30 Cdo 845/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 845/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2017 Spisová značka:30 Cdo 845/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.845.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady podání Žaloba Dotčené předpisy:§ 43 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 845/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Mgr. J. Č., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22 proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, a 2) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 46/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 28 Co 305/2014-220, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 28 Co 305/2014-220, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2014, č. j. 15 C 46/2010-208, se v části týkající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou dne 18. 2. 2010 po žalovaných domáhá omluvy a zaplacení částky 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s nedůvodným šetřením Policie ČR, Správy středočeského kraje, SKPV OHK, vedeným pod sp. zn. ČTS: PSC-2150/OHK-2004 v době od 10. 3. 2004 do 28. 4. 2006 ve věci F. O. K. a žalobce jako jeho právního zástupce pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. V rámci přípravného řízení vydal Okresní soud Praha – východ dne 27. 4. 2004, sp. zn. Nt 913/2004, příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu účastnické stanice žalobce v období od 26. 1. 2004 do 26. 4. 2004, který byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06. Zvukové záznamy telekomunikačního provozu žalobce, zachycené na dvou CD, byly zničeny dne 8. 12. 2004. Přepisy těchto záznamů měly být zničeny na základě příkazu Ústavního soudu v uvedeném nálezu dne 3. 1. 2007 a 19. 1. 2007. Podle žaloby bylo žalobci v rámci „trestního stíhání“ zasaženo do jeho soukromí a práva na ochranu zpráv sdělovaných prostřednictvím telekomunikační sítě na základě protiústavně nařízeného odposlechu. O osobě žalobce byly neoprávněně shromážděny osobní údaje, které mají být i nadále neoprávněně uchovávány. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 5. 2014, č. j. 15 C 46/2010-208, odmítl návrh na zahájení řízení doručený soudu dne 19. 2. 2010 a později doplněný. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co ve věci již Nejvyšší soud jednou rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 30 Cdo 1010/2012-191, tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011, č. j. 28 Co 403/2011-167, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 4. 2011, č. j. 15 C 46/2010-131, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení, a to též z důvodu, že řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud prvního stupně neučinil kroky k odstranění neurčitosti žaloby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. a odvolací soud jeho pochybení nenapravil. 3. Usnesením ze dne 11. 2. 2014, č. j. 15 C 46/2010-198, proto soud prvního stupně vyzval žalobce, aby žalobu ve lhůtě 20 dnů doplnil tak, že srozumitelně vylíčí rozhodující skutečnosti a bude z ní zřejmé, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce k výzvě soudu podáním ze dne 13. 3. 2014 doplnil žalobní tvrzení a k jejich prokázání navrhl provedení označených důkazů. 4. Soud prvního stupně sice uznal, že žalobce rozdělil požadavek na náhradu nemajetkové újmy na částku 150 000 Kč na odškodnění újmy vzniklé před 27. 4. 2006 a 350 000 Kč na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé po 27. 4. 2006, avšak již nijak nerozlišil, za který konkrétní zásah kterého orgánu státu, jímž mu měla nemajetková újma vzniknout, tuto požaduje. Rozdělení původně žalované částky není dle soudu prvního stupně dostačující, o čemž byl žalobce poučen. Pokud žalobce vymezil více zásahů státu, které shledává nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím, potom je nutné také konkretizovat jednotlivé požadavky na náhradu nemajetkové újmy. Stejně tak žalobce podle soudu prvního stupně nijak nedoplnil konkrétní skutečnosti týkající se „osobních údajů“ žalobce. Soudu prvního stupně navrhl obecně vyžádat informace týkající se předmětného řízení, avšak tento shledal, že je na žalobci, aby jasně a konkrétně uváděl žalobní tvrzení a k jejich prokázání navrhl v případě jejich spornosti důkazy. Soud prvního stupně shledal, že žalobce na výzvu soudu reagoval podáním, v němž však nijak zásadně jeho požadavkům nevyhověl a žalobní návrh tak zůstal neprojednatelný. Usnesením ze dne 7. 5. 2014, č. j. 15 C 46/2010-208, v nyní posuzovaném řízení proto soud prvního stupně žalobu odmítl. 5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 6. Odvolací soud zhodnotil, že neobstojí námitka žalobce, podle níž obsahem doplňujícího podání nebylo pouze časové rozdělení nároku, a že je vágní tvrzení žalobce, že v jeho věci se nejednalo o samostatná pochybení jednotlivých orgánů, ale o dílčí kroky k realizaci jednoho záměru zneužití trestního řízení k získání informací, které měly být použity v civilním sporu. Lichou shledal taktéž námitku žalobce, že vznik nemajetkové újmy se v případě odpovědnosti státu za škodu presumuje a stejně tak posouzení otázky věcné příslušnosti soudu, vykazuje-li žaloba shora popsané vady. Odvolací soud se proto ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně a jeho usnesení, kterým byla žaloba odmítnuta, jako věcně správné potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním. V něm uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 8. V dovolání žalobce primárně namítá, že výzvě odvolacího soudu dostál, jak nejlépe mohl, a vyslovil obavu, zda za neustálými požadavky na konkretizaci okolností věci není skutečným účelem výzvy k doplnění žaloby snaha o optickou bagatelizaci újmy či její úplného zastření. V odmítnutí žaloby spatřuje žalobce pouhé odmítnutí možnosti, že jednání orgánů činných v trestním řízení popsané v žalobě by mohlo představovat nepřípustné zneužití prostředků těchto orgánů z vůle státu k nelegitimnímu cíli, a to ovlivnění občanskoprávního řízení, v němž stát vystupoval na straně žalované a žalobce jako právní zástupce klienta v postavení žalobce. Pro tento případ žalobce odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 2. 2012, ve věci K. proti České republice, č. 42856/06. 9. Žalobce uvedl, že ze všech jeho podání je zřejmé, že zatímco přede dnem 27. 4. 2006 namítá pochybení více orgánů činných v trestním řízení, které v žalobě přesně označil, od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. veškeré nezákonné jednání přičítá jen Policii ČR. V daném časovém úseku tedy jednal jediný státní orgán a jeho jednání lze skutkově vymezit jako neoprávněné uchovávání informací získaných v průběhu bezdůvodného a nezákonného prověřování. 10. K újmě způsobené evidencí údajů o žalobci pak žalobce jednoznačně tvrdil odpovědnost Policie ČR, která ani po zrušení příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu účastnické stanice žalobce nálezem Ústavního soudu, jímž byla též policejnímu orgánu nařízena likvidace přetrvávajících záznamů o odposleších v listinné podobě, uvedené údaje nezničila. 11. Záznamy přitom podle žalobce byly vymezeny a identifikovány příkazem, na jehož základě byly pořízeny, k bližší identifikaci nad rámec označení v citovaném nálezu Ústavního soudu žalobce nebyl vyzván a je přesvědčen, že označení postačující pro rozhodnutí Ústavního soudu plně vyhoví i účelu žaloby. 12. Žalobce dále uvedl, že předložil co možná nejkonkrétnější tvrzení i o osobních údajích evidovaných v souvislosti s ním jako prověřovanou osobou s tím, že přesný rozsah údajů mu není znám. Nepochybně však půjde o jméno, příjmení, datum narození a trvalé bydliště, přičemž s těmito osobními údaji je spojena informace o prověřování pro podezření ze spáchání závažného trestného činu. Žalobc