30 Cdo 4877/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4877/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2011 Spisová značka:30 Cdo 4877/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4877.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Svědci Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 § 11 obč. zák. § 13 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 10. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.27.2011I.ÚS 3218/11JUDr. Ivana Janůodmítnuto11.16.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4877/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Y. K., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti žalovanému P. M., zastoupenému zmocněncem Mgr. Romanem Havlínem, bytem v Liberci, Otakarova 789, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 31 C 12/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č.j. 1 Co 356/2009-65, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.): Žalobce se domáhal ochrany osobnosti, do níž měl žalovaný zasáhnout tím, že v rámci trestního řízení označil coby svědek dne 16.12.2006 při probíhající rekognici a při následném výslechu žalobce jako pachatele trestného činu loupeže a takto jej také označil při hlavním líčení konaném před Obvodním soudem pro Prahu 5 ve věci sp.zn. 1 T 27/2007. Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. května 2009, č.j. 31 C 12/2009-36, zamítl žalobu, aby žalovaný doručil žalobci písemnou omluvu, podepsanou žalovaným, ve znění : „ Omlouvám se Vám, panu Y. K., za to, že jsem Vás označil při rekognici provedené dne 16.12.2007 jako pachatele trestného činu loupeže, která se udála dne 14.12.2006 okolo 15:00 hodin na adrese V., P.- R.“ (výrok I.). Výrokem II. soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 250.000,- Kč a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Po zjištění, že vyšetřování trestného činu loupeže bylo po provedené prověrce posouzeno jako řádné a že v řízení nevyšlo najevo, že by žalovaný proti žalobci vypovídal úmyslně nepravdivě, či by k takové výpovědi byl naveden třetí osobou, uzavřel, že výkon svědecké výpovědi podle § 97 trestního řádu nemůže být pokládán za neoprávněný zásah do osobnostního práva takové osoby, byť je na základě podaného svědectví vůči takové osobě následně postupováno prostředky trestního práva. Neoprávněný zásah do osobnostních práv jiného však přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže svědek vybočí z plnění své svědecké povinnosti. To připadá v úvahu tehdy, pokud svědek neplní své povinnosti svědka a zejména vypovídá křivě. To však v řízení prokázáno nebylo. Proto se soud prvního stupně nezabýval závažností újmy, která měla žalobci v důsledku trestního řízení vzniknout, neboť s ohledem na výše zaujatý právní názor nepovažoval toto zjištění za podstatné. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. května 2010, č.j. 1 Co 356/2009-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a za správný považoval právní názor soud prvního stupně, že protiprávnost zásahu do osobnostních práv fyzické osoby není dána, jestliže původce zásahu plní jemu zákonem stanovenou povinnost, či využívá zákonného oprávnění a současně nejde o vybočení z plnění zákonných povinností. Plněním zákonné povinnosti je i výpověď svědka, ať již v občanskoprávním či trestním řízení, i jeho účast na rekognici in natura. Institut rekognice je efektivním důkazním prostředkem, tedy je nástrojem umožňujícím dosažení veřejného statku (dobra) spočívajícího v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů, kromě toho plní rekognice i další účel. Vzhledem ke skutečnosti, že rekognice je prostředkem prověrky věrohodnosti přímého svědectví, plní rovněž účel vyloučení nevinných osob z podezření, a tudíž i účel ochrany individuálních práv před neodůvodněným stíháním a odsouzením. Dosažení účelu objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů v trestním řízení je v demokratickém ústavním řádu pravidelně spjato s řadou nezbytných zásahů do osobnostních práv prověřovaných osob. Výpověď žalovaného jako svědka v trestním řízení a v průběhu rekognici a poznatky, údaje a úsudky, které v tomto procesním postavení sdělil orgánům činným v trestním řízení, jenž však souvisely s předmětem výslechu a předmětem trestního řízení, byť v souvislosti s dalšími skutečnostmi vedly k tomu, že žalobce byl vazebně stíhán, nelze pokládat za neoprávněných zásah do osobnostních práv žalobce. Za vyslovení údajů a úsudků v trestním řízení nebyl žalovaný v právním postavení svědka uznán příslušným orgánem pravomocně vinným ze spáchání trestného činu či přestupku. Žalovaný podáním svědecké výpovědi a svojí výpovědí při rekognici in natura plnil zákonem stanovenou povinnost a nevybočil přitom z mezí stanovených zákonem. Za takové vybočení by bylo možné považovat výpověď či jiný úkon, který by s předmětem výslechu ani vůbec nesouvisel. V případě žalovaného tak chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti a sice samotný protiprávní zásah. Odvolací soud odmítl žalobcovu koncepci objektivní občanskoprávní odpovědnosti svědka za obsah své výpovědi. Přijetí takové koncepce by znamenalo, že podání svědecké výpovědi , ke které je ten který občan povinen, a jejíž obsah se v budoucnu v kontextu s dalšími důkazy v té které věci provedenými, ukáže nevěrohodným, či ke kterému ten který orgán státní moci nepřihlédne, či mu neuvěří, zakládá objektivní odpovědnost svědka za zásah do osobnostních práv toho, kdo o sobě tvrdí, že obsahem svědectví byla zasažena jeho osobnostní práva chráněná ustanovením § 11 občanského zákoníku, a zcela by vyloučil povinnost a i ochotu svědků vypovídat o tom, co zažili a vnímali. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř., přičemž za dovolací důvod označuje, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší otázku objektivní odpovědnosti svědka za zásah do osobnostních práv nepravdivou svědeckou výpovědí jinak, než jak by měla být dovolacím soudem vyřešena, a že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena. Soudy nesprávně hodnotily otázku možnosti zásahu do osobnostních práv svědkem (poškozeným) v rámci trestního řízení. Přitom ochrana osobnosti náleží podle článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každému a odpovědnost za zásah do osobnostního práva je objektivní, bez ohledu na zavinění. S odkazem na nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 154/94 z 9.2.1998 má za to, že obecnou úpravu práva na ochranu osobnosti lze limitovat pouze právy, která jsou součástí právních norem vyšší právní síly. Zákonodárce nevtělil do obecné normy (občanského zákoníku) žádné exkulpační či liberační důvody (vyjma ustanovení § 12 občanského zákoníku) a soudy nad rámec zákonného zmocnění nemohou takové důvody aplikovat. Žalobce má za to, že v případě úspěšné žaloby na ochranu osobnosti je nutno tvrdit zásah do osobnostních práv ze strany žalovaného, negativní následek v osobnostních právech na straně žalobce a příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a negativním dopadem ve sféře osobnostních práv žalobce a následně i tyto skutečnosti prokázat. Naopak pro úspěch žaloby není podstatné tvrdit a prokázat další okolnosti případu jako např. úmysl, poškozující dohodu, kooperaci se třetí osobou (ty jsou důležité toliko z hlediska rozsahu a hloubky zásahu pro posouzení výše penalizace za zásah), neboť zásah do osobnostních práv je konstruován na zásadě objektivní odpovědnosti za výsledek. Objektivní pravdou (nezávislou na tom, zda žalovaný vypovídal jako svědek) je, že žalobce nespáchal trestný čin loupeže dne 14.12.2006 okolo 15.00 hodin v P. – R. a že proti žalobci bylo vedeno trestní řízení, a to v příčinné souvislosti s výslechem žalovaného a rekognicí, při níž označil žalobce s jistotou a bez pochybností za pachatele trestného činu, přičemž následné trestní řízení zasáhlo negativním způsobem do osobnostních práv žalobce. Žalovaný v trestním řízení označil žalobce za pachatele trestného činu s vyloučením jakýchkoliv pochybností a tím na sebe převzal odpovědnost za následky spojené s takovým jedn