30 Cdo 3994/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3994/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2014 Spisová značka:30 Cdo 3994/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3994.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Odpovědnost státu za škodu Odvolání Promlčení Vady řízení Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb. § 205a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 242 odst. 3 o. s. ř. § 229 odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 1. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3994/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) Z. M., b) Ing. A. M., obou zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o 584.169,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 165/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Co 25/2013 - 132, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Co 25/2013 - 132, se ve výroku I. v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad I.), jakož i v nákladových výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 1. 12. 2008 domáhali zaplacení částky 810.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25. 8. 2008 do zaplacení jako náhrady škody způsobené postupem stavebního úřadu. Žalobcům dle jejich tvrzení vznikla škoda odpovídající nákladům vynaloženým na zhotovení stavby bazénu. Ke vzniku škody došlo postupem úřadů, kdy nejprve bylo stavebním úřadem dne 20. 8. 1998 pod č. j. výst.: 8679 A/Gr/98 vydáno stavební povolení mj. na stavbu bazénu na jejich pozemku, přičemž v rámci řízení byla stavebním úřadem ověřena projektová dokumentace řešící umístění staveb. Následně byl zamítnut návrh žalobců na kolaudaci stavby bazénu, ač byla stavba provedena v souladu se stavebním povolením, a to především z důvodu nesouhlasného stanoviska společnosti Pražská energetika, a. s., neboť se stavba nachází v ochranném pásmu venkovního vedení vysokého napětí 22 kV. Rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12 o zamítnutí návrhu na kolaudaci bylo vydáno dne 26. 3. 2008 poté, co předchozí zamítavá rozhodnutí z 19. 9. 2000, 26. 9. 2005 a 25. 9. 2006 byla k odvolání nynějších žalobců vždy zrušena. Potvrzující rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy je ze dne 16. 10. 2008. Žaloba proti němu podaná ve správním soudnictví byla zamítnuta (stejně jako podaná kasační stížnost). Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu z nezákonného rozhodnutí. Poukázala přitom na soudní judikaturu, podle které chyby v rozhodovacím procesu, které se projeví v obsahu rozhodnutí, nelze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 15. 11. 2011 zastavil řízení o příslušenství pohledávky od 25. 8. 2008 do 25. 2. 2009. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 10. 2012 uložil žalované zaplatit žalobcům částku 584.169,- Kč spolu s (blíže specifikovaným) úrokem z prodlení od 25. 8. 2008 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu do částky 225.831,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil žalované (výrok III.) zaplatit žalobcům náklady řízení. Vyšel ze skutkového závěru, že žalobci postavili u svého rodinného domu venkovní bazén na základě pravomocného stavebního povolení, které ignorovalo pásmo vedení vysokého napětí. Po ukončení výstavby nebyl bazén zkolaudován, přičemž toto rozhodnutí bylo ve správním soudnictví přezkoumáno se závěrem o jeho správnosti. Žalobci vynaložili finanční prostředky na stavbu, kterou nejsou oprávněni užívat. Výši škody vyčíslil soud ve výši nákladů na výstavbu bazénu, která byla v době jeho výstavby obvyklá. Odpovědnost žalované soud prvního stupně posoudil podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), kdy nesprávný úřední postup spočívá ve vydání pravomocného stavebního povolení předmětného venkovního bazénu, umožňujícího jeho výstavbu v ochranném pásmu nadzemního vedení 22 kV. Na základě tohoto stavebního povolení žalobci stavbu provedli. Stavební úřad přitom postupoval nesprávně, neboť v řízení o vydání stavebního povolení nevyžádal stanovisko Pražské energetiky, a. s. jako provozovatele nadzemního vedení. Její nesouhlasné stanovisko k užívání dokončené stavby bazénu bylo následně důvodem, pro který stavba bazénu nebyla a nemohla být kolaudována. Žalobcům tím vznikla škoda. Mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody přitom existuje příčinná souvislost, kterou neprolamuje ani úvaha, že sami žalobci, respektive projektant, zhotovitel stavby a stavební dozor mohli vzniku škody zabránit. Podle soudu prvního stupně tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů a rovněž s důvěrou v jejich soulad s právem, musí být současně garantováno právo na náhradu škody, pokud se ukáže, že presumpce správnosti či zákonnosti byla klamná. V projednávané věci jsou podle soudu prvního stupně plně aplikovatelné závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002. K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze (dále "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil (ve výroku I.) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (ad I. a ad II.) a změnil (ve výroku II.) rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl (ve výroku III.) o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu skutková zjištění vytvořila dostatečný podklad pro skutkový závěr, který na jejich základě soud prvního stupně učinil, a právní závěry, k nimž na jejich základě dospěl, je třeba považovat za přiléhavé. Odvolací soud proto v zásadě v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ve všech bodech ztotožnil. K jednotlivým odvolacím námitkám uvedl, že se žalobcům nepodařilo prokázat vznik škody ve výši odpovídající celé žalobou uplatněné částce. Za situace, kdy žalobci k prokázání plateb nebyli schopni doložit žádný listinný důkaz a ani svědecké výpovědi spolehlivě neprokázaly úhradu tvrzených částek, je třeba znaleckým posudkem stanovenou výši škody považovat za jediný možný objektivní způsob jejího určení. K námitce žalované, že jedním z důvodů, pro který nebyla stavba zkolaudována, byla odchylka od projektové dokumentace, odkázal odvolací soud na závěry soudů ve správním soudnictví, které konstatovaly, že kolaudaci zabránila především skutečnost, že se stavba nachází v ochranném pásmu venkovního elektrického vedení, zatímco změny technických parametrů bazénu jsou z hlediska rozhodnutí o kolaudaci nepodstatné. Za stěžejní důvod pro vydání zamítavého rozhodnutí pak soudy označily nevyžádání stanoviska Pražské energetiky, a. s. v rámci stavebního řízení. Za lichou odvolací soud považoval námitku nevyužití všech opravných prostředků, jež je dle žalované předpokladem pro možnost uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk, když jednak žalobci podali proti rozhodnutí správních orgánů správní žalobu, jednak se nejedná o nárok plynoucí z nezákonného rozhodnutí, nýbrž jde o nárok vyplývající z nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, neboť si stavební úřad v rámci řízení o vydání stavebního povolení nevyžádal stanovisko příslušné energetické společnosti provozující vedení vysokého napětí, v jehož ochranném pásmu se dotyčná stavba nachází. Za nedůvodnou považoval i námitku údajného spoluzavinění žalobců, neboť podle § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve spojení s § 140 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) bylo úřední povinnosti stavebního úřadu zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, aniž by byl vázán návrhy účastníků řízení. Skutečnost, že žalobci dosud nevynaložili žádné náklady na odstranění předmětné stavby, nevede k závěru o předčasnosti žaloby, neboť žalobcům škoda vznikla tím, že nemohou užívat bazén, k jehož výstavbě jim bylo původně vydáno stavební po