31 Nd 316/2013 – Nejvyšší soud

31 Nd 316/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jitky Dýškové, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Romana Fialy, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Kateřiny Hornochové, Mgr. Petra Krause, JUDr. Pavla Krbka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Zdeňka Novotného, Mgr. Miloše Póla, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Roberta Waltra, ve věci návrhu složitelky JUDr. P. K., zastoupené JUDr. Janem Procházkou, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, na přijetí peněžité částky ve výši 885,- Kč ve prospěch příjemce L. Z., provdané B., ve věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 41 Sd 11/2013, o určení místní příslušnosti podle § 11 odst. 3 o. s. ř., takto: Určuje se, že věc dosud vedenou u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 41 Sd 11/2013 projedná a rozhodne Okresní soud v Břeclavi. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 12. září 2013 předložil shora označenou věc Nejvyššímu soudu podle § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k rozhodnutí o tom, který soud věc projedná a rozhodne, neboť podmínky místní příslušnosti, podle nichž by bylo možno určit příslušný soud, chybějí nebo je nelze zjistit. V projednávané věci se návrhem ze dne 1. února 2013 složitelka, likvidátorka společnosti Strategie Hotel Capital Prague, a. s. (dále „společnost“), u Okresního soudu v Břeclavi domáhá vydání usnesení, kterým by bylo rozhodnuto o přijetí finanční částky ve výši 885,- Kč do soudní úschovy pro příjemkyni L. Z., provdanou B., posledně známým bydlištěm N., M., Česká republika. Tato částka představovala výplatu likvidačního zůstatku výše jmenované společnosti, jež byla ke dni 13. prosince 2012 vymazána z obchodního rejstříku a tudíž zanikla. Složitelka byla k 23. červnu 2011 jmenována likvidátorkou společnosti. Ke dni 6. února 2012 učinila složitelka veškeré úkony nezbytné k provedení likvidace, vypracovala zprávu o průběhu likvidace s návrhem na rozdělení likvidačního zůstatku a sestavila mimořádnou účetní závěrku společnosti, jež byla ověřena auditorem. Auditovaná mimořádná účetní závěrka i návrh na rozdělení likvidačního zůstatku byly schváleny mimořádnou valnou hromadou společnosti k 6. únoru 2012. Poté, co žádný z akcionářů společnosti neuplatnil právo domáhat se přezkumu výše podílu na likvidačním zůstatku, přistoupila likvidátorka k rozdělení likvidačního zůstatku v souladu se schváleným návrhem. Dne 5. prosince 2012 byl likvidační zůstatek rozdělen mezi všechny akcionáře společnosti v souladu s § 75a odst. 1 obchodního zákoníku. Dne 13. prosince 2012 byla společnost na základě usnesení Městského soudu v Praze vymazána z obchodního rejstříku. V rámci výplaty likvidačního zůstatku byla L. Z., jedné z akcionářů společnosti (dále také „příjemkyně“), zaslána šeková poukázka na částku 885,-Kč, kterou si příjemkyně ve stanovené 60 denní lhůtě nenechala proplatit. Složitelka se proto obrátila na Okresní soud v Břeclavi s návrhem na přijetí dané částky do soudní úschovy. V odůvodnění návrhu uvedla, že závazek vyplatit příjemkyni její podíl na likvidačním zůstatku nelze splnit, neboť příjemkyně řádně nabízené plnění nepřijala a složitelka je tudíž v prodlení se splněním svého závazku. Složitelka nevyloučila, že se příjemkyně na uváděné adrese v M. již nezdržuje. Okresní soud v Břeclavi výpisem z centrální evidence obyvatel ze dne 8. února 2013 zjistil, že příjemkyně se k 21. lednu 2001 provdala, jmenuje se nyní příjmením B., a že má na území České republiky ukončený pobyt občana. Příjemkyně tedy na území České republiky evidovaný pobyt ani bydliště nemá. Okresní soud v Břeclavi s ohledem na výše uvedené vyslovil v usnesení ze dne 12. září 2013, sp. zn. 41 Sd 11/2013, svou místní nepříslušnost. Odkázal přitom na ustanovení § 88 písm. k) o. s. ř., podle kterého je k řízení o soudních úschovách místo obecného soudu místně příslušný soud, v jehož obvodu je místo plnění. Jsou-li místa plnění v obvodu několika soudů, je k řízení příslušný soud, který řízení zahájí nejdříve. Vzhledem k tomu, že místo plnění nebylo žádným způsobem smluveno, určil soud dle ustanovení § 337 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jako místo plnění bydliště příjemce, které však není na území České republiky. Okresní soud tak uzavřel, že místní příslušnost nelze určit, neboť místo splnění závazku se nachází mimo území České republiky, pravomoc k řízení o úschově ale dána je. Proto věc postoupil Nejvyššímu soudu, aby za nedostatku podmínek pro určení místní příslušnosti ve smyslu § 11 odst. 3 o. s. ř. určil místně příslušný soud, který věc projedná a rozhodne. Tříčlenný senát soudního oddělení 30, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu věc projednat a rozhodnout o ní, dospěl při posouzení otázky postupu Nejvyššího soudu v případě, kdy není dána pravomoc českých soudů ve věci rozhodnout a otázky určení místně příslušného soudu v řízení o úschově ve prospěch příjemce, který nemá na území České republiky bydliště, k závěru odlišnému od toho, jenž byl vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Nd 34/2002, ze dne 27. února 2002, sp. zn. 26 Nd 35/2002, ze dne 21. března 2002, sp. zn. 21 Nd 36/2002, ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 30 Nd 37/2002, ze dne 15. března 2002, sp. zn. 30 Nd 38/2002, ze dne 11. prosince 2003, sp. zn. 32 Od 57/2003 a 32 Od 58/2003 a 32 Od 59/2003 a 32 Od 60/2003 a 32 Od 61/2003 a 32 Od 62/2003, v nichž Nejvyšší soud vyslovil, že se neurčuje soud, který věc projedná a rozhodne, neboť dospěl k závěru, že v řízení o složení finanční částky (nevyplaceného podílu na likvidačním zůstatku) do soudní úschovy je pravomoc soudů České republiky dána, jen pokud je místo plnění peněžitého závazku na území České republiky, což v uvedených věcech nebylo splněno. Oproti tomu v usnesení ze dne 26. února 2010, sp. zn. 4 Nd 52/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že v řízení o složení finanční částky (podílu na likvidačním zůstatku) nelze určit místně příslušný soud podle místa plnění ve smyslu § 337 odst. 1 obch. zák., jelikož bydliště věřitele není na území České republiky. Bydliště věřitele (příjemce) ve Slovenské republice ale neznamená, že by nebyla dána pravomoc soudů České republiky, proto Nejvyšší soud s ohledem na požadavek hospodárnosti řízení uzavřel, že není vhodné určit jako místně příslušný jiný soud, než ten, u kterého byl podán návrh na přijetí peněz do úschovy. Vedle toho v usnesení ze dne 26. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 568/2007, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v řízení o uložení finanční částky (likvidačního zůstatku) do soudní úschovy ve prospěch příjemce, kdy se místo plnění závazku nebo jiného dluhu nachází mimo zemí České republiky, je dána pravomoc českých soudů, má-li příjemce v České republice majetek a místní příslušnost je tedy založena podle ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na shora uvedené rozhodl tříčlenný senát jednomyslně o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. Jak vyplynulo ze zjištění Okresního soudu v Břeclavi, akcionářka (příjemkyně) L. Z. – B., má na území České republiky ukončený pobyt občana. Na základě ověření adresy bydliště a dalších informací z technologického centra MV ČR a také na základě dotazu vzneseného na rodiče příjemkyně Nejvyšší soud zjistil, že L. B., roz. Z., má v současné době bydliště na adrese R. R., H., Nový Zéland. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Podle § 105 odst. 2 o. s. ř. vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek § 11 odst. 3 předloží Nejvyššímu soudu. Z ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud může určit soud, který má věc projednat a rozhodnout v případě chybějících podmínek místní příslušnosti jen tehdy, jde-li o věc spadající do pravomoci českých soudů. Splnění podmínky pravomoci českých soudů pro rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř. však Nejvyšší soud zkoumá toliko v případě, kdy je mu přímo předložen návrh na určení soudu, který věc projedná a rozhodne, a to společně s žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení, tj. tehdy, jestliže řízení v dané věci před žádným z českých soudů dosud neprobíhá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Nd 290/2013). Oproti tomu, jestliže řízení ve věci již probíhá a procesní soud vysloví svou místní nepříslušnost a postupem podle § 105 odst. 2 o. s. ř. věc předloží Nejvyššímu soudu k určení