30 Cdo 5125/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 5125/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2017 Spisová značka:30 Cdo 5125/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5125.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Řízení o přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče (detence) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 38 odst. 2 předpisu č. 292/2013Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 8. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 5125/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci umístěného L. J., zastoupeného opatrovníkem JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, za účasti Nemocnice Pardubického kraje, a.s. (– Svitavské nemocnice), se sídlem v Pardubicích, Kyjevská 44 a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, o vyslovení přípustnosti převzetí, omezení ve zdravotním ústavu a o dalším držení ve zdravotním ústavu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 13 L 135/2016, o dovolání umístěného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. června 2016, č.j. 23 Co 245/2016-65, takto: Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. června 2016, č.j. 23 Co 245/2016-65, a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. května 2016, č.j. 13 L 135/2016-24, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. května 2016, č.j. 13 L 135/2016-38, se z r u š u j í, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud ve Svitavách (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. května 2016, č.j. 13 L 135/2016-24, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 26. května 2016, č.j. 13 L 135/2016-38, rozhodl, že k převzetí umístěného L. J. (dále též „umístěný“ či „dovolatel“) bez jeho souhlasu do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů a tyto důvody trvají. Dále rozhodl, že k omezení volného pohybu umístěného úchopem zdravotnickými pracovníky a jinými osobami k tomu určenými poskytovatelem dne 19. května 2016 v 14:44 hod., umístěním v místnosti určené k bezpečnému pohybu od 19. května 2016 od 14:44 hod. dosud, kurtaci horních a dolních končetin, stehenním a hrudním pásem od 19. května 2016 dosud a aplikaci psychofarmak ve dnech 19., 20. a 21. května 2016 došlo ze zákonných důvodů s tím, že důvody omezení trvají i nadále. Soud prvního stupně vyšel z obsahu oznámení, z výpisu z chorobopisu umístěného a výpovědi ošetřující lékařky MUDr. I. P., podle kterých byl umístěný přijat k hospitalizaci dne 19. května 2016, kam byl přivezen Policií České republiky po výslechu v důsledku nebezpečného vyhrožování, kterého se dopustil v obci Rozhraní. Dne 13. května 2016 umístěný slovně i fyzicky napadl obsluhu pohostinství a vyhrožoval, že udělá to samé jako střelec v Uherském Brodě. Umístěný při přijetí jevil známky agrese, byl paranoidní, neklidný a vyhrožoval, následně mu byla diagnostikována schizotypní porucha projevující se paranoidním syndromem. Jednalo se o první hospitalizaci umístěného na psychiatrickém oddělení, umístěný nicméně navštívil třikrát ambulanci psychiatrického oddělení, naposledy v létě 2015 poté, co traktorem zablokoval silnici. Soud vyslechl umístěného, který však vyhrožování popřel, přičemž hospitalizaci vnímal jako neoprávněnou. S ohledem na uvedené skutečnosti soud prvního stupně dospěl k závěru o zákonnosti přijatých opatření. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. června 2016, č.j. 23 Co 245/2016-65, k odvolání umístěného usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že soud prvního stupně dodržel veškeré zákonné předpoklady, které právní úprava ukládá k ochraně práv umístěného. Krajský soud poukázal na to, že výslech umístěného a ošetřující lékařky podle § 38 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z.ř.s.), provedla asistentka soudkyně namísto soudce. Připomněl (přes to), že se (ovšem) jednalo o postup obecně rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp. zn. I ÚS 1974/14, stejně jako se stanoviskem Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. Cpjn 201/2015, podle kterého zhlédnutí posuzovaného provede zásadně soudce. Odvolací soud avšak s ohledem na to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu a nikoliv v následném řízení o vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení ve zdravotním ústavu, při kterém je prováděno rozsáhlejší dokazování a soud rozhoduje rozsudkem, a s přihlédnutím k tomu, že okresní soud vycházel z dostatečného výslechu ošetřující lékařky a umístěného, byť vedeného asistentkou soudce, po poučení podle § 69 odst.1 z.ř.s. a § 131 o.s.ř., kdy umístěný měl při výslechu za přítomnosti státního zástupce dostatečný prostor ke svému vyjádření, uzavřel, že zjištěná vada řízení nebyla tak zásadní, aby měla vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Usnesení odvolacího soudu bylo umístěnému doručeno dne 10. srpna 2016 a jeho opatrovníkovi dne 16. srpna 2016. Umístěný podal dne 15. srpna 2016 proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, které bylo po výzvě soudu prvního stupně ze dne 3. října 2016, č.j. 13 L 135/2016-81, doplněno podáním opatrovníka ze dne 14. října 2016. Dovolatel je přesvědčen, že toto dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Umístěný především poukazuje na to, že v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp.zn. I ÚS 1974/14 a stanoviskem Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp.zn. Cpjn 201/2015, zhlédnutí umístěného v rámci předmětného řízení provedla asistentka soudce (nikoliv sám soudce). Odvolací soud tedy měl odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Umístěný dále namítá, že pětidenní lhůta k doplnění odvolání v době, kdy byl umístěn ve zdravotním ústavu, nebyla dobou dostatečnou, zvláště když výzvu k doplnění odvolání soud nedoručil opatrovníku umístěného. Umístěný proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (zřejmě včetně rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách), aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K podanému dovolání se podáním ze dne 20. října 2016 vyjádřilo Okresní státní zastupitelství ve Svitavách, které uvedlo, že souhlasí s rozhodnutími soudů obou stupňů, která vycházela ze zdravotnické dokumentace umístěného. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání umístěného zamítl či odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V souzené věci dovolatel odůvodňuje svůj závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. tvrzením, že se odvolací soud mimo jiné odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odkazuje mimo jiné především na výše uvedené Stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Dovolací soud má tuto výtku za přiléhavou a tudíž dovolání klasifikuje jako přípustné. S ohledem na konstatovanou přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolací soud je přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je i důvodné. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V přípa