30 Cdo 610/2012 — Nejvyšší soud

30 Cdo 610/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 3. 2013 Spisová značka:30 Cdo 610/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.610.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Ústavní soud Dotčené předpisy:čl. 89 odst. 2 předpisu č. 1/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:19. 4. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 610/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobkyně CPI Reality, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, identifikační číslo osoby 28183436, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, identifikační číslo osoby 00064581, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 71/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 6. září 2011, č.j. 15 Co 205/2011-129, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2011, č.j. 15 Co 205/2011-129, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2010, č.j. 28 C 71/2006, určil, že „žalobkyně je vlastníkem pozemku v k.ú. V.“ (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby bylo určeno, že „žalobkyně je vlastnicí pozemku vše v k.ú. V.“ (výroky II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Po provedeném řízení vyhověl soud žalobě jen ohledně pozemku, když zjistil, že pouze ve vztahu k tomuto pozemku žalobkyně ke dni 1. července 2000 splňovala tři základní podmínky pro nabytí pozemku do vlastnictví – uzavřenou kupní smlouvu o právu trvalého užívání pozemku, zastavěnost tohoto pozemku budovou ve vlastnictví žadatele a řádně a včas podanou žádost o změnu práva ze smlouvy na vlastnictví. Pokud však jde o zbývající pozemky, soud zjistil, že hospodářská smlouva, jíž mělo být založeno právo trvalého užívání těchto pozemků předchůdcem žalobkyně, nebyla uzavřena platně, když jednak právní předchůdce žalobkyně na ní nebyl správně označen („Včela LSD Praha“ namísto správného „Včela, lidové spotřební družstvo v Praze 1, Hradební ul. č. 9“) a smlouva nebyla podána podle stanov družstva předsedou představenstva a dalším členem představenstva, ve smyslu § 104 odst. 1 hospodářského zákoníku č. 37/1971 Sb. (dále již „hosp. zák.“) byla tedy neplatná; nebyly tak splněny podmínky pro vznik vlastnického práva předchůdce žalobkyně k těmto pozemkům. K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalované (jenž podal odvolání pouze proti výroku o nákladech řízení) Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou, změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované tak, že žalobkyně je povinna zaplatit Hlavnímu městu Praze náklady řízení 24.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky JUDr. S. S. Z. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně s výjimkou jeho argumentace týkající se chybného označení předchůdce žalobkyně v hospodářské smlouvě, když totiž uvedl, že označení „LSD“ bylo skutečně v době uzavírání smlouvy běžně užívanou zkratkou pro lidové spotřební družstvo, a s ohledem na označení smluvní strany nejen v záhlaví smlouvy, ale také v její podpisové části, která obsahuje otisk razítka s úplným označením předchůdce žalobkyně, je třeba uzavřít, že neúplné resp. nesprávné označení předchůdce žalobkyně není důvodem pro závěr o neplatnosti smlouvy. V otázce následku absence podpisu dvou osob, které byly oprávněny jednat za předchůdce žalobkyně, na smlouvě, jíž mělo být zřízeno právo trvalého užívání pozemků, se však odvolací soud plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že jestliže smlouva nebyla podepsána osobami, které byly oprávněny tento úkon za žalobkyni resp. jejího předchůdce učinit, nebyla dodržena písemná forma úkonu, neboť její součástí jsou kromě písemnosti samé také podpisy jednajících osob, vyjadřujících za organizaci vůli smlouvu deklarovaného obsahu uzavřít. Nebyla-li smlouva takto podepsána, nebyla uzavřena platně, přičemž z ust. § 24 hosp. zák. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (proti měnícímu výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované) a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (proti potvrzujícímu výroku ve věci samé) a důvod spatřuje v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. I. ÚS 2736/07, kterým byl mimo jiné zrušen rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), ze dne 23. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 2577/2007. Tímto rozsudkem bylo zamítnuto dovolání, neboť dovolací soud pokládal za správné rozhodnutí odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu nedodržení předepsané písemné formy, když právní úkon nebyl stvrzen podpisy dvou oprávněných osob, ale pouze jednou osobou. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický přístup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti a zdůraznil, že k základním znakům právního státu patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Z ústavně právního hlediska proto nelze žalované v daném právním sporu vyhovět a uznat neplatnost předmětné hospodářské smlouvy jen z důvodu absence dvou podpisů oprávněných osob na straně žalobkyně, která byla nota bene nikoliv odevzdávající stranou, ale trvalým uživatelem. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K tomuto dovolání nebylo podáno písemné vyjádření. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl., II, bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným předem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné) přípustné i důvodné, neboť nereflektuje judikaturu Ústavního soudu. Podle čl. 89 Ústavy České republiky (dále již „Ústava“) vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takovém případě se úvaha obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu uplatní beze zbytku. Právní spory a soudní řízení musejí být někdy dokončeny a nesmějí pokračovat jako věčný pin-pong mezi soudními orgány, které trvají na svém. Ústavní soud prohlásil již ve svém nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 425/97, že nebezpečí takové patové situace nehrozí, protože z § 89 odst. 2 Ústavy vyplývá řešení. Pravidlo, že proti nálezu Ústavní