30 Cdo 563/2006 — Nejvyšší soud

30 Cdo 563/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 3. 2006 Spisová značka:30 Cdo 563/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.563.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 13 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 563/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce R. B., proti žalovanému Mgr. J. V., zastoupeného advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 33 C 14/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2005, č.j. 1 Co 93/2005-343,   t a k t o : I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2003, č.j. 33 C 14/2000-165, zamítl ve výroku I. žalobu na uznání žalovaného povinným na své náklady v soukromých novinách \"P.\" zveřejnit omluvu tohoto znění: \" V P. č. 42 ročník 9, který vyšel ve 46. týdnu 1998, jsem nechal svým jménem zveřejnit článek pod názvem \"Vyjádření starosty J. V.\". V něm jsem osočil pana R. B. ze spolupráce s bývalou Státní bezpečností, konkrétně ze sledování a udávání kněze P. S., ze sledování kolegů pana B. v autoškole a ze sledování vízových cizinců v hotelu. To vše není pravda, zveřejnil jsem to úmyslně v rámci předvolebního boje, za což se panu B. tímto omlouvám.\" Dále zamítl ve výroku II. žalobu na uznání žalovaného povinným zaplatit žalobci jako náhradu nemajetkové újmy částku 500.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě státem placených nákladů. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v novinách P. č. 42, ročník 9, vydaných ve 46. týdnu roku 1998, byl zveřejněn článek žalovaného \"Vyjádření starosty J. V.\", v němž bylo o žalobci uvedeno, že spolupracoval se Státní bezpečností a v 70. letech byl nasazen na sledování a udávání katolického kněze a samozřejmě politického vězně P. S. a že byl využíván na sledování kolegů v autoškole a na sledování vízových cizinců v hotelu. Na základě provedených důkazů, zejména výpovědi svědka J. L., bývalého příslušníka Státní bezpečnosti a jeho \"osobních plánů práce z let 1974 a 1975\", dospěl k závěru, že uvedená tvrzení o žalobci jsou pravdivá. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2003, č.j. 1 Co 105/2003-220, změnil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen na své náklady v soukromých novinách \"P.\" zveřejnit omluvu tohoto znění: \"V P. č. 42, ročník 9, který vyšel ve 46. týdnu 1998, jsem nechal svým jménem zveřejnit článek pod názvem \"Vyjádření starosty J. V.\". V něm jsem osočil pana R. B. ze spolupráce s bývalou Státní bezpečností, konkrétně ze sledování a udávání kněze P. S., ze sledování kolegů pana B. v autoškole a ze sledování vízových cizinců v hotelu. To vše není pravda, zveřejnil jsem to v rámci předvolebního boje, za což se panu B. tímto omlouvám.\" Odvolací soud zamítl žalobu, aby znění omluvy obsahovalo slovo \"úmyslně\". Výrok II. - IV. rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Výrok, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, odvolací soud zdůvodnil především odkazem na ustanovení § 11 a § 13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Odvolací soud připomněl, že předpokladem hmotněprávní odpovědnosti podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. je existence zásahu do práv chráněných ustanovením § 11 a násl. o.z., který je neoprávněný a současně objektivně způsobilý tato chráněná práva porušit, popřípadě ohrozit. Neoprávněným zásahem je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje práva chráněná ustanovením § 11 a násl. o.z. Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tvrzení, že spolupracoval s bývalou Státní bezpečností, sledoval a udával kněze P. S., sledoval kolegy v autoškole a vízové cizince v hotelu, obsažených v článku žalovaného ve výše uvedených novinách. Odvolací soud se po opakování a provedení dalších důkazů neztotožnil ohledně pravdivosti předmětných tvrzení o žalobci se závěrem soudu prvního stupně. Pravdivost tvrzení žalovaného o žalobci v předmětném článku nebyla podle odvolacího soudu prokázána. Šlo přitom o tvrzení, která byla objektivně způsobilá poškodit osobnostní práva kohokoli, tedy i žalobce a došlo jimi k neoprávněnému zásahu do práv žalobce. O dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu o přisouzení morální satisfakce podal žalovaný včasné dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. června 2004, č.j. 30 Cdo 2158/2003-282, kterým toto dovolání zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V dalším řízení, jehož předmětem byla žalobcem požadovaná náhrada nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2004, č.j. 33 C 14/2000-318, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč (výrok I.), zatímco žalobu o zaplacení další částky 400.000,- Kč zamítl (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně doplnil dokazování a na jeho základě zjistil, že po zveřejnění předmětného článku v tisku značně ochladly styky žalobce s příbuznými. Dotčené tvrzení mělo nepříznivý dopad i na jeho rodinný život a na jeho zájmovou činnost i na možnost jeho profesního uplatnění. Dovodil, že označení žalobce jako spolupracovníka Státní bezpečnosti, který měl udávat vízové cizince, spolupracovníky v autoškole a katolického kněze P. S., které bylo nepravdivé, bylo značně difamující a objektivně způsobilé poškodit čest a vážnost žalobce na veřejnosti, a to nejen v místě jeho bydliště. Nešlo o běžnou újmu, takže s ohledem na intenzitu, povahu a způsob tohoto zásahu měl za odůvodněné přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč. Ve zbytku požadované částky proto pak žalobu zamítl. O odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku tohoto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2005, č.j. 1 Co 93/2005-343, kterým rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) v tomto výroku potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Předmětem odvolacího přezkumu bylo posouzení otázky, zda v dané věci jsou splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích a její výše. Odvolací soud odkázal na ustanovení § 13 odst. 2 a 3 o.z., přičemž se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Nepravdivé označení žalobce jako spolupracovníka Státní bezpečnosti a tvrzení, že sledoval a udával kněze, sledoval kolegy v autoškole a hosty v hotelu, takže takto nízkým způsobem spolupracoval s organizací, odsuzovanou společností jako zločineckou, uveřejněné v regionálním tisku vydávaném v místě, kde žalobce žije a kde žalovaný navíc byl starostou tohoto města, bylo z objektivního pohledu způsobilé snížit jeho čest a důstojnost a jeho vážnost ve společnosti ve značné míře. Žalobce prokázal negativní dopady tohoto neoprávněného zásahu. Uvedeným následkům neoprávněného zásahu a okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (§ 13 odst. 3 o.z.), podle odvolacího soudu odpovídala i výše soudem prvního stupně přisouzené náhrady nemajetkové újmy. Odvolací soud závěrem připomněl, že námitka žalovaného, že jméno žalobce bylo již dříve uveřejněno v tzv. Cibulkových seznamech, je pro posouzení věci bez právního významu, protože tyto seznamy byly vydány k tomu neoprávněným subjektem a nadto v nich nebyly zmíněny ani další žalovaným uveřejněné difamující údaje. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalovaného dne 12. července 2005, přičemž téhož dne nabylo právní moci. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 9. září 2005 včasné dovolání, o němž předpokládá, že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.   Vytýká, že v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly náležitě zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, což je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud vycházel z nesprávného skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplývajícího z nedostatečného doka