31 Cdo 1168/2013 – Nejvyšší soud

31 Cdo 1168/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jitky Dýškové, JUDr. Jana Eliáše Ph.D., JUDr. Romana Fialy, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Kateřiny Hornochové, Mgr. Petra Krause, JUDr. Pavla Krbka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Zdeňka Novotného, Mgr. Miloše Póla, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. O. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Liškou, advokátem se sídlem v Praze 10, Krupská 4, proti žalované E. N., zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 49/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 22 Co 119/2012-164, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 22 Co 119/2012-164, se v napadené části výroku I., pokud jím byla změněna část výroku I. rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. června 2011, č. j. 6 C 49/2010-113, ve znění usnesení téhož okresního soudu ze dne 23. května 2012, č. j. 6 C 49/2010-146, tak, že se zamítá žaloba o určení, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu ideální ½ nemovitostí, a to budovy č. p. v obci S. – P., část obce M., postavené na pozemku st. p. č. 50, pozemku st. p. č. 50 a pozemku p. č. 894, vše katastrální území K., jakož i v akcesorických výrocích II. a III., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Benešově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2011, č. j. 6 C 49/2010-113, ve znění usnesení ze dne 23. května 2012, č. j. 6 C 49/2010-146, určil, že vlastníky budovy č. p. v obci S. – P., část obce M., postavené na pozemku st. p. č. 50, pozemku st. p. č. 50 a pozemku p. č. 894 (dále již „předmětné nemovitosti“ [poznámka: pojem „nemovitost“ - coby legislativní zkratka pro nemovitou věc - je obsažen v § 1 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), a proto i v hmotněprávních poměrech od 1. ledna 2014 používání tohoto pojmu má podklad v platné právní úpravě], jsou žalobce a žalovaná každý v rozsahu id. ½ (vzhledem k celku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že jako vlastnice předmětných nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná, a to na základě nabývacího titulu, jímž je kupní smlouva ze dne 18. července 2007 s právními účinky vkladu ke dni 13. srpna 2007, uzavřená mezi prodávající společností Hásek, spol. s r. o., a žalovanou. V době prodeje byla společnost Hásek, spol. s r. o., zapsaná v katastru nemovitostí jako jediný vlastník předmětných nemovitostí. Dále soud vzal za prokázané, že smlouva byla uzavřena v době trvání sdružení založeného podle § 829 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění předpisů pozdějších (dále jen „obč. zák.“) žalobcem a společností Hásek, spol. s r. o. První smlouvu o sdružení na dobu určitou uzavřeli žalobce a společnost Hásek, spol. s r. o., dne 1. července 1994 v trvání do 31. prosince 1995, přičemž poté následovala smlouva uzavřená dne 31. prosince 1995. Účelem sdružení bylo společně podnikat na majetku, který je ve vlastnictví nebo v nájmu účastníků smlouvy. Šlo o veškeré lesní a rybniční pozemky, které společnost obhospodařovala, a u žalobce o veškeré lesní a rybniční pozemky, které obhospodařoval a spravoval, dále o stavební pozemky a sádky v katastrálním území J. Účastníci se dohodli, že jejich společná činnost bude spočívat v hospodaření v lesích a rybnících s využitím vloženého majetku a ve vnitrostátní nákladní dopravě. Soud vzal dále za prokázané, že společnost Hásek, spol. s r. o., uzavřela, jako kupující, s A. Š., J. H., M. J. a D. J., jako prodávajícími, dne 19. prosince 1995 kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 2. ledna 1996. Nemovitosti (bývalá hájenka a pozemky) byly zakoupeny pro příležitostné ubytování zaměstnanců a hostů. Kupní cena byla zaplacena z prostředků sdružení. Soud po posouzení věci podle § 834 obč. zák. dospěl k závěru, že majetek získaný uvedenou smlouvou, kterou společnost uzavřela za trvání sdružení a kupní cenu zaplatila z prostředků sdružení, je majetkem získaným při výkonu společné činnosti, a stal se tak ze zákona spoluvlastnictvím obou účastníků sdružení, tj. žalobce a společnosti Hásek, spol. s r. o., v poměru id. ½ u každého; proto společnost Hásek, spol. s r. o., nemohla platně na žalovanou převést spoluvlastnický podíl id. ½, který jí vlastnicky nenáležel. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. prosince 2012, č. j. 22 Co 119/2012-164, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu s návrhem, že spoluvlastníky předmětných nemovitostí jsou žalobce a žalovaná. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná. Dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. na určení, že je vlastníkem id. ½ předmětných nemovitostí. Nemá však naléhavý právní zájem na určení, že spoluvlastníkem v rozsahu id. ½ je žalovaná, a to z tohoto důvodu, že tato skutečnost není mezi účastníky sporná, především však, že žalovaná je již jako vlastnice zapsaná v katastru nemovitostí. Proto v této části shledal důvod k zamítnutí žaloby. Odvolací soud dále dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že i když společnost Hásek, spol. s r. o., byla na základě kupní smlouvy ze dne 19. prosince 1995 v katastru nemovitostí zapsána jako jediný vlastník předmětných nemovitostí, ve skutečnosti se jednalo o majetek nabytý při výkonu společné činnosti sdružení do spoluvlastnictví žalobce a firmy Hásek, spol. s r. o., na nějž dopadal režim § 834 obč. zák., jak je patrno z toho, že k uzavření smlouvy došlo za trvání sdružení, že kupní cena byla zaplacena z prostředků sdružení i účel koupě měl vést k naplnění činnosti sdružení. V tomto směru považoval závěry soudu prvního stupně za správné. Společnost Hásek, spol. s r. o., tak převedla smlouvou ze dne 18. července 2007 na žalovanou více práv, než sama měla. Odvolací soud dále zkoumal, zda v daném případě nepřevažuje princip ochrany dobré víry nové vlastnice (žalované) nad principem ochrany vlastnického práva původního vlastníka (žalobce), přitom vycházel z nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že v době uzavření kupní smlouvy ze dne 18. července 2007 byla společnost Hásek, spol. s r. o., zapsaná v katastru nemovitostí jako jediný vlastník nemovitostí, totéž také společnost prohlašovala v kupní smlouvě, přičemž v řízení nevyšlo najevo a ani to žalobce netvrdil, že by žalovaná měla vědomost o existenci sdružení, ve kterém byla sdružena prodávající firma a žalobce, a za nepodstatnou nepovažoval ani skutečnost, že od zápisu vlastnického práva pro uvedenou společnost do katastru nemovitostí na podkladě kupní smlouvy ze dne 15. prosince 1995 uplynulo 13 let, což rovněž podporovalo dobrou víru žalované ve správnost zápisu. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že žalovaná byla s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že nemovitosti koupila od vlastníka. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce se jako spoluvlastník od roku 1995 nepostaral, aby zápis v katastru nemovitostí odpovídal skutečnému stavu, neučinil tak ani po zániku sdružení v roce 2003 ani neuvedl žádné objektivní důvody, které by mu v tom bránily. Odvolací soud dospěl k závěru, že obecné představě spravedlnosti odpovídá ochrana dobré víry žalované při nabytí spoluvlastnického podílu žalobce před ochranou spoluvlastnického práva žalobce, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého advokáta žalobce (dále již „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel namítá, že odvolací soud, i když považoval závěry soudu prvního stupně za správné, v konečném důsledku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl s odkazem na výklad ochrany dobré víry v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11 a sp. zn. IV. ÚS 3653/11. Dovolatel má za to, že uvedené nálezy soud vyložil příliš široce, při snaze balancovat mezi dvěma protichůdnými principy porušil zákonná práva žalobce na ochranu jeho vlastnického práva i jeho právní jistotu a své rozhodnutí opřel toliko o diskutabilní tvrzení o závaznosti údajů v katastru nemovitostí. Výpis z katastru nemovitostí je veřejnou listinou požívající presumpci správnosti, pokud není prokázán opak. Dovolatel poukazuje na to, že katastrální úřady při vkladu práv k nemovitostem nezkoumají platnost listin, ale pouze jejich formální náležitosti. Samotný zápis práva v katastru nemovitostí nezakládá