30 Cdo 83/2011 – Nejvyšší soud

30 Cdo 83/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) Ing. L. G., b) Ing. A. G., zastoupených JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované OKD, a.s., se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostrava-Moravská Ostrava, Preslova 361/9, o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy ve výši 10,000.000,- Kč, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 67/2006, o dovolání druhého žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2010, č.j. 1 Co 364/2008-206, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2010, č.j. 1 Co 364/2008-206, se v části výroku II., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dále ve výroku III. a IV. o náhradě nákladů řízení a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. července 2008, č.j. 23 C 67/2006-104, v rozsahu v němž byla žaloba žalobce b) zamítnuta, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. července 2008, č.j. 23 C 67/2006-104, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit každému z žalobců částku 5,000.000,- Kč a současně rozhodl o nákladech řízení. Žalobci se domáhali ochrany osobnosti s tím, že dne 3. 3. 2005 byl usmrcen J. G. - syn žalobců, když byl při rovnání sekce v dole zasažen stěnovým hřeblovým dopravníkem, který ho následně usmrtil. Příčinou události byla destrukce zajišťovacího segmentu čepu dopravníku. Žalovaná v té době neměla pro dobývání porubu č. 1397222 technologicky upraven odlišný způsob a postup přímosti vedení porubní fronty při jejím vyuhlování pluhovou soupravou KHS – 2, neboť ten byl dán použitím její technologie, avšak tato skutečnost s poruchou dopravníku nesouvisela. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci neprokázali, že by se žalovaná dopustila nedovoleného jednání, které by bylo v příčinné souvislosti se smrtí jejich syna. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. června 2010, č.j. 1 Co 364/2008-206, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně vůči žalobkyni a) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (odst. I výroku) a rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. vůči žalobci b), „byť z jiných důvodů“, potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud, poté co sám doplnil dokazování, označil za hlavní příčinu vyjetí vrchní větvě hřeblového dopravníku destrukci zajišťovacího segmentu čepu spoje 96. a 97. žlabu dopravníku, přičemž nešlo označit, co bylo přesnou příčinou destrukce zmíněného čepu, neboť závlečka nebyla nalezena. K čepu není běžný přístup, proto záznamy o kontrolách shledal odvolací soud pouze jako formální. Odvolací soud tak shledal, že „žalovaná porušila svoji prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák., neboť si byla vědoma, že spojovací segmenty nelze při provozu v dole řádným způsobem zkontrolovat, přesto tuto skutečnost zakrývala formálními prohlášeními v záznamech o údržbě a byť ve stanovených lhůtách podrobila zařízení komplexní údržbě včetně rozebírání dílů dopravníku nezkoumala dostatečným způsobem opotřebení spojovacích segmentů, tedy čepů a závleček a bez takového zkoumání je opět použila při smontování zařízení.“ Na tomto základě pak odvolací soud dovodil, že žalovaná nedostála bezezbytku svým právním povinnostem předcházet vzniku škod, a zasáhla tak do osobnostních práv žalobců. Odvolací soud sice dále podotkl, že rodiče zemřelého mají nárok na jednorázové odškodnění podle ustanovení § 200, zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce a ustanovení § 444 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ale současně nemohl vyloučit poskytnutí další náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací soud nicméně zdůraznil, že se jedná o mimořádný institut, který lze poskytnout pouze v případech, kdy jiné druhy zadostiučinění vzhledem k okolnostem případu nepostačují k vyvážení důsledků způsobení nemajetkové újmy. Žalobkyně a) tvrdila velmi intenzivní styky se synem až do jeho smrti, smrt syna nesla velmi těžce a léčí se u psychiatra. Neboť tyto důsledky nelze považovat za běžné a obvyklé, odvolací soud zrušil rozhodnutí krajského soudu ohledně nároků žalobkyně a) za účelem provedení dokazování. Žalobce b) se snažil rovněž tvrdit mimořádné vztahy se synem J., ale odvolací soud konstatoval, že z tvrzení poskytnutých žalobcem b) po výzvě odvolacího soudu podle ustanovení § 118 odst. 1, 3 o.s.ř., žádné nadstandardní vztahy nad běžnou úroveň vztahů otce a syna nevyplývají, a proto nebylo třeba a „ani nebylo možné“ provádět další dokazování. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce b) dovolání (dále jen „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu. Dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je v příkrém rozporu s dosavadní soudní praxí, a to konkrétně s nálezem Ústavního soudu IV. ÚS 315/01, a rozhodnutími NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 1096/2009, sp. zn. 30 Cdo 3920/2007 a také a contrario s rozsudkem NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 2304/99. Zdůrazňuje, že nepřiznání žádné náhrady žalobci je v rozporu s dosavadní soudní praxí a zároveň, že Obvodní báňský úřad označuje nehodu jako „mimořádnou událost“. S ohledem na nález Ústavního soudu IV. ÚS 315/01, kde se uvádí, že smrt je zásah mimořádně významný, velice hluboký a nereparovatelný - jeví se zamítnutí žaloby ve vztahu k žalobci jako mimořádně tvrdé, neodůvodněné a rovněž i v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Smrt syna v dovolateli vyvolala tíseň, má potřebu se se synem objímat a mluvit k němu a to, že dovolatel poté odešel pracovat do zahraničí, bylo logickým vyústěním situace, kdy se snažil utéct od problémů a pocitu prázdnoty. Dovolateli se nedostalo žádné saturace, jak morální či finanční, ačkoli odpovědnost vznikla na objektivním základě. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že daný vztah je třeba řešit podle speciálních ustanovení zákoníku práce s tím, že občanský zákoník nelze na danou věc použít ani subsidiárně, neboť právní úprava účinná do roku 31. 12. 2006 vycházela ze zásady úplné samostatnosti pracovního práva a obsahovala samostatné právní instituty, které na pracovněprávní vztahy zcela vylučovaly aplikaci občanského zákoníku. V ustanovení § 200 odst. 1 tehdy platného zákoníku práce byl vymezen okruh osob, kterým v případě smrti zaměstnance v důsledku pracovního úrazu náleží tzv. jednostranné odškodnění a jejich výši, přičemž podle žalované toto odškodnění nepochybně zahrnuje také peněžitou náhradu nemajetkové újmy upravenou v § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. a § 444 odst. 3 obč. zák. Žalovaná tak zastává názor, že v posuzované věci vznikl mezi žalovanou a žalobci tzv. odvozený pracovněprávní vztah, jehož veškeré znaky byly v době jeho vzniku upraveny v § 200 odst. 1 zák. práce, na který s ohledem na komplexní právní úpravu pracovního práva (ve znění účinném do 31. 12. 2006) nelze ustanovení občanského zákoníku (včetně ochrany osobnosti) použít ani subsidiárně. V případě, že by se občanský zákoník skutečně na danou věc aplikoval, má žalovaná za to, že se musí použít princip stejný jako ve vztahu k § 444 odst. 3 obč. zák., tedy pouze v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, či při mimořádných okolnostech, za nich k porušení práva došlo. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolaní jako nepřípustné. K vyjádření žalované podal dovolatel repliku, ve které zdůrazňuje, že v daném případě nemohl vzniknout žádný tzv. odvozený pracovněprávní vztah, neboť pokud by existoval, tak by musely nároky dovolatele být posuzovány podle zákoníku práce. Nárok odvolatele je ale nárok ryze občanskoprávním a nevyplývá z žádného pracovněprávního vztahu. Aplikace zákoníku práce jako speciální normy je možná pouze a výlučně jen tehdy, pokud se jedná ryze o pracovněprávní vztah. Dovolatel má naopak za to, že občanskoprávní ochranu lze uplatňovat nezávisle a vedle výše uvedené pracovněprávní ochrany. Dále dovolatel konstatuje, že relutární satisfakce za neoprávněný zásah do osobnostních práv musí odpovídat principu proporcionality, přičemž dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005 a na nález Pl. ÚS 50/05 ze dne 16. 10. 2007. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dotčený rozsudek byl vyhlášen dne 23. 6. 2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009). Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaže