30 Cdo 4352/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4352/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2011 Spisová značka:30 Cdo 4352/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4352.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 § 11 obč. zák. § 13 obč. zák. § 97 předpisu č. 141/1961Sb. § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 4. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 05.24.2011II.ÚS 1519/11JUDr. et PhDr. Stanislav Balíkodmítnuto02.03.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4352/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Ing. Markem Luňanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, proti žalovanému V. G., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 41/2009, o odvolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2010, č.j. 1 Co 428/2009-60, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. září 2009, č.j. 11 C 41/2009-37, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaslat žalobci na jeho adresu do tří dnů od právní moci rozsudku doporučený dopis ve znění: OMLUVA PANU J. M. - Já, níže podepsaný V. V., se prostřednictvím tohoto dopisu omlouvám panu J. M., za to, že jsem mu v trestním řízení přitížil šířením nepravdivých tvrzení o tom, že vlastnil krátkou střelnou zbraň, kterou jsem u něho viděl. Beru zpět tato nepravdivá tvrzení, pronesená na jeho osobu, a hodlám též napravit všechny křivdy, které jsem mu až dosud mým neodpovědným chováním způsobil“. Soud prvního stupně zamítl žalobu i co do požadavku na zaplacení finanční satisfakce ve výši 2.000.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech soudem ustanoveného zástupce žalobce. Soud prvního stupně uzavřel, že protiprávnost zásahu do osobnostních práv fyzické osoby není dána, jestliže původce zásahu plní jemu zákonem stanovenou povinnost či využívá zákonného oprávnění a současně nejde o vybočení (exces) z plnění této povinnosti. Takové vybočení však soud prvního stupně v této věci neshledal s poukazem, že proti žalovanému nebyly v souvislosti s jeho svědeckou výpovědí uplatňovány žádné následné sankce, např. stíhání pro křivou výpověď, ani nebylo prokázáno, že by žalovaný mimo svou svědeckou výpověď učiněnou před orgány činnými v trestním řízení, např. tisku, podal další informace způsobilé zasáhnout do cti a důstojnosti žalobce. K výrokům předneseným žalovaným před státními institucemi, zejména soudem, soud prvního stupně uvedl, že státní orgány takové výroky hodnotí v souvislosti s výkonem své činnosti, tzn. ve vztahu k jiným provedeným důkazům. Protože jednání soudů je v zásadě veřejné, nelze klást k tíži (žalovaného) ani to, jestliže je veřejnost o skutečnostech vyšlých najevo v řízení následně informována médii. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. května 2010, č.j. 1 Co 428/2009-60, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23.9.2009. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a za správný považoval i právní názor soudu prvního stupně, že nedochází k zásahu do osobnostních práv tam, kde původce zásahu plní jemu zákonem uloženou povinnost či využívá zákonného oprávnění a současně nejde o vybočení z plnění této povinnosti. Výpověď žalovaného jako svědka, učiněná jak v přípravném řízení, tak i při hlavním líčení, souvisela s předmětem výslechu a předmětem trestního řízení a byť v souvislosti s dalšími skutečnostmi a důkazy vedla k odsouzení žalobce, nemůže být přesto pokládána za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. V souladu se závěry soudu prvního stupně odvolací soud konstatoval, že žalovaný nebyl v souvislosti se svojí svědeckou výpovědí sankcionován a doplnil, že o vybočení z plnění zákonné povinnosti by se jednalo tehdy, kdyby žalovaný i přes řádné poučení jako svědka učinil takovou výpověď či jiný úkon, který by s předmětem výslechu vůbec nesouvisel. Odvolací soud nesouhlasil s konstrukcí žalobce o objektivní občanskoprávní odpovědnosti žalovaného za obsah jeho svědeckých výpovědí v trestních řízení, neboť by tím bylo znemožněno uskutečnění občanské povinnosti podat svědectví o skutečnostech, kterým byl svědek přítomen nebo které jsou mu z vlastního poznání známy. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Za dovolací důvod označuje, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu žalobce považuje otázky 1) zda může být neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obviněného způsoben svědkem při podání svědecké výpovědi, jestliže tato je činěna nepravdivě s primární motivací poškodit obviněného, a 2) zda lze svědeckou výpověď považovat za výkon povinnosti svědčit i za situace, kdy svědek není k podání svědecké výpovědi soudem předvolán a k hlavnímu líčení se dostaví z vlastní iniciativy. Důvod nesprávného právního posouzení dále žalobce rozvíjí tak, že žalovaný se k soudu dostavil z vlastní iniciativy, bez předvolání soudem a neměl tak povinnost svědčit, naopak své svědecké výpovědi se domáhal, jak plyne z protokolu z hlavního líčení ze dne 8. -9.12.2003. Ani poté neměl povinnost ve věci vypovídat, neboť mohl a dle přesvědčení žalobce také měl, využít práva na odepření výpovědi z důvodů uvedených v ustanovení § 100 trestního řádu. Žalovaný vypovídal nepravdivě, což lze ověřit provedením důkazů, které žalobce v rámci trestního řízení řádně navrhoval, avšak trestní soud k jejich provedení nepřistoupil. V přezkoumávaném řízení namísto toho nebyl řádně proveden ani důkaz čtením trestního spisu a přehráním audiozáznamu hlavního líčení, v němž je zachycena výpověď žalovaného. Upozorňuje dále na rozpor ve výpovědi žalovaného učiněné při hlavním líčení, kdy žalovaný tvrdil, že žalobce měl zbraň o ráži 9mm, ačkoliv žalobce měl nakládat se zbraní o ráži 6,35 mm. Za vadu řízení pak označuje skutečnost, že mu nebyla umožněna osobní účast ani u jednoho z konaných jednání, ačkoliv o to s předstihem žádal a zajištění eskorty bylo možné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.). Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. O takový případ se však v přezkoumávané věci nejedná. První otázka zásadního právního významu již v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena byla, druhá sice v úplnosti nikoliv, nebyla však pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. K první žalobcem namítané otázce nesprávného právního posouzení - zda může být neopr