30 Cdo 664/2013 – Nejvyšší soud

30 Cdo 664/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 6. 2013 Spisová značka:30 Cdo 664/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.664.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědické řízení Odpovědnost státu za škodu Průtahy v řízení Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 179 předpisu č. 208/1854Sb. ve znění do 31.12.1949 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 6. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 17.9.2013IV.ÚS 2833/13doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.odmítnuto14.11.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 664/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců: a) E. G. C., b) M. V., c) J. V., d) M. K., e) A. P., f) J. S., g) V. N., h) P. N., ch) J. N., i) L. F., j) I. R., k) J. N., a l) J. V., všech zastoupených JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou advokátní kanceláře Samková s. r. o., se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 10/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012, č. j. 16 Co 248/2012 – 255, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č. j. 26 C 10/2011 – 209, rozhodl tak, že ve výroku I. zastavil řízení ve vztahu k žalobcům f), i), j) a k), ve výroku II. zamítl žaloby zbylých žalobců o zaplacení 120.000,- Kč každému z nich, ve výroku III. zamítl žalobu žalobkyně a) o 50.455,- Kč a ve výroku IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti výroku II. podali odvolání žalobci a), b), c), d), e), g), h), ch) a l) a proti výroku III. žalobkyně a). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zaplacení 120.000,- Kč se každý ze žalobců domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce dědického řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. D 980/2002. Jednalo se o dědické řízení po zůstavitelce A. K., která zemřela v roce 1949, přičemž za celkovou délku řízení považovali žalobci více než šedesát let. Předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod výše uvedenou spisovou značkou bylo doprojednání dědictví o nově zjištěném majetku patřícím do pozůstalosti po A. K. Opomenutý majetek tvořily pozemky, které byly v době původního dědického řízení jednoduše zjistitelné a dohledatelné s ohledem na fungující evidenci nemovitostí. Tyto nemovitosti však přesto nebyly uvedeny v soupisu majetku zůstavitelky v roce 1949, což žalobci považují za neodpustitelnou liknavost státu. Pozemky nebyly předmětem dědického řízení ani po J. K. v roce 1991. K dodatečnému projednání dědictví pak došlo až v roce 2002, přičemž i toto dodatečné řízení trvalo osm let. Žalobkyně a) nadto uplatnila ještě nárok na náhradu škody, která měla spočívat ve vynaložených nákladech v souvislosti s tímto dědickým řízením (zejména nutností nákupu letenek za účelem dostavení se k jednání soudu). Soud prvního stupně po vznesení námitky promlčení ze strany žalované dospěl k závěru, že nárok vznesený žalobci b), c), d), g), h), ch) a l) je promlčen. Ve vztahu k nárokům na náhradu nemajetkové újmy uplatněnými žalobci a) a e) byla námitka promlčení vznesená nedůvodně. Po provedeném dokazování však soud dospěl k závěru, že řízení o dodatečném projednání dědictví bylo zahájeno v roce 2002, žalobce e) se o něm dozvěděl až v roce 2006 a žalobkyně a) v roce 2007. Případný vznik nemajetkové újmy na straně těchto dvou žalobců je tedy třeba posuzovat právě až od okamžiku, kdy se o probíhajícím řízení tito žalobci dozvěděli. Následně dospěl k závěru, že při projednání dědictví po zůstavitelce A. K. nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Nárok na náhradu škody uplatněný žalobkyní a) je rovněž nedůvodný, neboť se nejednalo o náklady vynaložené v souvislosti se zrušením nezákonného rozhodnutí či s nápravou nesprávného úředního postupu. O nákladech řízení bylo pravomocně rozhodnuto v dědickém řízení. Odvolací soud uvedl, že předně není možno souhlasit s námitkou odvolatelů, že dědické řízení trvá (či trvalo) kontinuálně více než šedesát let. Zásada, že při projednání dědictví se vždy vychází z právních předpisů účinných v době smrti zůstavitele, sama o sobě neznamená, že při doprojednání dědictví se jedná vždy o jedno dědické řízení, které dosud není skončeno. Ke skončení dědického řízení došlo odevzdáním pozůstalosti usnesením ze dne 8. 12. 1949, č. j. D 328/49-25, jímž byla mimo jiné vydána odevzdací listina. Odevzdací listina má povahu jednak deklaratorní (potvrzuje, že v ní uvedený dědic prokázal své dědické právo), jednak konstitutivní (odevzdáním se v ní uvedený dědic stává vlastníkem pozůstalosti). Odevzdáním pozůstalosti se dědic ve smyslu § 179 císařského patentu ze dne 9. 8. 1854, přijatého zákonem č. 218/1854 Říšského zákona, ve spojení s § 819 Obecného zákoníku občanského z roku 1811 (ABGB) stane vlastníkem i toho majetku, který v odevzdací listině nebyl uveden a jehož existence vyšla najevo až po pravomocném odevzdání pozůstalosti. Soud sice v takovém případě provede řízení, avšak nově vyšlé jmění dosavadním dědicům neodevzdává, neboť pozůstalost je považována za právně nedělitelný celek a jeho původní odevzdání se vztahuje i na majetek nově objevený. Vydáním odevzdací listiny tedy bylo dědické řízení po A. K. pravomocně skončeno. Řízení vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. D 980/2002 bylo tedy samostatným řízení a nelze je považovat za součást původního dědického řízení. Žalobci by ostatně měli právo na přiznání náhrady za nemajetkovou újmu jen za řízení, jehož byli účastníky. Neuplatní se zde závěr, že při určení celkové délky řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Dědic do řízení v tomto případě nevstupuje na místo svého právního předchůdce, nýbrž se stává účastníkem až jeho zahájením. Závěr o nepřiměřenosti délky konkrétního řízení musí vycházet z celkové doby řízení ve vztahu ke konkrétnímu účastníkovi. Rovněž nemůže obstát námitka žalobců, že v jejich případě ještě ani nepočala běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, neboť dědické řízení fakticky není skončeno. Dědické řízení o dodatečném projednání pozůstalosti po A. K. bylo pravomocně skončeno dne 11. 5. 2010. Mimo žalobce a) a e) bylo ostatním žalobcům doručeno stanovisko žalované ohledně jejich nároku uplatněného v rámci předběžného projednání dne 26. 10. 2010, přičemž žalobci u žalované tyto nároky uplatnili postupně dne 27. 8. 2010, 30. 8. 2010 a 1. 9. 2010. Promlčecí doba tak běžela od 11. 5. 2010 do dne uplatnění nároku u žalované a tímto dnem došlo ke stavení promlčecí doby, která pokračovala v běhu ode dne následujícího pod dni doručení stanoviska žalované. Žalobci e), h) a ch) podali návrh na předběžné projednání dne 27. 8. 2010, takže před tím uplynulo z promlčecí doby tři měsíce a patnáct dnů a po skončení stavení promlčecí doby plynula ještě v délce dvou měsíců a šestnácti dnů, čili uplynula dne 13. 1. 2011. Podobně u žalobců b) a c), kteří uplatnili nárok u žalované dne 30. 8. 2010, uplynula promlčecí doba dne 12. 1. 2011 a v případě žalobců d) a l), kteří nárok u žalované uplatnili dne 1. 9. 2010, skončila promlčecí doba dne 11. 1. 2011. Všichni žalobci podali žalobu až dne 19. 1. 2011, tedy po marném uplynutí promlčecí doby. V případě žalobců a) a e) sice k promlčení nároku nedošlo, nicméně v jejich případě nedošlo ke splnění podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Dodatečné projednání dědictví bylo složité, neboť se jednalo o pozůstalost po osobě, která zemřela před šedesáti lety. Bylo nutno dohledat všechny v úvahu připadající dědice, přičemž od okamžiku, kdy se toto podařilo, probíhalo dědické řízení bez průtahů a do pravomocného skončení trvalo tři a půl roku. Probíhalo ve dvou stupních, přičemž v odvolacím řízení muselo být