30 Cdo 399/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 399/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2025 Spisová značka:30 Cdo 399/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.399.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Nezákonné trestní stíhání Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2,3 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 399/2025-454 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně R. H., zastoupené Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím a o náhradu škody ve výši 128 563,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 31 C 523/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2024, č. j. 13 Co 58/2024-406, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 13. 12. 2018 (ve znění doplnění ze dne 15. 6. 2020 a ze dne 13. 3. 2021) po žalované domáhala zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím [usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 29. 3. 2016, č. j. KRPP-62025-174/TČ-2014-030080, jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009 – dále jen „trestní zákon“, kterého se měla dopustit v období od 27. 10 2009 do 18. 12. 2009 jako osoba v postavení odpovědného pracovníka orgánu územní samosprávy zařazená na pozici referenta oddělení investic odboru UMO Plzeň 3 a v této spojitosti nadaná pravomocí v souvislosti s přípravou a realizací veřejné zakázky č. 2842 v rámci zjednodušeného podlimitního řízení zadavatele UMO Plzeň 3 Multifunkční sportovní areál České údolí Plzeň – Valcha – III. etapa venkovní bazén] a částky 145 256 Kč představující majetkovou újmu vzniklou v důsledku vedení trestního stíhání. Žalobkyně byla podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním – dále jen „trestní řád“, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2017, č. j. 2 T 4/2016-3854, zproštěna obžaloby (z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem). K odvolání krajského státního zástupce byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 7 To 129/2017, a trestní stíhání žalobkyně bylo z důvodu promlčení podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno. Dovolání nejvyššího státního zástupce proti tomuto rozsudku vrchního soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 980/2018. 2. Okresní soud Plzeň – město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 3. 2021, č. j. 31 C 523/2018-203, řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil ohledně částky 16 692,50 Kč (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 328 563,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 21. 1. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Dále žalobu co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 98 203,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok IV). 3. K odvolání žalované proti výroku II a IV rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 29. 3. 2021, č. j. 31 C 523/2018-203, Krajský soud v Plzni jako odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 13 Co 132/2021-281, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil, vyjma lhůty k plnění stanovené výroky II a IV rozsudku soudu prvního stupně, kterou v obou případech stanovil v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22 361 Kč ve lhůtě jednoho měsíce k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok II). Toto rozhodnutí Krajského soudu v Plzni bylo k dovolání žalované zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2023, č. j. 30 Cdo 728/2022-331, a věc byla Krajskému soudu v Plzni vrácena k dalšímu řízení. Následně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 9. 2023, č. j. 13 Co 132/2021-360, zrušil v napadené části (ve výrocích II a IV) rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 29. 3. 2021, č. j. 31 C 523/2018-203, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Okresní soud Plzeň – město poté rozsudkem ze dne 18. 12. 2023, č. j. 31 C 523/2018-379, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 328 563,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 21. 1. 20189 do zaplacení, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 159 877,50 Kč ve lhůtě jednoho měsíce k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok II). 5. Krajský soud v Plzni k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. 9. 2024, č. j. 13 Co 58/2024-406, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22 361 Kč ve lhůtě jednoho měsíce k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok II). 6. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 9. 2024, č. j. 13 Co 58/2024-406, napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 7. Dovolatelka se ve svém podání táže, zda „je možné přiznat přiměřené zadostiučinění v případě, kdy řízení skončilo na základě promlčení trestního stíhání a žalobkyně žádající přiznání přiměřeného zadostiučinění nevyužila opravné prostředky směřující k dosažení plné rehabilitace či příznivějšího rozhodnutí, přičemž tato otázka byla řešena mimo jiné i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 728/2022, potažmo v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 745/2024?“. Následně upřesňuje, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že trestní stíhání žalobkyně bylo od počátku [od okamžiku sdělení obvinění žalobkyni usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 29. 3. 2016, č. j. KRPP-62025-174/TČ-2014-030080, jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. c) trestního zákona] svévolné s tím, že tento závěr je nesprávný a zároveň i důkazně nepodložený. K tomu dodává, že odvolací soud „se nezaobíral hodnocením předmětného trestního spisu, ani zevrubně nezkoumal usnesení o zahájení trestního stíhání, ale vycházel pouze z rozhodnutí učiněných jednotlivými soudy.“ Právě v tomto postupu spatřuje žalovaná rozpor dovoláním napadeného rozsudku s citovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 728/2022, a ze dne 2. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 745/2024, jakož i s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15. Tato rozhodnutí se přitom zabývají právě předpoklady, při jejichž naplnění lze dojít k úsudku, zda trestní stíhání, jež bylo posléze zastaveno pro promlčení, bylo či nebylo vedeno svévolně, a zda právě proto není na místě trvat na tom, že žalobce (dříve obviněný) musí využít všech opravných prostředků, jež by vedly k jeho plné rehabilitaci. 8. Žalovaná se ovšem v dovolání nevymezuje, a to způsobem, který by vyhověl požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2,3 o. s. ř., k argumentaci odvolacího soudu, podle níž žalobkyně též využila veškeré procesní prostředky k dosažení nápravy v důsledku spojených s jejím trestním stíháním (viz odstavec 29 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Odvolací soud tedy své rozhodnutí postavil nejen na závěru, že požadavek žalobkyně na odškodnění je důvodný proto, že trestní stíhání bylo vedeno „svévolně“, ale i na tom, že žalobkyně postupovala výše uvedeným způsobem. 9. Protože dovoláním napadený rozsudek je opřen o dva na sobě nezávislé důvody, a protože dovolatelka brojí a vymezuje předpoklad přípustnosti a d