30 Cdo 400/2012 — Nejvyšší soud

30 Cdo 400/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 11. 2012 Spisová značka:30 Cdo 400/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.400.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Vydržení Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák. § 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 12. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1085/14 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 400/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně PhMr. M. V., zastoupené JUDr. Vojtěchem Krupkou, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou Lučanská 5, proti žalovaným: 1) Městu Lomnici nad Popelkou, IČ: 00275905, se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Husovo nám. 6, 2) Ing. Z. D., a 3) M. D., všem zastoupenými JUDr. Ivanou Velíškovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Antonína Dvořáka 287, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 166/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2011, č.j. 20 Co 62/2011-165, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2011, č.j. 20 Co 62/2011-165, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Semilech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. září 2010, č.j. 10 C 166/2009-137, určil, že žalobkyně a žalovaný 1) jsou podílovými spoluvlastníky pozemku v katastrálním území L. n. P. (dále již „předmětný pozemek“), a to žalobkyně v rozsahu jedné třetiny a žalovaný 1) v rozsahu dvou třetin (výrok č. 1), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně jako spoluvlastnice předmětného pozemku uzavřela dne 16. března 1988 s Čsl. státem - MěNV v Lomnici nad Popelkou, jako druhým spoluvlastníkem, dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, která byla dnem 9. června 1988 registrována státním notářstvím (dále již „ předmětná dohoda“). Předmětem této dohody byl mj. předmětný pozemek, jenž nabyl do vlastnictví stát, a ohledně něhož pak bylo ve prospěch žalovaných 2) a 3) vydáno ONV Semily rozhodnutí ze dne 15. ledna 1990 o přidělení do osobního užívání, a následně byla mezi Čsl. státem - MěNV v Lomnici nad Popelkou a žalovanými 2) a 3) uzavřena dohoda ze dne 25. 1. 1990 o zřízení práva osobního užívání předmětného pozemku žalovaným 2) a 3). Tato dohoda byla dnem 23. února 1990 registrována státním notářstvím. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 29. března 1995, č.j. 1 C 367/94-39, však bylo určeno, že předmětná dohoda je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. Na základě takto zjištěného stavu soud prvního stupně dovodil, že stát neměl v roce 1990 právo disponovat s předmětným pozemkem a zřídit k němu právo osobního užívání ve prospěch žalovaných 2) a 3). Vlastníky předmětného pozemku jsou tudíž i nadále žalobkyně a žalovaný 1) jako právní nástupce státu. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce vydržení uplatněné žalovanými 2) a 3). Vydržecí doba podle soudu prvního stupně počala běžet dnem 9. června 1998, kdy byla předmětná dohoda registrována státním notářstvím, a skončila dne 28. a 29. května 1998, kdy byla žalovaným 2) a 3) doručena žaloba, v níž se žalobkyně domáhala stejného nároku jako v téže věci a z níž se žalovaní dozvěděli, že žalobkyně uplatňuje svůj nárok na určení spoluvlastnictví k předmětnému pozemku z důvodu neplatnosti předmětné dohody. Ačkoliv žalobkyně vzala uvedenou žalobu zpět, nemohla být dobrá víra žalovaných 2) a 3) již obnovena. Žalovaní 2) a 3) tedy nebyli v dobré víře o svém vlastnickém právu po dobu nezbytných 10 let. K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že: “Žaloba s návrhem, aby soud určil, že žalobkyně a žalovaný 1) jsou spoluvlastníky pozemku č. parc. st. 1972 v katastrálním území L. n. P., a to žalobkyně v rozsahu jedné třetiny a žalovaný 1) v rozsahu dvou třetin, se zamítá“ (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, nesouhlasil však s jeho právními závěry o tom, že předmětná dohoda je neplatná s důsledky z toho vyplývajícími pro žalované 2) a 3), a dále o tom, že žalovaní 2) a 3) nemohli nabýt vlastnictví k předmětnému pozemku ani vydržením. Za nesprávný považoval odvolací soud názor soudu prvního stupně, že lze určení neplatnosti předmětné dohody, o kterém rozhodl Okresní soud v Semilech v rozsudku ze dne 29. března 1995, č.j. 1 C 367/94-39, vztáhnout i na žalované 2) a 3), kteří nebyli účastníky řízení vedeném pod sp. zn. 1 C 367/94. Neplatnost dohody byla Okresním soudem v Semilech v uvedeném řízení shledána v tom, že tehdejšímu MěNV v Lomnici nad Popelkou nesvědčilo právo správy národního majetku k jednomu z vypořádávaných pozemků (pozemek č. parc. 2997/6). MěNV v Lomnici nad Popelkou tedy nemohl s tímto pozemkem platně disponovat. Pokud s ním přesto disponoval, jednal v rozporu se zákonem a předmětná dohoda je proto neplatná (§ 39 obč. zák.). Odvolací soud shledal uvedené hodnocení za příliš formalistické, jdoucí na úkor právní jistoty a legitimního očekávání. Při zkoumání platnosti předmětné dohody vzal v potaz, že jednou ze smluvních stran byl stát. MěNV v Lomnici nad Popelkou byl pouze správním orgánem, který jménem státu jednal. Charakter nedostatku, v němž je spatřován důvod neplatnosti, spočívá spíše v nedopatření, když ohledně jednoho z pozemků nesvědčilo MěNV v Lomnici nad Popelkou právo správy. Není totiž důvod se domnívat, že stát jako účastník dohody neměl v úmyslu vlastnictví k tomuto pozemku vypořádat. Jako doklad toho, že původní stav představoval nedopatření, vyplývá z toho, že stát se jej snažil alespoň dodatečně napravit tím, že právo správy bylo k pozemku č. parc. 2997/6 bylo později převedeno na MěNV v Lomnici nad Popelkou a k převodu pozemku došlo 10. 10. 1998. Jednalo se o projev vůle státu, že předmětná dohoda se má vztahovat i na pozemek. Nedostatek oprávnění nakládat s pozemkem tím byl alespoň formálně dodatečně zhojen. Odvolací soud též přihlédl ke skutečnosti, že předmětem sporné dohody bylo velké množství pozemků (dle odhadu odvolacího soudu se mělo jednat 159 pozemků), z nichž bylo v následujícím období mnoho z nich převedeno do vlastnictví třetích osob, jejichž vlastnické vztahy by ztratily svůj právní základ, pokud by předmětná dohoda měla být považována za neplatnou. Bylo by v příkrém rozporu se zásadou ochrany dobré víry a právní jistoty, měla-li být z výše uvedených důvodů zpochybněna platnost celé předmětné smlouvy. I kdyby však byl opodstatněný závěr, že MěNV v Lomnici nad Popelkou nemohl s uvedeným pozemkem nakládat a spoluvlastnictví k tomuto pozemku proto nebylo platně vypořádáno, platil by tento závěr o tomto jediném pozemku, který lze od předmětné dohody oddělit, aniž by se to dotklo ostatní části předmětné dohody. Odvolací soud dále dovodil, že žalovaní 2) a 3), splnili podmínky pro to, aby se stali vlastníky předmětného pozemku na základě vydržení. Doba oprávněné držby začala běžet od 1. 1. 1992, kdy vstoupila v účinnost novela obč. zák. č. 509/1991 Sb., podle níž se právo osobního užívání pozemku změnilo na vlastnické právo (§ 872 odst. 1 obč. zák.). K dovršení desetileté vydržecí doby došlo dne 1. 1. 2002 (§ 134 obč. zák.). Na běh vydržecí doby nemělo vliv, že žalobkyně v jejím průběhu podala dne 20. 3. 1998 u Okresního soudu v Semilech žalobu, jíž se v řízení vedeném pod sp. zn. 1 C 189/98 domáhala určení svého vlastnického práva, mimo jiné i vůči žalovaným 2) a 3). Žalobkyně vzala v průběhu řízení vůči nim žalobu zpět a v řízení řádně nepokračovala. Za tohoto stavu ke stavení vydržecí doby vůbec nedošlo (§ 134 odst. 4 a § 112 obč. zák.). Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně pozbyla vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě předmětné dohody. Vlastníkem pozemku se stal stát, který jej posléze přidělil do osobního užívání žalovaným 2) a 3). Těm později vzniklo vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě zákona (§ 872 odst. 1 obč. zák.). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje zřejmě z ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o. s. ř., z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka, zpochybňujíce závěry od