30 Cdo 880/2019 – Nejvyšší soud

30 Cdo 880/2019-420 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně VYSOČINA WIND a. s., IČO 26972107, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 1007/14, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 613 773,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 259/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, č. j. 69 Co 230/2018-175, takto: I. V dovolacím řízení se pokračuje. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, č. j. 69 Co 230/2018-175, se mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 4. 2018, č. j. 46 C 259/2017-114, se mění tak, že se žaloba na zaplacení částky 1 613 773,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 14. 8. 2017 do zaplacení zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 2 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 4. 2018, č. j. 46 C 259/2017-114, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1 613 773,24 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 14. 8. 2017 do zaplacení (výrok I) a současně žalované uložil nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II). 2. Takto rozhodl o požadavku žalobkyně, jež se zaplacení uvedené částky domáhala vůči žalované z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena neprovedením řádné transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen „směrnice 2012/19“), do českého právního řádu, a to v termínu do 14. 2. 2014. Žalobkyně, která je od roku 2009 provozovatelem solární elektrárny „FVE Stříbro I“ (správně „Vranovská ves II – pozn. dovolacího soudu), žalované vytýkala, že zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění novely provedené zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2013 (dále jen „zákon o odpadech“), obsahoval ustanovení § 37p odst. 2, které provozovatelům solárních elektráren ukládalo povinnost zajistit financování nutné pro zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. 1. 2013. Směrnice 2012/19, která vstoupila v platnost dne 13. 8. 2012, totiž prostřednictvím svého čl. 13 odst. 1 vyžadovala, aby členské státy Evropské unie nejpozději do 14. 2. 2014 zajistily financování nákladů na odstraňování odpadu ze solárních panelů výlučně prostřednictvím jejich výrobců, jednalo-li se o odpad z výrobků uvedených na trh již od 13. 8. 2005. Na splnění povinnosti stanovené v § 37p odst. 2 zákona o odpadech přitom žalobkyně v době od 1. 1. 2015 vynaložila právě částku 1 613 773,24 Kč, jejíž náhrady se proto domáhá. 3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování, tento soud uvedl, že žalovaná je obchodní společností, která v souladu s licencí platnou od 11. 12. 2009 na dobu 25 let podniká mimo jiné v oblasti výroby elektřiny. Na základě smluv o zajištění společného plnění povinností provozovatele solární elektrárny, které žalobkyně uzavřela ve dnech 28. 6. 2013 a 15. 1. 2016 se společnostmi PV RECOVERY, s. r. o. a ASEKOL Solar s. r. o., žalobkyně uvedeným společnostem v souvislosti s plněním své zákonné povinnosti plynoucí z § 37p odst. 2 zákona o odpadech zaplatila v době od 31. 1. 2015 do 8. 12. 2016 částku 1 613 773,24 Kč. Náhradu této částky pak žalobkyně u žalované předběžně uplatnila dne 13. 2. 2017, žalovaná však tomuto jejímu požadavku nevyhověla. Dále soud prvního stupně zmínil, že Generální ředitelství životního prostředí Evropské komise nesprávnost transpozice čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 do českého právního řádu žalované nevytklo, a to na rozdíl od jiných nedostatků. 4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo zejména z aplikace § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. V této souvislosti uvedl, že směrnice 2012/19 dopadá na výrobky, jež byly uvedeny na trh po 13. 8. 2005, jak plyne jednak z jejího čl. 12 odst. 4, který obsahuje vymezení pojmu „historický odpad“, jímž je odpad z výrobků uvedených na trh do uvedeného data, jednak z jejího čl. 13 odst. 1, v souladu s nímž měly členské státy zajistit, aby výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování odpadu od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, pocházejících z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005. Soud prvního stupně přitom nepřisvědčil názoru žalované, podle kterého by takto stanovený rozhodný den odporoval zásadě legitimního očekávání výrobců. Zohlednil totiž, že legislativní proces, jenž vyústil v přijetí směrnice 2012/19, byl zahájen již dne 3. 12. 2008, tj. téměř čtyři roky přede dnem jejího přijetí. Výrobci solárních panelů tak měli dostatek času na to, aby se na chystanou změnu právní úpravy připravili. Nepravá zpětná účinnost, o níž se v případě směrnice 2012/19 jedná, když sice dopadá na právní vztahy týkající se výrobků uvedených na trh již od 13. 8. 2005, avšak činí tak až s účinností od 14. 2. 2014, je přitom retroaktivitou přípustnou. Znění § 37p odst. 1 (správně odst. 2 – pozn. dovolacího soudu) zákona o odpadech, které však ukládá povinnost financovat výše zmíněné náklady vztahující se k solárním panelům uvedeným na trh před 1. 1. 2013 nikoliv jejich výrobcům, nýbrž provozovatelům solárních elektráren, tak není s předmětnou směrnicí v souladu. Transpozice této směrnice do českého právního řádu, jež měla být dle jejího čl. 24 odst. 1 uskutečněna nejpozději do dne 14. 2. 2014, tudíž nebyla provedena řádně. Žalobkyni jako provozovateli solární elektrárny využívající solární panely uvedené na trh po 13. 8. 2005 tak v souladu se směrnicí 2012/19, u níž po dni 14. 2. 2014 nastal tzv. přímý účinek, neměla povinnost hradit částku 1 613 773,24 Kč vůbec vzniknout, neboť tento náklad měl nést výrobce dotčených panelů. Jedná se proto o škodu ve smyslu § 2894 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, způsobenou nesprávným úředním postupem žalované, kterou je žalovaná podle závěru soudu prvního stupně povinna v souladu s § 13 OdpŠk žalobkyni nahradit, a to včetně požadovaného úroku z prodlení. 5. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, přičemž za správný označil též právní závěr, z něhož rozsudek prvostupňového soudu vychází. Z gramatického výkladu čl. 13 odst. 1 věty první směrnice 2012/19 totiž ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že financování odpadů z fotovoltaických panelů uvedených na trh po 13. 8. 2005 mělo být nejpozději po 14. 2. 2014 zajištěno tak, že tyto náklady měli nést výrobci těchto zařízení. Za současného konstatování, že prostor pro jakýkoliv jiný výklad tohoto ustanovení zde není dán, pak odvolací soud uvedl, že vnitrostátní právní úprava, která byla schválena ještě před přijetím směrnice 2012/19, zmíněnému požadavku nevyhovovala, neboť v § 37p odst. 2 zákona o odpadech stanovila ve vztahu k solárním panelům uvedeným na trh od 13. 8. 2005 do 31. 12. 2012 tuto povinnost nikoliv výrobcům, nýbrž provozovatelům solárních elektráren, jejíž jsou solární panely součástí. Na tomto stavu se přitom do termínu stanoveného na 14. 2. 2014 nic nezměnilo, pročež i odvolací soud uzavřel, že k řádné transpozici směrnice 2012/19 do českého právního řádu nedošlo. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že se v posuzovaném případě nejedná o nepřípustnou pravou retroaktivitu, a za současného poukazu na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 19. 11. 1991, Francovich a Bonifaci proti Italské republice, C-6/90, konstatoval, že mu v tomto řízení nic nebrání posoudit otázku řádné implementace směrnice 2012/19 do českého právního řádu, byť žádné řízení pro porušení povinnosti podle čl. 258 Smlou