32 Cdo 1923/2015 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1923/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 1. 2016 Spisová značka:32 Cdo 1923/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1923.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Postoupení pohledávky Dotčené předpisy:§ 524 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 3. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1923/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně VYBZES INTERNATIONAL LIMITED, se sídlem na Britských Panenských ostrovech, Tortola, Road Town, Wichkams Cay 1, Suite 6, Mill Mall, registrační číslo osoby 1683260, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 707/51, proti žalované ČSOB Factoring, a.s., se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Benešovská č. p. 2538, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 45794278, zastoupené Mgr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, o zaplacení 38 387 065,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 160/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j. 8 Cmo 173/2011-301, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j. 8 Cmo 173/2011-301, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2009, č. j. 52 Cm 160/2006-143, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce – Mgr. J. Š., správce konkursní podstaty úpadkyně Družstevní vinné sklepy Hodonín spol. s r.o. (dále jen „úpadkyně“) se žalobou domáhal zaplacení žalované částky představující výši úplaty, již je žalovaná povinna zaplatit úpadci na základě Smlouvy o factoringové spolupráci uzavřené mezi úpadkyní a žalovanou dne 13. září 1999 ve znění jejích čtyř dodatků. V průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo ke změně obchodní firmy žalované z O.B.HELLER a.s. na ČSOB Factoring, a.s. Usnesením ze dne 10. srpna 2010, č. j. 52 Cm 160/2006-22, Městský soud v Praze k návrhu žalobce rozhodl, že do řízení na jeho místo vstoupí společnost PANARA, s.r.o., se sídlem v Brně, Popelákova 2307/4, identifikační číslo osoby 25575783 (dále jen „PANARA“), která se dne 13. února 2006 stala vydražitelem souboru pohledávek úpadkyně vymezeného v dražební vyhlášce ze dne 10. ledna 2006. Veřejnou dražbu souboru pohledávek úpadkyně podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen „zákon o veřejných dražbách“) navrhl původní žalobce jako správce konkursní podstaty úpadkyně. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2009, č. j. 52 Cm 160/2006-143, zamítl žalobu na zaplacení žalované částky spolu s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že úpadkyně a žalovaná uzavřely dne 13. září 1999 Smlouvu o factoringové spolupráci, jež byla doplněna čtyřmi dodatky (dále jen „factoringová smlouva“). Žalovaná podle této smlouvy na základě nabídky za úplatu přebírala pohledávky úpadkyně. Přílohou č. 7 shora uvedené smlouvy byly obchodní podmínky žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni schází v řízení aktivní legitimace. Z čl. I. bodu 11. obchodních podmínek žalované plyne, že úpadkyně se ve smyslu ustanovení § 525 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zavázala, že žádnou ze svých pohledávek vůči žalované vzniklých na základě faktoringové smlouvy či v důsledku jejího ukončení nepostoupí, nebo s ní nebude jakýmkoli jiným způsobem nakládat. Soud prvního stupně se zřetelem k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 1051/2004 konstatoval, že původní žalobce byl jako správce konkursní podstaty vázán factoringovou smlouvu uzavřenou mezi úpadkyní a žalovanou, a to včetně zákazu postoupení pohledávek z této smlouvy. Původní žalobce tedy podle soudu prvního stupně nebyl oprávněn postoupit žalovanou pohledávku na třetí osobu. Pokud tak učinil, musel soud prvního stupně z úřední povinnosti přihlédnout k absolutní neplatnosti tohoto postoupení podle ustanovení § 39 obč. zák. Podle soudu prvního stupně tento závěr podporuje i znění ustanovení § 14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), neboť se v něm nestanoví, že by prohlášením konkursu na majetek úpadce, zanikla dohoda úpadce s jeho dlužníky o zákazu postupu pohledávek. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2009, č. j. 52 Cm 160/2006-143, podala žalobkyně odvolání. Žalobkyně PANARA uzavřela dne 11. ledna 2012 (po podání odvolání) se společností WHITBY DEVELOPMENTS LIMITED se sídlem na Novém Zélandu, Auckland, Takapuna, 412 Lake Road (dále jen „WHITBY“) smlouvu o postoupení žalované pohledávky. Podáním ze dne 13. ledna 2012 žalobkyně PANARA navrhla, aby WHITBY vstoupila do řízení na její místo. Vrchní soud v Praze tomuto návrhu vyhověl usnesením ze dne 23. ledna 2012, č. j. 8 Cmo 173/2011-216. Žalobkyně WHITBY uzavřela dne 1. října 2013 s nynější žalobkyní smlouvu o postoupení žalované pohledávky. Podáním ze dne 16. října 2013 žalobkyně WHITBY navrhla, aby na její místo vstoupila do řízení nynější žalobkyně. Vrchní soud v Praze tomuto návrhu vyhověl usnesením ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 8 Cmo 173/2011-259. Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2009, č. j. 52 Cm 160/2006-143, ve výroku věci samé [výrok I. a)], změnil jeho výrok II. o nákladech řízení [výrok I. b)] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zopakoval dokazování Smlouvou o factoringové spolupráci ze dne 13. září 1999 včetně jejích čtyř dodatků a obchodními podmínkami žalované vydanými dne 25. května 1998, jež jsou jako příloha č. 7 k faktoringové smlouvě její nedílnou součástí. Odvolací soud konstatoval, že předmětem faktoringové smlouvy bylo úplatné postupování pohledávek úpadkyně za jejími odběrateli na žalovanou na základě nabídky na postoupení a přijetí nabídky. Z čl. I., bodu 11. obchodních podmínek žalované plyne závazek úpadkyně, že nepostoupí kteroukoli ze svých pohledávek vůči žalované, vzniklých na základě factoringové smlouvy či v důsledku jejího ukončení, a že s nimi nebude jakýmkoli jiným způsobem nakládat. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně PANARA. Dospěl k závěru, že PANARA jako vydražitel nabyla vlastnictví žalované pohledávky a stala se právním nástupcem původního věřitele, neboť v případě nabytí pohledávky ve veřejné dražbě podle ustanovení § 27 zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o veřejných dražbách jde o nucenou cesi. Obsah původního závazku se podle odvolacího soudu nezměnil – PANARA nabyla žalovanou pohledávku s příslušenstvím a veškerými právy s ní spojenými i s dohodnutým zákazem postoupení pohledávky bez souhlasu dlužníka vyplývajícím z čl. I. bodu 11. obchodních podmínek žalované. Odvolací soud konstatoval, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi společnostmi PANARA a WHITBY dne 11. ledna 2012, je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť byla uzavřena v rozporu s ujednaným zákazem postoupení pohledávek, a tedy v rozporu s ustanovením § 525 odst. 2 obč. zák. Protože žalovaná pohledávka na WHITBY nepřešla, nemohla WHITBY žalovanou pohledávku platně postoupit na nynější žalobkyni. Odvolací dále uvedl, že na souzenou věc nedopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, podle něhož se smluvní závazek věřitele nepostoupit pohledávku bez souhlasu dlužníka, v případě, že dlužník udělí věřiteli (postupiteli) souhlas s postoupením pohledávky na konkrétního nabyvatele (postupníka), nepřenáší postoupením na postupníka, který se rozhodne takto nabytou pohledávku dále postoupit. Podle odvolacího soudu se totiž v nyní souzené věci v případě prvního nabytí předmětné pohledávky nejedná o její nabytí na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že nynější žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována, a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním. Přípustnost dovolání dle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Touto otázkou je podle dovolatelky otázka, zda vydražitel, který nabyl vlastnictví k předmětu dražby podle zákona o veřejných dražbách, je