30 Cdo 83/2011 — Nejvyšší soud

30 Cdo 83/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2012 Spisová značka:30 Cdo 83/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.83.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 § 13 odst. 1 obč. zák. § 13 odst. 2 obč. zák. § 13 odst. 3 obč. zák. § 444 odst. 3 obč. zák. § 372 předpisu č. 262/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 83/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) Ing. L. G., b) Ing. A. G., zastoupených JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované OKD, a.s., se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostrava-Moravská Ostrava, Preslova 361/9, o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy ve výši 10,000.000,- Kč, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 67/2006, o dovolání druhého žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2010, č.j. 1 Co 364/2008-206, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2010, č.j. 1 Co 364/2008-206, se v části výroku II., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dále ve výroku III. a IV. o náhradě nákladů řízení a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. července 2008, č.j. 23 C 67/2006-104, v rozsahu v němž byla žaloba žalobce b) zamítnuta, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. července 2008, č.j. 23 C 67/2006-104, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit každému z žalobců částku 5,000.000,- Kč a současně rozhodl o nákladech řízení. Žalobci se domáhali ochrany osobnosti s tím, že dne 3. 3. 2005 byl usmrcen J. G. - syn žalobců, když byl při rovnání sekce v dole zasažen stěnovým hřeblovým dopravníkem, který ho následně usmrtil. Příčinou události byla destrukce zajišťovacího segmentu čepu dopravníku. Žalovaná v té době neměla pro dobývání porubu č. 1397222 technologicky upraven odlišný způsob a postup přímosti vedení porubní fronty při jejím vyuhlování pluhovou soupravou KHS – 2, neboť ten byl dán použitím její technologie, avšak tato skutečnost s poruchou dopravníku nesouvisela. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci neprokázali, že by se žalovaná dopustila nedovoleného jednání, které by bylo v příčinné souvislosti se smrtí jejich syna. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. června 2010, č.j. 1 Co 364/2008-206, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně vůči žalobkyni a) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (odst. I výroku) a rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. vůči žalobci b), „byť z jiných důvodů“, potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud, poté co sám doplnil dokazování, označil za hlavní příčinu vyjetí vrchní větvě hřeblového dopravníku destrukci zajišťovacího segmentu čepu spoje 96. a 97. žlabu dopravníku, přičemž nešlo označit, co bylo přesnou příčinou destrukce zmíněného čepu, neboť závlečka nebyla nalezena. K čepu není běžný přístup, proto záznamy o kontrolách shledal odvolací soud pouze jako formální. Odvolací soud tak shledal, že „žalovaná porušila svoji prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák., neboť si byla vědoma, že spojovací segmenty nelze při provozu v dole řádným způsobem zkontrolovat, přesto tuto skutečnost zakrývala formálními prohlášeními v záznamech o údržbě a byť ve stanovených lhůtách podrobila zařízení komplexní údržbě včetně rozebírání dílů dopravníku nezkoumala dostatečným způsobem opotřebení spojovacích segmentů, tedy čepů a závleček a bez takového zkoumání je opět použila při smontování zařízení.“ Na tomto základě pak odvolací soud dovodil, že žalovaná nedostála bezezbytku svým právním povinnostem předcházet vzniku škod, a zasáhla tak do osobnostních práv žalobců. Odvolací soud sice dále podotkl, že rodiče zemřelého mají nárok na jednorázové odškodnění podle ustanovení § 200, zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce a ustanovení § 444 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ale současně nemohl vyloučit poskytnutí další náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací soud nicméně zdůraznil, že se jedná o mimořádný institut, který lze poskytnout pouze v případech, kdy jiné druhy zadostiučinění vzhledem k okolnostem případu nepostačují k vyvážení důsledků způsobení nemajetkové újmy. Žalobkyně a) tvrdila velmi intenzivní styky se synem až do jeho smrti, smrt syna nesla velmi těžce a léčí se u psychiatra. Neboť tyto důsledky nelze považovat za běžné a obvyklé, odvolací soud zrušil rozhodnutí krajského soudu ohledně nároků žalobkyně a) za účelem provedení dokazování. Žalobce b) se snažil rovněž tvrdit mimořádné vztahy se synem J., ale odvolací soud konstatoval, že z tvrzení poskytnutých žalobcem b) po výzvě odvolacího soudu podle ustanovení § 118 odst. 1, 3 o.s.ř., žádné nadstandardní vztahy nad běžnou úroveň vztahů otce a syna nevyplývají, a proto nebylo třeba a „ani nebylo možné“ provádět další dokazování. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce b) dovolání (dále jen „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu. Dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je v příkrém rozporu s dosavadní soudní praxí, a to konkrétně s nálezem Ústavního soudu IV. ÚS 315/01, a rozhodnutími NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 1096/2009, sp. zn. 30 Cdo 3920/2007 a také a contrario s rozsudkem NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 2304/99. Zdůrazňuje, že nepřiznání žádné náhrady žalobci je v rozporu s dosavadní soudní praxí a zároveň, že Obvodní báňský úřad označuje nehodu jako „mimořádnou událost“. S ohledem na nález Ústavního soudu IV. ÚS 315/01, kde se uvádí, že smrt je zásah mimořádně významný, velice hluboký a nereparovatelný - jeví se zamítnutí žaloby ve vztahu k žalobci jako mimořádně tvrdé, neodůvodněné a rovněž i v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Smrt syna v dovolateli vyvolala tíseň, má potřebu se se synem objímat a mluvit k němu a to, že dovolatel poté odešel pracovat do zahraničí, bylo logickým vyústěním situace, kdy se snažil utéct od problémů a pocitu prázdnoty. Dovolateli se nedostalo žádné saturace, jak morální či finanční, ačkoli odpovědnost vznikla na objektivním základě. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že daný vztah je třeba řešit podle speciálních ustanovení zákoníku práce s tím, že občanský zákoník nelze na danou věc použít ani subsidiárně, neboť právní úprava účinná do roku 31. 12. 2006 vycházela ze zásady úplné samostatnosti pracovního práva a obsahovala samostatné právní instituty, které na pracovněprávní vztahy zcela vylučovaly aplikaci občanského zákoníku. V ustanovení § 200 odst. 1 tehdy platného zákoníku práce byl vymezen okruh osob, kterým v případě smrti zaměstnance v důsledku pracovního úrazu náleží tzv. jednostranné odškodnění a jejich výši, přičemž podle žalované toto odškodnění nepochybně zahrnuje také peněžitou náhradu nemajetkové újmy upravenou v § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. a § 444 odst. 3 obč. zák. Žalovaná tak zastává názor, že v posuzované věci vznikl mezi žalovanou a žalobci tzv. odvozený pracovněprávní vztah, jehož veškeré znaky byly v době jeho vzniku upraveny v § 200 odst. 1 zák. práce, na který s ohledem na komplexní právní úpravu pracovního práva (ve znění účinném do 31. 12. 2006) nelze ustanovení občanského zákoníku (včetně ochrany osobnosti) použít ani subsidiárně. V případě, že by se občanský zákoník skutečně na danou věc aplikoval, má žalovaná za to, že se musí použít princip stejný jako ve vztahu k § 444 odst. 3 obč. zák., tedy pouze v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, či při mimořádných okolnostech, za nich k porušení práva došlo. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolaní jako nepřípustné. K vyjádření žalované podal dovolatel repliku, ve které zdůrazňuje, že v daném případě nemohl vzniknout žádný tzv. odvozený pracovněprávní vztah, neboť pokud by existoval, tak by musely nároky dovolatele být posuzovány podle zákoníku práce. Nárok odvolatele je ale nárok ryze občanskoprávním a nevyplývá z žádného pracovněprávního vztahu. Aplikace zákoníku práce jako speciální normy je možná pouze a výlučně jen tehdy, pokud se jedná ryze o pracovněprávní vztah. Dovolatel má naopak za to, že občanskoprávní ochranu lze uplatň