30 Cdo 472/2001 — Nejvyšší soud

30 Cdo 472/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 4. 2001 Spisová značka:30 Cdo 472/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.472.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 472/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatelky H. K., proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o starobní důchod, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 Ca 746/99, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2000, č.j. 1 Cao 167/2000-27, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 28.7.1999, č. 425 814 066, byl navrhovatelce přiznán starobní důchod podle ustanovení § 29 zákona č. 155/1995 Sb. od 14.8.1999 ve výši 6.751,- Kč měsíčně s tím, že pro výchovu se jí hodnotí pouze jedno dítě. V případě, že předloží potvrzení odboru péče o dítě, že syn Jiří, nar.21.12.1951, byl u otce v trvalé péči, znovu se rozhodne o výši jejího starobního důchodu. V opravném prostředku navrhovatelka namítala, že proto, že na odboru péče o dítě již neexistují doklady z doby před více než 30 lety, doložila tuto péči místopřísežným prohlášením svým a jeho otce (nynějšího manžela), za kterého se vdala dne 24.6.1961, že převzala i péči o syna J., nar.21.12.1951, který s nimi žil ve společné domácnosti až doby jeho úmrtí v důsledku leukémie, dne 12.9.1971, t.j. do dosáhnutí 19 roků jeho věku, tedy téměř po dobu 10 let, což naplňuje podmínku § 32 odst. 4 zák. č. 155/1995 Sb. i potvrzením o trvalém pobytu, dle něhož byl hlášen trvale na adrese svého otce, společně i s prohlášením matky dítěte jako důkaz, že na základě dohody obou rodičů syna J. měla ve své péči, tedy že o něho fakticky pečovala. Žádala o započtení této doby péče o dítě. Česká správa sociálního zabezpečení ve vyjádření poukázala na to, že navrhovatelka byla vyzvána k předložení rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče otce, nebo potvrzení orgánu péče o dítě, že syn J. K. byl u otce v trvalé péči, protože doložené potvrzení Městského úřadu v N. B. obsahuje pouze hlášení otce a syna do úmrtí ve stejném bydlišti. Za tohoto stavu trvá na správnosti svého rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. října 2000, č.j. 14 Ca 746/99-15, potvrdil napadnuté rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení s poukazem na ustanovení § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1955 Sb., protože rozhodnutí bylo vydáno na základě řádně zjištěného stavu věci, když navrhovatelce se nepodařilo prokázat, že v případě J. K., nar. 21.12.1951, šlo o dítě převzaté do její trvalé péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu, ani o dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu, ani o dítě manžela, kterému zemřel druhý rodič dítěte, nebo není znám. K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2000, č.j. 1 Cao 167/2000-27, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a připustil dovolání proti svému rozhodnutí. Ve svém rozhodnutí odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení, které mu předcházelo, neshledal odvolání navrhovatelky důvodným. Uvedl, že soud prvního stupně při svém rozhodování se pouze zabýval otázkou, zda navrhovatelka splnila či nesplnila zákonné podmínky pro hodnocení péče o J. K., nar. 21.12.1951 (které trvalo od uzavření jejího sňatku s jeho otcem v roce 1961 do dovršení jeho věku 18 roků) a zjistil, že nelze tuto péči navrhovatelce hodnotit. Ustanovení § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb. totiž vymezuje k tomu stanovené zákonné podmínky po zákonem požadovanou dobu (§ 32 odst.4); bylo by to možné hodnotit pouze za předpokladu, převzala-li by J. K. do péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, nebo byl-li by svěřen jejímu manželovi do výchovy soudním rozhodnutím, nebo kdyby nežila jeho matka, nebo by nebyla známa. Žádný z těchto důvodů však nebyl prokázán. Proto odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Připustil dovolání proti svému rozsudku, protože ve výkladu ustanovení § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. spatřoval otázku zásadního právního významu; tedy ve výkladu, zda pro hodnocení výchovy dítěte pro účely starobního důchodu postačí, aby žena po zákonem stanovenou dobu o dítě fakticky pečovala, neboť je nutno požadovat, aby šlo o péči založenou důvody uvedenými v citovaném ustanovení zákona tzv. kvalifikovanou jako trvalá péče. Dovolatelka ve svém dovolání vycházela z přípustnosti dovolání (uvedeného v § 239 odst. 1 o.s.ř.), když ve výroku svého rozhodnutí vyslovil přípustnost odvolací soud, pro důvody (§ 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.), neboť rozhodnutí soudů obou stupňů považovala za nesprávné, protože spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vycházely ze skutkových zjištění bez přihlédnutí k předloženým důkazům. Navrhovala proto rozhodnutí soudu obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítala, že jí byla uložena povinnost předložit potvrzení s čestnými prohlášeními a svědeckými výpověďmi, což splnila. Byla proto přesvědčena, že soudy předložené důkazy nesprávně hodnotily. Poukázala i na správní řád (§ 84 a 108 zákona č. 582/1991 Sb.), což umožňuje jeho podpůrné použití a to výslovně v ustanovení § 34 odst. 1 a § 35 a zejména § 39 správního řádu, v případě, že původní záznamy vedené odborem péče o dítě byly skartovány. Poukázala i na odlišné stanovení věkové hranice pro muže a ženy v závislosti na počtu vychovaných dětí, které umožňuje toto rozlišení v souladu se směrnicí Rady EHS č. 79/7/EHS ze dne 19.12.1978 a také na předchozí úpravu podle zákona č. 100/1988 Sb. a § 15 vyhlášky č. 149/1988 Sb., podle níž by jí pro potřeby starobního důchodu byla započtena výchova dvou dětí. I důvodová zpráva k zákonu č. 155/1995 Sb. k §§ 20-23 jednoznačně konstatuje přejímání předchozí úpravy pojmů vztahu k výchově dítěte; pokud současná prováděcí vyhláška není jako v předchozí úpravě, je nutno použít rozšiřující výklad výchovy podle § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. V rozhodné době tedy existoval zákon, který ukládal povinnost dovolatelce k výchově dítěte, což také splnila. Česká správa sociálního zabezpečení se k dovolání navrhovatelky nevyjádřila. Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. osobou oprávněnou - účastníkem řádně zastoupeným advokátem, po přezkoumání dospěl k závěru, že mimořádný opravný prostředek navrhovatelky není důvodný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.). Proti rozsudku odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, protože odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, neboť jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst.1 o.s.ř.), je dovolání přípustné. Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem určitého pojmu), vymezil zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (před novelizací zákonem č.30/2000