolací soud v záhlaví identifikovaném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 500.000,- Kč s příslušenstvím, a to jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie, Oddělení cizinecké policie Frýdek-Místek. Jmenovaný policejní orgán rozhodl dne 2. 3. 2004 o správním vyhoštění žalobce, avšak toto rozhodnutí doručil jiné fyzické osobě. První dvě strany rozhodnutí se týkaly žalobce a poslední strana se týkala této třetí osoby. Nápravu policejní orgán zjednal pouze tak, že nahradil třetí stranu rozhodnutí, aniž by vydal rozhodnutí nové a aniž by jej znovu doručil žalobci. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že nárok, jehož se žalobce domáhá, je promlčený podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále též „OdpŠk“). Odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, č. j. 7 Ca 243/2006 – 56, v němž správní soud přezkoumal rozhodnutí Služby cizinecké policie Brno – venkov, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o zvláštní pobytové povolení – povolení k trvalému pobytu, neboť je nežádoucí osobou dle zákona o pobytu cizinců. V rozhodnutí správního soudu bylo argumentováno tím, že výměna listů správního rozhodnutí je v rozporu se zásadou řádného řízení dle zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, a že nebylo pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce, neboť mu nebylo rozhodnutí o tom řádně doručeno. Odvolací soud dospěl k závěru, že názor soudu prvního stupně o promlčení nároku nelze po doplnění dokazování již sdílet za situace, kdy výsledek správního řízení o vyhoštění žalobce je soudem nepřímo zpochybňován v rámci správního řízení, byť se týká jiné věci. Odvolací soud však považuje žalobu o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. za předčasně podanou, neboť žalobcem je tvrzeno, že řízení o jeho správním vyhoštění nebylo doposud pravomocně skončeno. Jestliže takové rozhodnutí není v právní moci, „pro nesprávné rozhodnutí zde tak chybí příčinná souvislost mezi jednáním žalované a tvrzenou vzniklou újmou žalobce, když není ani zřejmé, zda konečné rozhodnutí vyzní ve prospěch žalobce, či nikoliv.“ Jestliže takové rozhodnutí je v právní moci, tak škoda či jiná újma žalobci vzniknout nemohla pro absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalované a tvrzenou újmou žalobce. Jestliže navíc nebylo ve správním soudnictví zrušeno rozhodnutí o správním vyhoštění, tak není možno učinit závěr ani o tom, že na straně žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu při doručování rozhodnutí. Z rozhodnutí o vyhoštění totiž soud stále vychází. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost opírá o § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel poukazuje na to, že se domáhal poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem policejního orgánu při doručování správního rozhodnutí o vyhoštění ve smyslu § 13 OdpŠk. Ačkoliv toto rozhodnutí nebylo nikdy řádně vydáno a doručeno, bylo na něj nahlíženo jako na pravomocné rozhodnutí, což mělo za následek nezákonné zařazení žalobce do evidence nežádoucích osob podle § 154 odst. 3 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Žalobci, přestože podal postupně pět žádostí o povolení k trvalému pobytu „za účelem sloučení se svoji manželkou – českou státní příslušnic“, bylo všech pět žádostí zamítnuto z důvodu jeho zařazení do evidence nežádoucích osob. Nesprávnost úředního postupu tedy spočívá v tom, že shora uvedený správní orgán nevydal a řádně nedoručil žalobci – jakožto účastníkovi správního řízení – rozhodnutí o správním vyhoštění, v důsledku čehož byl žalobce zařazen do evidence nežádoucích osob. „Pro samotný vznik odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem není nutné, aby bylo rozhodnutí o správním vyhoštění pravomocné.“ Je pak nesprávné hodnotit žalobu jako předčasně podanou. „Vzhledem k tomu, že žalobci vznikla nemajetková újma nezákonným úředním postupem, je zcela nesprávný právní názor odvolacího soudu, že pro nesprávné rozhodnutí chybí příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vzniklou újmou žalobce.“ Rozhodnutí o správním vyhoštění nemohlo být zrušeno, neboť žádné rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno nebylo, tudíž nebylo ani doručeno. Dospěl-li by odvolací soud k závěru, že řízení o správním vyhoštění žalobce nebylo pravomocně skončeno, měl se zabývat otázkou, zda zařazení žalobce do evidence nežádoucích osob bylo v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb. a zda je způsobilé přivodit žalobci nemajetkovou újmu a pokud ano, v jaké výši. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná k dovolání uvedla, že jej považuje za nepřípustné, neboť má za to, že se v dané věci nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud neposoudil okolnosti významné pro rozhodnutí rozdílně od soudu prvního stupně. Odlišné právní posouzení rozhodných skutečností ze strany odvolacího soudu nelze považovat za změnu rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nebo zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud vymezil obsah práv a povinností žalobce odlišně oproti rozsudku soudu prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě obsahová diformita vyplývá z toho, že soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku žalobce, jehož přiznání se žalobce domáhal, přičemž odvolací soud naopak dospěl k závěru, že žaloba byla naopak podána předčasně. Předně je třeba odvolacímu soudu vytknout, že se nezabýval tím, zda rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce bylo skutečně doručeno, což je ale nezbytné pro zodpovězení otázky, zda je toto rozhodnutí pravomocné, a zda z něj může proto podle § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. soud vycházet. Soud sice není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/1996, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odv