30 Cdo 388/2012 — Nejvyšší soud

30 Cdo 388/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 8. 2012 Spisová značka:30 Cdo 388/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.388.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podmínky řízení Vady podání Zastavení řízení Dotčené předpisy:§ 104 odst. 1, 2 o. s. ř. § 107 odst. 1, 3, 5 o. s. ř. § 103 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 9. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 388/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci původní žalobkyně "Základní odborové organizace při správě státních hradů Bouzov a Šternberk" (označované též jako "Základní organizace ev. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací"), identifikační sídlo osoby 71197176, se sídlem v Bouzově 8, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7 - Letná, Nad Štolou 3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 196/2007, o dovolání O.PO.RA, odborová organizace (pův. Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu), identifikační číslo osoby 26991934, se sídlem v Bouzově 8, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 2. 2010, č. j. 12 Co 22/2010-109, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 9. 2011, č. j. 12 Co 308/2011-199, takto: I. Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2009, č. j. 10 C 196/2007-84, a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 2. 2010, č. j. 12 Co 22/2010-109, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 9. 2011, č. j. 12 Co 308/2011-199, se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou ze dne 14. 5. 2007 domáhala náhrady nemajetkové újmy v penězích za nesprávný úřední postup Krajského úřadu Olomouckého kraje, který měl spočívat v porušení ustanovení § 18 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném k datu podání žaloby. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 11. 2009, č.j. 10 C 196/2007-84, zastavil řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 22. 5. 2007, č. j. 10 C 196/2007-12, vyzval žalobkyni, aby doložila nabývací tituly pro legitimaci ve sporu. Žalobkyně v reakci na výzvu soudu odkázala na spisy Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 11 C 240/2004 a Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 4/2005. Přípisem ze dne 12. 4. 2009 sdělila žalobkyně soudu, že došlo k zániku právnické osoby Základní organizace ev. č. 20–0135–3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací, identifikační sídlo osoby 71197176, sloučením s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, identifikační číslo osoby 26991934, a navrhla, aby soud vydal usnesení o procesním nástupnictví podle § 107 odst. 3 o. s. ř. Okresní soud v Olomouci přistoupil ke zkoumání podmínek řízení podle § 103 o. s. ř. a dospěl k závěru, že jako žalobce je označen neexistující subjekt, neboť pod identifikačním číslem osoby 71197176 je vedena Základní odborová organizace při správě státních hradů Bouzov a Šternberk se sídlem v Bouzově 8 a nikoliv Základní organizace ev. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací, jak se žalobkyně v žalobě označila. Přestože žalobkyně odsouhlasila změnu názvu na členské schůzi dne 15. 8. 2005, předsednictvo Odborového svazu státních orgánů a organizací odmítlo změnu provést z důvodu nedostatečné rozlišovací schopnosti. Vystupuje-li proto subjekt pod novým, dosud nezaevidovaným názvem, a je-li takto označen, představuje tato skutečnost odstranitelnou vadu řízení. Do doby než bude žalobkyně zaevidována Svazem, je třeba ji označovat názvem původním. Žalobkyně však svůj původní název neuvedla, a tudíž neodstranila nedostatek podmínky řízení. Soud prvního stupně proto dále nepřihlížel k návrhu podle § 107 o. s. ř. a řízení zastavil. K odvolání Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23. 2. 2010, č. j. 12 Co 22/2010-109, zamítl žádost žalobkyně o ustanovení právního zástupce pro odvolací řízení (výrok I.), potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně zvolil zákonný a procesní způsob k odstranění zjištěného a kvalifikovaného nedostatku. Pokud pouze v důsledku nečinnosti a neadekvátního postupu žalobkyně k datu zahájení řízení a v době zkoumání podmínek řízení soudem prvního stupně neměl okresní soud zákonné podmínky pro to, aby tento nedostatek odstranil, potom nelze než jeho závěry vyplývající z verdiktu napadeného usnesení akceptovat. Na podporu svých tvrzení odvolací soud okázal na usnesení svého senátu v obdobných věcech u totožně označeného žalobce sp. zn. 12 Co 330/2009 a 12 Co 331/2009, od nichž neshledal důvod se jakkoliv odchylovat. Proti usnesení soudů obou stupňů podala žalobkyně dovolání, v němž požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Dále uvedla, že soud měl rozhodnout o procesním nástupnictví žalobkyně a nikoliv řízení zastavit. V doplnění dovolání sepsaném právní zástupkyní žalobkyně uvedla, že napadá usnesení odvolacího soudu dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázky právní subjektivity při změně názvu právnické osoby. Dovolatelka shrnula dosavadní průběh řízení a odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. Aprk 6/2010-61, dle kterého není nutno, aby v řízení bylo fakticky vydáno rozhodnutí o procesním nástupnictví, podstatné je, zda soud s procesním nástupcem původního žalobce jedná. Jestliže soud rozhodnutí o procesním nástupnictví nevydal a současně popírá i platnost „faktického procesního nástupnictví“, pak se „zcela vědomě dopouští jednání contra legem, contra bonos mores a naplňuje znaky denegatio justitiae.“ Dovolatelka dále citovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, č. j. 21 Cdo 1278, 3994/2010-90, podle kterého nebyly v dané věci dány důvody pro zastavení řízení. Jelikož názor dovolacího soudu byl odvolacímu soudu nepochybně znám z citovaného rozhodnutí, měl jí soud ustanovit zástupce pro dovolací řízení, neboť její dovolání je pro zřejmou analogii s věcí 16 Nc 119/2008, o níž rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 21 Cdo 1278,3994/2010, důvodné. Odvolací soud však potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že se žalobkyni osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení nepřiznává, a že se žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení zamítá, aniž by se zabýval otázkou majetkových poměrů žalobkyně, neboť to považoval za nadbytečné s ohledem na svůj právní náhled o zřejmé bezúspěšnosti uplatnění práva. Dle dovolatelky tak odvolací soud upřel žalobkyni právo na dvojinstanční projednání věci a zároveň došlo v řízení k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud v době rozhodování o žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení již věděl, že právní otázka je zcela totožná s tou, kterou řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1278, 3994/2010, a vědomě ignoroval a negoval tuto vnitrostátní judikaturu. Postup soudů obou stupňů tak vede k nedůvodným průtahům v řízení a závažně snižuje důvěru v soudnictví. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení ze dne 20. 1. 2011, č. j. 21 Cdo 1278, 3994/2010-90, dovolatelka tvrdí, že v řízení nebyly dány důvody pro zastavení řízení, a proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení, a žalobkyni přiznal náklady řízení před dovolacím soudem. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Přestože dovolatelka uvedla, že dovolání směřuje proti usnesení Krajského soudu v Os