30 Cdo 478/2007 — Nejvyšší soud

30 Cdo 478/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2007 Spisová značka:30 Cdo 478/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.478.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 478/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce F. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – M. v. ČR, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce F. H., zastoupeného advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 4/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č.j. 1 Co 191/2006-616, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č.j. 1 Co 191/2006-616, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.  O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 1998, č.j. 36 C 4/98-226, byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy částku 300.000,- Kč, zatímco v částce 29,700.000,- Kč byla žaloba zamítnuta. Žalované bylo současně uloženo uveřejnit ve vyjmenovaných sdělovacích prostředcích omluvu a tu zaslat i žalobci. Žaloba byla též zamítnuta v konkrétních pasážích požadované omluvy a dále v části, aby omluva byla uveřejněna i v deníku M. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 29. února 2000 pod sp.zn. 1 Co 71/99 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích změnil a žalobu v této části zamítl. Ve zbývajících zamítavých výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Obě rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. května 2001, č.j. 28 Cdo 393/2001-371. Dovolací soud vytkl zejména to, že za situace, kdy se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neopakoval, resp. nedoplnil důkazy provedené tímto soudem. Pokud jde o právní posouzení věci, Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud sice správně poukázal na ustanovení § 42a odst. 2 a § 42b odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ale nezabýval se zevrubněji aplikací uvedených ustanovení na projednávanou věc, resp. výkladem těchto ustanovení z hlediska, zda tu neoprávněným zásahem bylo či nebylo dotčeno právo na ochranu osobnosti, života, zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí a jména fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Rovněž řízení před soudem prvního stupně trpělo podle názoru Nejvyššího soudu procesními vadami, když zejména nebyly provedeny některé důkazy navrhované žalobcem, jako výslech svědků A. H., O. a L. S. Poté rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2001, č.j. 36 C 4/98-401, bylo opět uloženo výrokem I. žalované zaplatit žalobci 300.000,- Kč (v částce 29,700.000,- Kč žaloba zamítnuta). Výrokem II. byla žalované uložena povinnost zveřejnit v denících B., P., B. d., P. d. a M. omluvu a tuto omluvu zaslat i Č. t. k. a žalobci. Soud prvního stupně poté, co doplnil dokazování výslechem svědků, věc posoudil podle ustanovení § 11 a § 13 o.z., přičemž vyšel ze zjištění, že na základě oznámení o znásilnění dne 8. prosince 1995 rozhodla Policie ČR v R. o zadržení žalobce jako pachatele oznámeného trestného činu. Při zásahu provedeném dne 9. prosince 2005 zásahovou jednotkou na pozemku žalobce došlo ke střelbě, při níž žalobce utrpěl řadu závažných zranění. Trestní stíhání žalobce pro podezření z trestného činu znásilnění však bylo zastaveno. Soud prvního stupně dovodil, že policie provedla zadržení nezodpovědně, bez důsledného zjištění pohybu dalších osob. Při zásahu byl ohrožen život nejen žalobce, ale i ostatních osob zdržujících se v domě. Zásah byl nepřiměřený, v rozporu se zájmy žalobce. Byla jím porušena jeho osobnostní práva chráněná Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Neoprávněným zásahem do cti a jména žalobce bylo též poskytnutí informací o žalobci médiím pracovníky žalované a nepřijetí následných opatření po zastavení trestního stíhání žalobce. Tomu proto odpovídal nárok žalobce na poskytnutí široce pojaté omluvy. Při současném zjištění značné míry snížení vážnosti žalobce ve společnosti, mu soud přiznal náhradu nemajetkové újmy v uvedené výši. Vrchní soud v Praze poté, co dále doplnil dokazování, rozsudkem ze dne 27. listopadu 2003, č.j. 1 Co 85/2002-542, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujících výrocích ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 300.000,-Kč a aby žalovaná zveřejnila ve výše citovaných denících a současně zaslala Č. t. k. omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a aby omluvu zaslala přímo též žalobci. V napadených zamítavých výrocích ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 30 Cdo 1957/2004-590, uvedený rozsudek, pokud jím byly změněny vyhovující výroky rozsudku soudu prvního stupně, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušil, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Důvodem byla skutečnost, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle úpravy obsažené v občanském soudním řádu platné před účinností zák. č. 30/2000 Sb., ač měl vycházet ze znění tohoto předpisu účinného od 1. ledna 2001. Tím odvolací soud zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 19. září 2006, č.j. 1 Co 191/2006-616, rozsudek soudu prvního stupně opět změnil ve vyhovujících výrocích ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 300.000,- Kč a aby žalovaná zveřejnila ve výše citovaných denících a současně zaslala Č. t. k. omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a aby omluvu zaslala přímo též žalobci. Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení § 13 o.z. je existence zásahu do práv chráněných ustanovením § 11 a násl. o.z., který je neoprávněný a současně objektivně způsobilý tato chráněná práva porušit, popřípadě ohrozit. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a shodně podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, slouží státní moc všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Výkon státní moci musí respektovat základní práva a svobody zaručené dle čl. 3 odst. 1 Listiny všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Lze jej omezit podle čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jen za podmínek jí stanovených a toliko zákonem, za splnění předpokladu, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3 Listiny) a za podmínky, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Z uvedeného je třeba dovodit, že důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti je okolnost, že k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných veřejných zájmů při výkonu zákonem uložené právní povinnosti, když i v takovém případě je třeba dbát principu společenské přiměřenosti. Požadavek nutnosti zásahu musí zahrnovat podmínku, aby ten, kdo do osobnostních práv takto zasahuje, jednal v dobré víře. Rozhodnutí o použití zásahové jednotky, stejně jako zadržení podezřelé osoby zásahovou jednotkou, je podle názoru odvolacího soudu výkonem práva. Soudu v občanském soudním řízení přísluší hodnotit pouze to, zda při výkonu práva (resp. zákonem uložené povinnosti) nedošlo ze strany orgánů žalované k porušení příslušných ustanovení zákona č. 238/1991 Sb., o Policii ČR, t.j. zda při rozhodnutí o použití zásahové jednotky a při zásahu samotném bylo postupováno podle zákona. (V této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 237/03). Důkazní břemeno k prokázání tvrzené protiprávnosti zásahu pak spočívalo na žalobci. Odvolací soud zjistil z obsahu spisu Policie České republiky, že o použití zásahové jednotky bylo rozhodnuto orgánem k tomu oprávněným. Součástí