30 Cdo 912/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 912/2024-202 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyň a) Asahi Chemical Mfg. Co., Ltd., sídlem 500 Takayasu, Ikaruga-cho, Ikoma-gun, 636-0104 Nara, Japonsko, a b) Asahi Chemical Europe s.r.o., identifikační číslo osoby 29029929, se sídlem v Praze 6, Lužná 591/4, obě zastoupeny JUDr. Magdalenou Hrdličkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 714/36, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované - České republiky – Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského, se sídlem v Brně, Hroznová 63/2, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 44/2020, o dovolaní žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 19 Co 261/2023-156, takto: I. Dovolání žalobkyně a) proti výrokům III a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 19 Co 261/2023-156, se odmítá, ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyň a) a b) zamítá. II. Žalobkyně a), žalovaná a vedlejší účastník nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, č. j. 25 C 44/2020-127, zamítnul žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni a) částku 19 141 710 japonských jenů s příslušenstvím a žalobkyni b) částku 19 104 886 Kč s příslušenstvím a částku 21 891,20 EUR s příslušenstvím (výrok I). Dále zamítnul žalobu, aby byla žalovaná povinna zveřejnit na vlastní náklady písemnou omluvu žalobkyním v týdeníku Zemědělec (výrok II), zároveň uložil žalobkyním povinnost zaplatit žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náhradu nákladů řízení (výroky III a IV). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) ve vztahu k žalobkyni a) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I a II, změnil nákladový výrok III tak, že přiznanou náhradu nákladů řízení snížil, a změnil nákladový výrok IV tak, že výši náhrady snížil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k žalobkyni b) rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II o věci samé potvrdil, ve výroku I o věci samé a v nákladových výrocích III a IV jej zrušil a projednávanou věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Nakonec rozhodl ve vztahu k žalobkyni a) o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu), včetně těch, jež se týkaly vedlejšího účastníka (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně a) a žalobkyně b) domáhaly náhrady škody způsobené jim tím, že žalovaná prostřednictvím vedlejšího účastníka v rozporu s normami práva Evropské unie (konkrétně šlo o nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 1107/2009 ze dne 21. 10. 2009, o uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh a o zrušení směrnic Rady 79/117/EHS a 91/414/EHS, a směrnicí Komise č. 2009/11/ES, ze dne 18. 2. 2009, kterou se mění směrnice Rady 91/414/EHS za účelem zařazení účinných látek bensulfuronu, natrium-5-nitroguajakolátu, natrium-2-nitrofenolátu, natrium-4-nitrofenolátu a tebufenpyradu, dále jen „nařízení č. 1107/2009“) registrovala přípravky s obsahem nitrofenolátu jako pomocné rostlinné přípravky podle zákona č. 156/1998 Sb., o hnojivech, pomocných půdních látkách, rostlinných biostimulantech a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd přípravek na ochranu rostlin (dále jen „zákon o hnojivech“), a nikoliv jako přípravek na ochranu rostlin podle zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o rostlinolékařské péči“). 4. Žalobkyně b) je dceřinou společností žalobkyně a) a držitelkou registrace přípravku ATONIK, který byl registrován na ochranu rostlin podle zákona o rostlinolékařské péči. Tím, že další přípravky jiných společností obsahující rovněž nitrofenoláty (dále také „konkurující přípravky“) byly registrovány /pouze/ jako pomocné rostlinné přípravky podle zákona o hnojivech, vznikla žalobkyním podle jejich tvrzení škoda, neboť proces registrace podle zákona o hnojivech je výrazně snadnější a méně nákladný než náležitě (v souladu s nařízením č. 1107/2009) prováděná registrace podle zákona o rostlinolékařské péči. Žalobkyně a) se tak domáhala ušlého zisku, neboť pokud by nebyly na trhu registrovány srovnatelné přípravky s obsahem nitrofenolátů na základě zákona o hnojivech, její tržby by vzrostly za roky 2011 až 2013 o 30 % a v roce 2014 minimálně o 40 %. Žalobkyně b) se potom domáhala ušlého zisku za roky 2015 až 2017; za sdílení dat pro tři přípravky, neboť při řádné registraci provedené v souladu s nařízením č. 1107/2009 by se na ni museli konkurující žadatelé o registraci obrátit; dále požadovala náhradu nákladů právního zastoupení a náhradu nákladů na překlady dokumentů. Předmětem uplatněného nároku byly též náhrady nákladů vynaložených v soudních sporech s distributory pomocných rostlinných přípravků v České republice, včetně vyžádaných překladů dokumentů a žalobkyně b) rovněž požadovala náhrady nákladů vynaložených na soudní spory s distributory pomocných rostlinných přípravků vedených na území Slovenské republiky. Obě žalobkyně se nadto po žalované domáhaly písemné omluvy uveřejněné v týdeníku Zemědělec jako zadostiučinění za jim způsobenou nemajetkovou újmu. Odvolací soud uzavřel, že odvolání žalobkyně b) je částečně důvodné, ve zbylém rozsahu se v zásadě ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení uplatněných nároků obou žalobkyň. Vyšel z toho, že podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“] se nárok na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Jelikož byl nárok žalobkyň předběžně uplatněn až výzvou dne 29. 8. 2019 a žalobní návrh podán dne 28. 2. 2020, odvolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně a) byl promlčen. Ta totiž uplatnila nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku za roky 2011-2014. Promlčecí lhůta tak počala podle odvolacího soudu běžet nejpozději dne 1. 1. 2015 a uplynula dnem 1. 1. 2018. Na druhou stranu, žalobkyně b) uplatnila větší počet nároků vycházejících z různých skutkových okolností, odvolací soud tak konstatoval, že nelze bez dalšího uzavřít, že jsou všechny nároky, případně v celém jejich rozsahu, promlčené. V části vymezené výrokem I rozsudku soudu prvního stupně tak rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k této žalobkyni zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem k doplnění tvrzení ohledně každého jednotlivého nároku dané žalobkyně. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně [dále též „dovolatelky“; resp. „dovolatelka a)“ a „dovolatelka b)“] prostřednictvím advokáta včasné dovolání, a to tak, že dovolatelka a) brojí proti výrokům I, III a IV napadeného rozhodnutí a dovolatelka b) proti výroku II napadeného rozhodnutí, mimo té jeho části, kterou byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrácena v tomu odpovídajícím rozsahu k dalšímu řízení. Dovolatelky považovaly dovolání za přípustné, neboť měly za to, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podle dovolatelek se „tato právní otázka týká běhu promlčecí lhůty v případě uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu s ohledem na okamžik vzniku škody a zjištění, kdo za škodu odpovídá, a při porušení českých i unijních právních předpisů o hospodářské soutěži, resp. narušení hospodářské soutěže orgánem veřejné správy.“ 6. Dovolatelky konkrétně odvolacímu soudu vytýkaly, že se nezabýval evropským rozměrem případu, především tím, že podle nich „až řízení u Evropské komise vyústilo v závěr, že Česká republika porušuje právo Evropské unie“. Dovolatelky se tak podle vlastních tvrzení dozvěděly o tom, kdo za škodu odpovídá, až v důsledku přijetí novely zákona o hnojivech provedené zákonem č. 61/2017 Sb., resp. k okamžiku jeho platnosti (jež nastala dne 3. 3. 2017). Do této doby se sice dovolatelky podle svého přesvědčení mohly domnívat, že žalovaná jednala v rozporu s unijním právem, ale tato skutečnost nebyla zcela jasná. Pokud by tato skutečnost byla jednoznačná, tak by dovolatelka b) podle vlastních slov nemusela podávat stížnost ke Evropské komisi. Až vyřešením podané stížnosti bylo postaveno najisto, zd