30 Cdo 987/2024

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 26 C 31/2023-48, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 126 940 Kč s úrokem z prodlení „ve výši, která bude uvedena v písemném vyhotovení tohoto rozsudku“ od 7. 4. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení úroku z prodlení z žalované částky od 7. 12. 2022 do 6. 4. 2023 (výrok II) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 33 363,20 Kč (výrok III).

K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 29 Co 270/2023-89, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu pro tentokrát zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení částky 126 940 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal z titulu náhrady škody spočívající v nákladech právního zastoupení, které žalobce vynaložil jako obviněný v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 2/2018 (dále jen „posuzované trestní stíhání“ nebo „posuzované trestní řízení“), které skončilo dle žalobce jeho zproštěním obžaloby.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.

Dovolání není přípustné proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).

Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.

Byť žalobce v dovolání nevymezil zcela konkrétní právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z obsahu dovolání lze dovodit, že za takovou otázku považuje to, zda je pro uplatnění odpovědnosti státu za škodu z důvodu nezákonného trestního stíhání nezbytné, aby došlo k (formálnímu) pravomocnému ukončení trestního stíhání ve vztahu k němu s tím, že požadavek na pravomocné ukončení trestního stíhání vůči němu ve výroku trestního rozhodnutí považuje za přepjatě formalistický. Takto vymezená právní otázka však přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud za situace, kdy nebylo trestní stíhání ve vztahu k žalobci pravomocně ukončeno, považoval žalobu za předčasnou. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu má poškozený nárok na odškodnění újmy způsobené trestním stíháním, pokud se toto v konečném důsledku ukázalo jako nedůvodné, neboť neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno usnesení o zahájení trestního stíhání poškozeného, přičemž se neposuzuje správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, ale rozhodující je výsledek trestního stíhání. Nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání poškozeného je tudíž deklarována rozhodnutím o zastavení trestního stíhání, postoupením věci do přestupkového řízení nebo zproštěním obžaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 265/2012, ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015). Za situace, kdy posuzované trestní stíhání žalobce (ke dni rozhodnutí odvolacího soudu) nebylo pravomocně ukončeno z důvodu chybějícího výroku v rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k němu, což nejvyšší státní zástupce namítal v dovolání proti takovému rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 7 Tdo 91/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1500/11), je tedy žaloba o odškodnění předčasná, neboť žalobce dosud nebyl obžaloby pravomocně zproštěn, nedošlo tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu k deklarování nezákonnosti usnesení o zahájení jeho trestního stíhání a posuzované trestní řízení ve vztahu k žalobci stále pokračuje. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2186/2023, týkajícím se totožných skutkových okolností i účastníků řízení, ale jiného typu nároku uplatňovaného z tvrzeného nezákonného trestního stíhání.

Odvolací soud se tímto svým závěrem neodchýlil ani od žalobcem citovaných nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 847/23, ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2841/19, ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, neboť tyto řeší zcela odlišné právní situace a jejich závěry tak na posuzovaný případ nedopadají. První dva nálezy se totiž vyjadřovaly k situaci, kdy řízení, v nichž byla vydána nezákonná rozhodnutí, již byla (na rozdíl od posuzovaného trestního řízení ve vztahu k žalobci) pravomocně ukončena a nezákonnost takových rozhodnutí v nich byla pravomocně vyslovena, byť tato rozhodnutí nebyla formálně zrušena (v prvním případě Ústavní soud nezákonnost rozhodnutí o nákladech řízení exekutora vyslovil, ale pro bagatelnost ústavní stížnost odmítl; ve druhém případě pak bylo řízení o správním deliktu zastaveno z důvodu závěru, že nedošlo ke spáchání správního deliktu). Třetí nález se týkal stanovení přiměřené výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, které již zproštěním obžaloby skončilo, a čtvrtý pak aplikace výluk dle § 12 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) z odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním, jenž bylo rovněž ukončeno, a to jeho zastavením z důvodu promlčení.

Namítá-li žalobce dále, že odvolací soud neakceptoval pravomocné rozhodnutí v trestní věci a posuzoval, zda dovolání podané v neprospěch žalobce bude úspěšné či nikoliv, tak skutečnost, že by ve vztahu k žalobci bylo posuzované trestní řízení ukončeno pravomocným rozhodnutím ze skutkových zjištění soudů (jež v dovolání akceptuje i žalobce) neplyne. Žalobce tudíž v tomto směru konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z těchto důvodů se odvolací soud nemohl ve svých závěrech odchýlit od žalobcem citovaných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3240/2009, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 415/2016, nebo ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 5266/2017, stanoviska kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 9. 1982, sp. zn. Cpj 67/82, publikovaného pod č. 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 812/2007, a ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4121/2013, či nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 168/03.

Pro úplnost dovolací soud zdůrazňuje, že pro jeho rozhodnutí je podle § 243f odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Z toho důvodu nelze přihlížet k případným změnám, ke kterým by došlo v posuzovaném trestním řízení od tohoto rozhodného okamžiku.

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).