30 Cdo 587/2022 – Nejvyšší soud

30 Cdo 587/2022-354 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce A. Ü., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plaská 623/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 47/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 19 Co 189/2021-300, takto: I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a potvrzen ve výroku IV. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se před soudy obou stupňů po žalované domáhal náhrady škody ve výši 25 047 Kč s příslušenstvím a náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 674 000 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), kteréžto nároky mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí v řízení vedeném před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 1 T 7/89, v důsledku čehož vykonal část trestu odnětí svobody (v délce 558 dní), ačkoliv jeho výkon byl promlčen. 2. Žalovaná konstatovala nesprávný úřední postup a na náhradě škody spočívající v nákladech vynaložených žalobcem na právní zastoupení zaplatila 12 705 Kč. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu odmítla poskytnout, neboť podle jejího názoru tato újma vznikla zaviněným jednáním žalobce, jenž nenastoupil včas výkon trestu odnětí svobody. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2021, č. j. 43 C 47/2020-252, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 875,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 705 Kč od 1. 5. 2020 do 7. 9. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 875,50 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení (výrok I), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 10 466,50 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 446 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 5. 2020 do zaplacení (výrok III), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 227 600 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok V). 4. Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) k odvolání žalobce do výroku IV rozsudku soudu prvního stupně a žalované do výroku III téhož rozsudku rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 19 Co 189/2021-300, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III tak, že se zamítá žaloba co do částky 223 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 223 200 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, jinak tento výrok, jakož i výrok IV rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 5. Oba soudy vyšly ze zjištění, že usnesením Okresní správy SNB, oddělení vyšetřování Plzeň-sever, ze dne 5. 12. 1988 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), přičemž usnesením Okresní prokuratury Plzeň-sever ze dne 5. 12. 1988 byl žalobce vzat do vazby. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 9. 1989, č. j. 1 T 7/89-329, byl žalobce uznán vinným z pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 tr. zák. a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, přičemž s ohledem na novelu trestního řádu účinnou ke dni 1. 7. 1990 byl usnesením ze dne 3. 7. 1990 propuštěn z vazby na svobodu. Následně se žalobce zdržoval v Turecku. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 12. 1992, č. j. 3 To 56/90-427, bylo odvolání žalobce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni zamítnuto, tudíž tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 12. 1992. K žádosti Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 1997 Národní ústředna Interpolu Praha informovala dne 16. 6. 1997 o tom, že se žalobce zdržuje v XY. Přípisem ze dne 17. 10. 1997 Krajský soud v Plzni požádal příslušný soud v Kulu, aby vyslechl žalobce a aby se jej dotázal, zda souhlasí s výkonem trestu v Turecku. Turecká strana na to požádala o zaslání soudního spisu s překladem do turečtiny, aby mohlo být zahájeno vyšetřování v Turecku. Dne 12. 1. 2000 byl Krajským soudem v Plzni na žalobce vydán mezinárodní zatýkací rozkaz, přičemž následně bylo Policií ČR sděleno, že žalobce se nachází v Turecku na konkrétně zjištěné adrese XY. Zároveň bylo sděleno, že žalobce je tureckým justičním orgánům znám v souvislosti s pokusem o znásilnění, odporem proti veřejnému činiteli a porušením zákona o střelných zbraních. Přípisem ze dne 21. 5. 2003 bylo Ministerstvem spravedlnosti České republiky sděleno, že turecká strana převzala výkon rozsudku ze dne 28. 9. 1989. Dne 29. 1. 2014 byl odvolán mezinárodní zatýkací rozkaz ze dne 12. 1. 2000 a dne 12. 5. 2017 byl Krajským soudem v Plzni vydán na žalobce evropský zatýkací rozkaz. Dne 21. 12. 2017 Policejní prezidium ČR informovalo Krajský soud v Plzni o tom, že žalobce byl zadržen téhož dne na letišti Arlanda ve Stockholmu, přičemž žalobce byl do České republiky dopraven dne 23. 1. 2018. Dne 4. 1. 2018 byl Krajským soudem v Plzni nařízen žalobci výkon trestu. Dne 1. 3. 2018 podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce návrh na vydání usnesení o promlčení výkonu trestu, přičemž přípisem ze dne 2. 3. 2018 předseda senátu Krajského soudu v Plzni informoval právního zástupce žalobce o tom, že neshledal důvody pro vydání požadovaného rozhodnutí. Proti tomuto sdělení podal žalobce stížnost. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2018 byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, proti němuž podal žalobce stížnost. Ta byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2018. Dne 11. 6. 2019 vydal Ústavní soud nález sp. zn. II. ÚS 1511/18, jímž bylo rozhodnuto, že postupem Krajského soudu v Plzni spočívajícím ve sdělení předsedy senátu ze dne 2. 3. 2018 jsou porušována základní práva žalobce na osobní svobodu a spravedlivý proces, přičemž Krajskému soudu v Plzni bylo týmž nálezem přikázáno neprodleně rozhodnout o návrhu žalobce o promlčení doby výkonu trestu. Podle Ústavního soudu skončila promlčecí doba výkonu trestu dne 12. 1. 2015. Usnesením ze dne 25. 6. 2019, č. j. 1 T 7/89-962, Krajský soud v Plzni rozhodl, že výkon trestu odnětí svobody, který byl žalobci uložen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 9. 1989, č. j. 1 T 7/89-329, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 12. 1992, č. j. 3 To 56/90-427, je promlčen. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 7. 2019 a téhož dne byl žalobce z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn. Omezením osobní svobody došlo k významnému zásahu do osobní a rodinné sféry žalobce, neboť žalobce ve svém pokročilém věku nesl zadržení a následný výkon trestu velmi těžce, ocitl se v zemi, v níž se nebyl s to dorozumět (hovořil pouze turecky), jeho zdravotní stav byl nepříznivý a trpěl obavou, že se do své vlasti nevrátí živý. Žalobce byl přesvědčen o tom, že byl amnestován, a nebyl tudíž schopen pochopit, že má téměř po třiceti letech vykonat jemu uložený trest, a to též s přihlédnutím k tomu, že coby řidič v dálkové kamionové dopravě cestoval v průběhu této doby po Evropě a opakovaně navštívil i Českou republiku. Žalobci se v důsledku těchto okolností rozpadla rodina, když od něj odešla manželka i s dětmi. 6. Na základě těchto skutkových okolností dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí o promlčení výkonu trestu žalobce, v důsledku čehož došlo k nezákonnému omezení osobní svobody žalobce po dobu 558 dní. Za přiměřené odškodnění považoval soud prvního stupně (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) částku 800 Kč za jeden den trvání omezení osobní svobody, tedy celkovou částku 446 400 Kč. Vyšší zadostiučinění považoval soud prvního stupně za rozporné s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Na požadované náhradě škody za náklady vynaložené na právní zastupování přiznal soud prvního stupně, vedle žalovanou již poskytnuté částky 12 705 Kč, ještě částku 1 875,50 Kč, proti kteréžto části jeho rozhodnutí žádný z účastníků odvolání nepodal. 7. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvníh