32 Cdo 1540/2016 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1540/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2017 Spisová značka:32 Cdo 1540/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1540.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 96/1993Sb. ve znění do 31.12.2003 § 5 předpisu č. 96/1993Sb. ve znění do 31.12.2003 § 7 předpisu č. 96/1993Sb. ve znění do 31.12.2003 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 2. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1540/2016-128 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně P. V., zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované Modré pyramidě stavební spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128/222, identifikační číslo osoby 60192852, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kodaňská 558/25, o zaplacení částky 167 690,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 42/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 95 Co 159/2015-107, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 95 Co 159/2015-107, ve druhém a třetím výroku, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 4. 2015, č. j. 14 C 42/2014-76, v části výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 167 690,51 Kč s tam uvedeným zákonným úrokem z prodlení, a ve výroku II., se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : V řízení zahájeném dne 13. 7. 2011 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 167 690,51 Kč s úrokem a se zákonným úrokem z prodlení představující zůstatek vkladu na účtu stavebního spoření poté, kdy smlouvu o stavebním spoření vypověděla. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, č. j. 14 C 42/2014-76, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 167 690,51 Kč s 3% úrokem z částky 167 690,51 Kč od 1. 8. 2007 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení uvedeným ve výroku (výrok I.) a na nákladech řízení částku 60 169,50 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení, podle nichž za nezletilou žalobkyni uzavřel její otec J. V. jako zákonný zástupce dne 28. 11. 1997 se žalovanou smlouvu o stavebním spoření č. 1 792 561 1 01 (dále jen „smlouva o stavebním spoření“ nebo „smlouva“). Dne 1. 6. 2003 byla smlouva o stavebním spoření bez vědomí a souhlasu žalobkyně rozvázána k úkonu otce žalobkyně dohodou s tím, že smlouva bude ukončena dne 30. 9. 2003. Žalovaná k tomuto dni smlouvu vypořádala tak, že celý zůstatek účtu stavebního spoření podle dohody o ukončení smlouvy převedla na účet uvedený v dohodě. Žalobkyně následně dopisem ze dne 24. 4. 2007 smlouvu o stavebním spoření vypověděla a vyzvala žalovanou k vyplacení zůstatku. Smlouva zanikla uplynutím tříměsíční výpovědní doby plynoucí od 1. 5. 2007 a žalovaná byla povinna vklad s příslušenstvím a státní příspěvek vyplatit žalobkyni do 31. 7. 2007, což neučinila. Zabývaje se námitkou promlčení práva žalobkyně na zaplacení žalované částky vznesenou žalovanou, soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 1 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb. (dále jen „zákon o stavebním spoření“), podle něhož z titulu stavebního spoření spořitelna eviduje přijímání vkladů od účastníků stavebního spoření, dále poskytování úvěrů účastníkům stavebního spoření a poskytování příspěvku fyzickým osobám účastníkům stavebního spoření, a dovodil, že žalovaná přijímá a poskytuje vklady a úvěry a tyto právní kategorie jsou řešeny zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), účinným do 31. 12. 2013, v ustanoveních § 716 a § 497. Na právní vztah mezi účastnicemi je proto nutno užít ustanovení obchodního zákoníku i o promlčecí době, jež je čtyřletá. Začátek běhu promlčecí doby u práv vymahatelných u soudu je určen v ustanovení § 391 obch. zák. ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Soud prvního stupně citoval ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, účinného do 31. 12. 2013, ustanovení § 36 odst. 1 téhož zákona, podle něhož rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé, dále ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), ustanovení § 396 a 397 obch. zák. a dospěl k závěru, že právní úkon otce žalobkyně učiněný „dne 30. 9. 2003“, jímž zrušil účet stavebního spoření bez schválení opatrovnickým soudem, je neplatný podle ustanovení § 39 obč. zák. Vypověděla-li žalobkyně 24. 4. 2007 smlouvu o stavebním spoření a vyzvala žalovanou k vyplacení zůstatku, smlouva zanikla uplynutím tříměsíční výpovědní doby plynoucí od 1. 5. 2007 k 31. 7. 2007. Žaloba byla podána 13. 7. 2011, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby, a právo žalobkyně není promlčené. Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části nároku na úhradu 3% úroku z částky 167 690,51 Kč od 1. 8. 2007 do zaplacení a řízení v této části pro zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu zastavil (první výrok), ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 22 348,39 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud považoval za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Námitku promlčení nepovažoval za důvodnou, maje za to, že závazek žalobkyně hradit pravidelné měsíční splátky na účet stavební spořitelny a závazek stavební spořitelny zřídit účet a ručit za jeho zůstatek obsahuje veškeré náležitosti smlouvy o vkladovém účtu podle ustanovení § 716 obch. zák. a podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. je smlouva o vkladovém účtu absolutním obchodem, obchodním zákoníkem se tudíž řídí závazkové vztahy bez ohledu na to, zda jsou uzavřeny mezi podnikateli, či nikoliv. Promlčecí doba je podle ustanovení § 397 obch. zák. čtyřletá, žaloba byla podána před uplynutím promlčecí doby vzhledem k tomu, že smlouva o stavebním spoření zanikla výpovědí k 31. 7. 2007 a žaloba byla podána 13. 7. 2011. K promlčení žalobního nároku tak nedošlo. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti druhému výroku a podle dovolací argumentace proti té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a o. s. ř., dovozujíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatelka namítá, že odvolací soud - i soud prvního stupně - řešil v rozporu s hmotným právem otázku promlčení nároku ze smlouvy o stavebním spoření, dospěl-li k závěru, že promlčení se posuzuje podle obchodního zákoníku. Uvádí, že stavební spoření je upraveno komplexně zákonem o stavebním spoření. Podle ustanovení § 1 písm. a) tohoto zákona je stavební spoření účelové spoření spočívající v přijímání vkladů od účastníků stavebního spoření. Označení „stavební spoření“ pak lze podle ustanovení § 3 zákona o stavebním spoření používat pouze pro formu spoření upravenou tímto zákonem a označení „stavební spořitelna“ smí ve své obchodní firmě používat pouze banka, která je provozovatelem stavebního spoření podle zákona o stavebním spoření. Dovolatelka zdůrazňuje, že zákon o stavebním spoření komplexně upravuje náležitosti smlouvy o stavebním spoření, a to jak podmínky pro uzavření smlouvy, tak i podmínky jejího ukončení. Podle ustanovení § 7 zákona o stavebním spoření je stavební spořitelna povinna vypracovat všeobecné obchodní podmínky pro postup uzavření, změn a ukončení smluv o stavebním spoření, podmínky a předpoklady pro získání úvěru ze stavebního spoření. V souladu s tímto ustanovením žalovaná vydala všeobecné obchodní podmínky a z jejich čl. 26 vyplývá, že stavební spořitelna vede ke každému účastníkovi stavebního spoření jeho individuální účet a číslo účtu sděluje účastníkovi při uzavření smlouvy. Ze zákona o stavebním spoření ani z všeobecných obchodních podmínek nevyplývá, že by na smlouvu o stavebním spoření bylo