30 Cdo 404/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 404/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 7. 2016 Spisová značka:30 Cdo 404/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.404.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 9. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 26.9.2016II.ÚS 3214/16doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.odmítnuto6.12.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 404/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a JUDr. Bohumilem Dvořákem, Ph.D., LL.M. v právní věci žalobkyně V. Ch., zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Hostivicích, Západní 449, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj České republiky, se sídlem v Praze, Staroměstské náměstí 6, identifikační číslo osoby 660 02 222, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 62/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2015, č. j. 12 Co 124/2015-183, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 22. ledna 2015, č. j. 25 C 62/2013-149, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se proti žalované domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“). Žalobkyně uvedla, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu jí vznikla z důvodu, že byla dlouhodobě obtěžována hlukem z nočního baru „La Fuente“ (dále již „noční bar“), který se nachází v sousedním domě a nepořádkem kolem popelnic, který způsobují provozovatelé a dalšími okolnostmi. Podle žalobkyně byla dramaticky ovlivněna kvalita jejího bydlení, byl narušen její spánek a bylo jí způsobeno množství rodinných problémů. Odpovědnost státu za vzniklou nemajetkovou újmu žalobkyně dovozuje z nesprávného úředního postupu Úřadu městské části Praha 6, stavebního úřadu, který se řádně a v souladu se zákonem nezabýval čtyřiceti podněty žalobkyně (či jejího syna) k zahájení správního řízení s provozovatelem nočního klubu pro správní delikt, spočívající v tom, že provozovna je užívána v rozporu s kolaudačním souhlasem (provozovna byla zkolaudována jako nápojový bar s tichou reprodukovanou hudbou bez možnosti vstupu hostů do dvora ve vnitrobloku). Nesprávný úřední postup úřadu žalobkyně spatřuje v tom, že 1) na 37 z jejích 40 podnětů stavební úřad neodpověděl podateli v souladu s § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále již „spr. ř.“) a dále, že 2) na základě jejích podnětů stavební úřad nezahájil řízení s provozovatelem nočního baru o správním deliktu za užívání provozovny v rozporu s kolaudačním souhlasem. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 25 C 62/2013-126, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. ledna 2015, č. j. 25 C 62/2013-149, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.000.000,- Kč, žalobu co do částky 1.000.000,- Kč zamítl a uložil žalované povinnost uhradit náklady řízení. Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl a uložil žalobkyni, aby nahradila žalované náklady řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že si soud prvního stupně pro rozhodnutí „ve věci opatřil dostatek podkladů formou vyčerpávajícím způsobem provedeného dokazování, důkazy hodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru o skutkovém stavu, který zcela odpovídal žalobním tvrzení.“ Odvolací soud konstatoval, že se základními skutkovými závěry potřebnými k hodnocení předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, tj. vydaného kolaudačního rozhodnutí, jednání správních orgánů v návaznosti na podněty žalobkyně, resp. jejího syna Ing. H., bylo možno souhlasit, „a odvolací soud proto neměl důvod k postupu podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a nemusel dokazování opakovat.“ Podle odvolacího soudu pak „nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění o účasti syna žalobkyně v celé záležitosti, jím uplatňovaných podnětů a následně i škodných nároků, jakož i pominutí některých zjištění o skutečném vlivu provozu baru na život obyvatel, a to zejména sousedního domu, neměla...bezprostřední vliv na rozhodnutí odvolacího soudu.“ Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl nesprávné právní posouzení věci. Přiznal žalobkyni proti České republice nárok v rozsahu částky 1.000.000 Kč na základě právní konstrukce, kterou však žalobkyně v žalobě ani netvrdila. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku výše vymezený základní důvod vedoucí k uplatnění nároku a podání žaloby neakceptoval, „neboť konstatoval, že z žádného právního předpisu logicky nevyplývá obecná povinnost stavebního úřadu na základě podnětu třetí osoby z úřední povinnosti zahájit správní řízení s uživatelem“ a případně stanovit sankci za porušení kolaudačního souhlasu. Soud prvního stupně však dovodil tuto povinnost stavebního úřadu z úpravy jeho dozorové činnosti s odkazem na ustanovení § 132 a násl. 183/2006 Sb., zákon o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (dále již „stavební zákon“). Odvolací soud s tímto závěrem nesouhlasil, „tím více pak se závěrem o splnění dalších předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, která měla ve výši nejméně 1.000.000 Kč vzniknout žalobkyni v příčinné souvislosti s porušením povinností při výkonu dozorové činnosti stavebního úřadu.“ Odvolací soud konstatoval, že souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že nesprávný úřední postup nelze spatřovat v nezahájení správních řízení pro podezření ze spáchání přestupku se sankcí podle § 180 odst. 1 písm. i) stavebního zákona i opakované podněty žalobkyně, resp. jejího syna. Během řízení bylo zjištěno, že nejméně 3 taková řízení zahájena byla, přičemž první z nich bylo ukončeno pravomocně uložením pokuty. Pokud ostatní řízení skončila jinak, nelze z toho dovodit nesprávný úřední postup, načež odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2715/2013 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), z nějž má vyplývat to, že pokud řízení o přestupku z jakéhokoli důvodu neskončilo pravomocným rozhodnutím správního orgánu o tom, kdo přestupek spáchal, není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Odvolací soud dále konstatoval, že mezi soudem prvního stupně definovaným porušením povinností stavebního úřadu při výkonu dozorové činnosti a vznikem škody není příčinná souvislost. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že „V této věci je totiž třeba konstatovat, že při žalobkyní tvrzené újm... hlavní a jedinou příčinou vzniku škody, za níž je náhrada požadována, bylo případné protiprávní jednání vlastníka, resp. provozovatele předmětné provozovny. Tvrzený nesprávný úřední postup ve vztahu k podnětům žalobkyně a jejího syna proto nemůže být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, neboť z prokázaných skutečností je zřejmé, že z okolností v době vydání kolaudačního rozhodnutí nebylo možno usuzovat, že při provozu zařízení dojde k dílčímu nedodržování jeho podmínek. Za situace, při níž stavební úřad opakovaně, a to nejméně ve 3 případech, zahájil správní řízení, ve věci jednaly i další státní orgány, nebylo možné dojít k závěru, že jen z důvodu výsledku pro žalobkyni subjektivně vnímaného jako neuspokojivého, došlo k porušení povinností při výkonu dozorové činnosti se vztahem příčiny a následku ke škodě vyčíslené v milionových částkách.“ V této souvislosti odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, z nějž má vyplývat, že při rozboru otázky příčinné souvislosti je třeba zjistit, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku, přičemž z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň je však příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a násled