30 Cdo 808/2016 – Nejvyšší soud

30 Cdo 808/2016-102 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně VHD TRADING s. r. o., identifikační číslo osoby 27462501, se sídlem v Přelouči, Pardubická 1502, zastoupené Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, se sídlem v Brně, Vackova 44, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 3 786 474 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 35/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2014, č. j. 53 Co 183/2014-74, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2014, č. j. 53 Co 184/2014-74, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 9. 3. 2012 domáhala zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem správce daně, Finančního úřadu v Přelouči, Finančního úřadu v Hradci Králové a Finančního ředitelství v Hradci Králové, při správě daně žalobkyně, a to ve vztahu k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2004 a měsíce leden a únor 2005, kdy v zákonné lhůtě nebylo správcem daně rozhodnuto o žalobkyní uplatněném (v příslušných přiznáních k dani za uvedená zdaňovací období) nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, který vznikl žalobkyni podle § 72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 664/2004 Sb. (dále jen „ZDPH“). Z důvodu prekluze práva správce daně ke stanovení daně podle § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), již o nároku žalobkyně nemůže být rozhodnuto. 2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, když po rekapitulaci průběhu řízení uvedla, že platební výměry byly zrušeny, neboť dne 9. 3. 2010 uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření daně podle § 47 odst. 1 ZSDP. Podle žalované žalobkyně nevyužila všech procesních prostředků na ochranu svých veřejných subjektivních práv daných jí ustanovením § 155 odst. 2, 7 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „DŘ“), resp. § 64 odst. 4 ZSDP ve spojení s § 264 odst. 10 DŘ, přičemž rozhodnutí o stanovení daně bez dalšího neznamená, že žalobkyni vzniká jí tvrzený nárok na její odpočet, když platební výměry, později zrušené pro prekluzi, a výsledky daňového řízení nenasvědčují tomu, že by žalobkyni vznikl nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně, naopak, nebýt uplynutí zákonné prekluzivní lhůty, byla by žalobkyni stanovena pozitivní daňová povinnost. Správce daně v řízení postupoval bez zbytečných průtahů, žalobkyně uplatnila množství opravných prostředků vč. blanketních odvolání či správní žaloby, a pakliže nebyla žalobkyni daň pravomocně stanovena, jde tato skutečnost k její tíži. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, č. j. 30 C 35/2012-36, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalobkyně podala daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za období uvedená v žalobě, kdy uplatnil celkový nárok na nadměrný odpočet ve výši 550 144 Kč. Finanční úřad v Hradci Králové pro pochybnosti o údajích uvedených v přiznáních zahájil ve vztahu k žalobkyni jako daňovému subjektu vytýkací řízení a dne 16. 6. 2006 vydal tři platební výměry, proti kterým podala žalobkyně dne 11. 7. 2006 odvolání, kterým Finanční úřad v Hradci Králové částečně vyhověl a snížil původně vyměřené daně rozhodnutími ze dne 17. a 19. 7. 2007. Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně dne 30. 8. 2007 odvolání, které Finanční ředitelství v Hradci Králové zamítlo rozhodnutím ze dne 3. 3. 2008. Toto rozhodnutí napadla žalobkyně žalobou, o níž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že všechna tři rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 17. a 19. 7. 2007 zrušil z důvodu procesní vady. Následně příslušný Finanční úřad v Přelouči vydal tři zprávy o provedeném vytýkacím řízení, přičemž nabídku na jejich projednání žalobkyně nevyužila, a proto finanční úřad dne 18. 12. 2009 vydal tři platební výměry, proti nimž podala žalobkyně tři blanketní odvolání a přes marnou výzvu daňového orgánu adresovanou žalobkyni k doplnění odvolání byla odvolací řízení rozhodnutím finančního úřadu dne 5. 8. 2010 zastavena. K odvolání žalobkyně Finanční úřad v Přelouči napadené rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení zrušil. Současně vydal dne 5. 8. 2010 rozhodnutí o odvolání, kterými zrušil předmětné platební výměry, neboť dne 9. 3. 2010 uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření daně podle § 47 odst. 1 ZSDP. 5. Podle soudu prvního stupně žalobkyně ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nevyužila všech procesních prostředků k ochraně svého práva, kterým mohlo být i uplatnění nároku na vrácení přeplatku daně podle § 155 odst. 2 a 7 DŘ u příslušného finančního úřadu. Pokud vytýkací řízení neskončilo zákonem předpokládaným a žádoucím způsobem, tedy stanovením daňové povinnosti, a to z toho důvodu, že uplynula prekluzivní lhůta k vyměření daně, pak je nastolena situace, jako by toto vytýkací řízení vůbec neproběhlo, neboť nemá žádné zákonné účinky na daňovou povinnost daňového subjektu. Nic tak nebránilo tomu použít za dané procesní situace ustanovení § 46 odst. 5 ZSDP, když jiný způsob vyměření daňové povinnosti zákon v takovém případě ani neumožňuje, a žalobkyni nic nebránilo v tom, aby svůj nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve smyslu příslušných procesních ustanovení uplatnila, bez ohledu na skutečnost, zda jí byla daň vyměřena. Žalobkyně mohla podle § 64 odst. 4 ZSDP požádat o vrácení přeplatku a správce daně by jej podle § 155 odst. 2 a 7 DŘ vrátil. Jestliže však daňový subjekt o vrácení vratitelného přeplatku do 6 let od konce roku, ve kterém přeplatek vznikl, nepožádá, přeplatek zaniká a stává se příjmem rozpočtu. Žalobkyně o vrácení tvrzeného přeplatku nepožádala, ač tak mohla učinit do 31. 12. 2010 a 31. 12. 2011 a ač věděla nejpozději doručením rozhodnutí Finančního úřadu v Přelouči vydaných dne 5. 8. 2010, že daň z přidané hodnoty za předmětné období vyměřena nebude. Pokud tedy žalobkyně skutečně měla nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, stal se tento přeplatek majetkem státu a žalobkyni škoda nevznikla. Z tohoto důvodu není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem státu, jak ho vylíčila žalobkyně, a škodou. 6. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 27. 10. 2014, č. j. 53 Co 184/2014-74, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 7. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že jí v důsledku uplynutí lhůty propadné (prekluze) nebyla vyměřena daňová povinnost. Obdobnou problematikou se podle odvolacího soudu zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09, ve kterém došel k závěru neshodnému se stávající judikaturou Nejvyššího správního soudu, že pokud vytýkací řízení neskončilo zákonem předpokládaným a žádoucím způsobem, tedy stanovením daňové povinnosti, a to z toho důvodu, že uplynula prekluzivní lhůta k vyměření daně, pak je nastolena situace, jako by toto vytýkací řízení vůbec neproběhlo, neboť nemá žádné zákonné účinky na daňovou povinnost daňového subjektu. Nic tak nebrání použít za dané situace ustanovení § 46 odst. 5 ZSDP, když jiný způsob vyměření daňové povinnosti zákon v takovém případě ani neumožňuje. Zaviněním správce daně, jemuž zákon dává dostatek zákonných prostředků k tomu, aby daň byla v zákonné lhůtě vyměřena, došlo k tomu, že vytýkací řízení neskončilo stanovením daňové povinnosti, kteroužto okolnost nelze klást k tíži daňovému subjektu. Zahájení vytýkacího řízení tak nebrání tomu, aby byla daň vyměřena konkludentně, kdy podle § 46 odst. 5 věty první ZSDP neodchyluje-li se vyměřená daň od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení, nemusí správce daně sdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření, pokud o to daňový subjekt výslovně nepožádá nejpozději do konce příštího zdaňovacího období. Podle odvolacího soudu tím Ústavní soud nabádal Nejvyšší správní soud ke změně stávajícího výkladu, resp. judikatury, přičemž Nejvyšší správní soud se k této judikatuře Ústavního soudu přihlásil, resp. se jí podřídil ve svém rozsudku ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 96/2012-38, v němž konstatoval, že zahájení vytýkacího řízení nepředstavuje absolutní překážku pro možnost aplik