30 Cdo 5865/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 5865/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 12. 2019 Spisová značka:30 Cdo 5865/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5865.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Správní řízení Dotčené předpisy:§ 75 odst. 1 předpisu č. 435/2004Sb. § 78 odst. 1 předpisu č. 435/2004Sb. § 1 odst. 2 předpisu č. 500/2004Sb. § 71 předpisu č. 500/2004Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 3. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 5865/2017-173 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně WAKKENHAT ZETTA s.r.o., koncern, identifikační číslo osoby 271 23 197, se sídlem v Praze 10, Sazečská 560/8, zastoupené Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 421/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2017, č. j. 69 Co 90/2017-145, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2017, č. j. 69 Co 90/2017-150, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2017, č. j. 69 Co 90/2017-145, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2017, č. j. 69 Co 90/2017-150, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2016, č. j. 42 C 421/2014-123, se v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o náhradu škody ve výši 668 750 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před těmito soudy, zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se na žalované domáhá náhrady škody v celkové výši 847 370 Kč s příslušenstvím, jež jí v částce 668 750 Kč s příslušenstvím měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích krajských pracovišť úřadu práce v Hradci Králové a v Trutnově s uzavřením dohody o vymezení chráněných pracovních míst ve smyslu § 75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Částky ve výši 178 620 Kč s příslušenstvím se pak žalobkyně domáhá jako náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s právním zastoupením v těchto řízeních vedených před úřadem práce. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j. 42 C 421/2014-123, zamítl žalobu o zaplacení částky 668 750 Kč s příslušenstvím (výrok I), jakož i žalobu o zaplacení částky 178 620 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně žádostmi ze dne 23. 3. 2012 a 29. 3. 2012 podanými u pracovišť úřadu práce v Hradci Králové a v Trutnově požádala podle § 75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, o vymezení chráněných pracovních míst dohodou. Ve dnech 5. 5. 2012 a 1. 6. 2012 pak žalobkyně k výzvám úřadu práce uvedené žádosti doplnila. Dopisy ze dne 28. 6. 2012 a 4. 7. 2012 úřad práce žalobkyni sdělil, že její žádosti zamítl, s výjimkou jednoho chráněného pracovního místa, ohledně jehož vymezení byla mezi úřadem práce a žalobkyní sjednána dne 29. 6. 2012 písemná dohoda. Dopisem ze dne 1. 8. 2012 se žalobkyně vyjádřila k předchozímu sdělení úřadu práce o zamítnutí jejích žádostí, na což úřad práce reagoval dopisem ze dne 3. 10. 2012, v němž rozvedl důvody zamítnutí žádostí žalobkyně. Žalobkyně na to dopisem ze dne 29. 10. 2012 opětovně požádala o vymezení chráněných pracovních míst, následně doplnila úřadem práce požadované doklady a dne 9. 11. 2012 na tomto základě došlo mezi úřadem práce a žalobkyní k uzavření písemné dohody o vymezení (dalších) chráněných pracovních míst. 4. Po právní stránce měl soud prvního stupně za to, že na uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst podle § 75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, není právní nárok, když úřad práce může při posuzování žádosti vycházet i z dalších skutečností a může vyžadovat i předložení jiných dokladů než výslovně zákonem označených. Úřad práce tak dohodu o zřízení chráněného pracovního místa uzavírá až na základě svého uvážení. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 4 Ads 66/2013-23, navíc platí, že sdělení úřadu práce, kterým se zamítá žádost o zřízení chráněného pracovního místa, není správním rozhodnutím, a na samotné rozhodování, zda má být uzavřena písemná dohoda o zřízení chráněného pracovního místa, se dle výslovného znění § 14 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, nepoužije správní řád. Z toho podle soudu prvního stupně vyplývá, že nelze uzavřít, že by zamítavé rozhodnutí nebylo úřadem práce vydáno ve lhůtě stanovené zákonem. Naopak lze mít za to, že úřad práce při svém rozhodování, zda s žalobkyní uzavře dohodu podle § 75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, postupoval v souladu s tímto ustanovením, když žalobkyni vyzýval k předložení dalších dokladů a následně odůvodnil, proč s ní dohodu o zřízení chráněných pracovních míst neuzavřel. Soud prvního stupně proto neshledal, že by v posuzované věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Vzhledem k tomu, že není dán jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, soud prvního stupně oba žalobkyní uplatněné nároky zamítl. 5. Napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud dokazování nijak nedoplňoval a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. 7. Po právní stránce měl odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – za to, že na řízení o žádosti o vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, je třeba s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014-46, aplikovat správní řád. Ze skutkových zjištění pak podle odvolacího soudu vyplývá, že úřadem práce sice nebylo o žádosti rozhodnuto ve třicetidenní lhůtě podle § 71 odst. 3 správního řádu, je však třeba přihlédnout k tomu, že úřad práce v uvedené lhůtě vyzval žalobkyni k doplnění její žádosti. Po dobu, kdy si úřad práce obstarával doklady potřebné pro posouzení žádosti žalobkyně, lhůta pro rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 4 správního řádu vůbec neběžela. Bylo-li pak v řízení prokázáno, že žalobkyně k výzvám úřadu práce své žádosti ve dnech 5. 5. 2012, resp. 1. 6. 2012 doplnila a úřad práce o nich následně dne 28. 6. 2012, resp. 4. 7. 2012 rozhodl, šlo o rozhodnutí vydaná ve lhůtách podle § 71 správního řádu. Na tomto základě dospěl odvolací soud k závěru, že nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk nebyl v dané věci dán. Nadto odvolací soud uvedl, že z provedeného dokazování nevyplývá ani příčinná souvislost mezi žalobkyní tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem úřadu práce. Podle odvolacího soudu totiž žalobkyní „tvrzená škoda mohla vzniknout jen tehdy, jestliže by Úřad práce po vymezení chráněných pracovních míst s žalobkyní neuzavřel dohodu o poskytnutí příspěvku na tato místa či nepřiznal ji žalobkyni v plném rozsahu. Dříve tato škoda vzniknout nemohla.“ Z uvedených důvodů shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním. V něm namítala, že z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že sice přihlédl k její argumentaci, podle které je na řízení ve věci žádosti o vymezení chráněných pracovních míst třeba aplikovat správní řád, dospěl však k nesprávnému právnímu závěru, že Úřad práce postupoval v souladu s § 71 správního řádu. V podrobnostech žalobkyně zejména uvádí, že není možné aplikovat ustanovení § 71 odst. 4 správního řádu v případě doplňování podání účastníkem řízení na základě výzvy správního orgánu. Dotčené ustanovení se vztahuje pouze na případy opatřování údajů samotným správním orgánem z jeho úřední evidence, k čemuž v posuzované věci vůbec nedošlo. V závislosti na tom je nesprávný rovněž závěr