32 Cdo 2637/2009 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2637/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 9. 2010 Spisová značka:32 Cdo 2637/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.2637.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Náhrada škody zaměstnavatelem Pojištění Pojištění odpovědnosti za škodu Pojištění osob Pracovní úraz Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů Zánik obchodní společnosti Dotčené předpisy:§ 24 předpisu č. 73/1973Sb. § 360 odst. 2 předpisu č. 109/1964Sb. § 205d předpisu č. 65/1965Sb. ve znění od 01.01.1993 čl. 3 bod 8 předpisu č. 231/1992Sb. ve znění od 29.05.1992 § 251 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 28.05.1992 § 1 odst. 2 písm. a) předpisu č. 125/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 10. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY         32 Cdo 2637/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce M. Č., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 19, proti žalované Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČ 45272956, adresa pro doručování Praha 4, Na Pankráci 1720 1D/123, PSČ 140 00, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 23/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2008, č. j. 68 Co 446/2008-51, takto:  Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2008, č. j. 68 Co 446/2008-51, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. dubna 2008, č. j. 23 C 23/2005-37, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. dubna 2008, č. j. 23 C 23/2005-37, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu částku 326.348,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 25. 4. 2006 do zaplacení a počínaje dnem 1. 5. 2005 mu platit měsíčně částku 7.696,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako člen ZO Svazarmu při JZD Nástup Žďárky, okres Náchod (dále též jen „ZO Svazarmu“), utrpěl dne 19. 5. 1984 při letu se závěsným kluzákem úraz. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 6. 1986, sp. zn. 21 C 481/85, byla ZO Svazarmu na základě ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 73/1973 Sb., o branné výchově, uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu mzdy a vyplácet mu měsíční rentu do budoucna. Protože ZO Svazarmu byla pro případ odpovědnosti za škodu pojištěna na základě pojistné smlouvy u právního předchůdce žalované, České pojišťovny, s. p., platila žalobci náhradu za ztrátu na výdělku tato pojišťovna, resp. žalovaná. Při zániku Svazarmu ke dni 30. 6. 1991 ZO Svazarmu „ukončila svoji činnost a nemá právního pokračovatele“, načež žalovaná přestala žalobci plnit. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody vůči státu, jeho žaloba však byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 19 C 153/2006, zamítnuta s odůvodněním, že podle článku III bod 8 zákona č. 231/1992 Sb. na stát přecházejí pouze nároky na náhradu škody způsobené pracovním úrazem, přičemž úraz, který žalobce utrpěl při plnění úkolu branné výchovy nebo v přímé souvislosti s ním, je pouze quasi úrazem, nikoliv pracovním úrazem ve smyslu zákoníku práce. Soud prvního stupně konstatoval, že poznámka č. 2 pod čarou konkretizující ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 73/1973 Sb. odkazuje pouze na ustanovení § 190 až § 203 a § 206 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, nikoliv tedy též na ustanovení § 261 zákoníku práce, a uzavřel, že vzhledem k tomu, že se nejedná o přímý nárok žalobce vůči pojišťovně a že nejde o úraz pracovní, není možno ani promlčení posuzovat podle ustanovení zákoníku práce, nýbrž podle ustanovení § 106 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), podle něhož se promlčuje nárok žalobce na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve  dvouleté subjektivní promlčecí době. Uplatněnou námitku promlčení tedy shledal důvodnou. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2008, č. j. 68 Co 446/2008-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí přímý nárok na náhradu škody vůči žalované, neboť žalovaná škodu nezpůsobila a za škodu neodpovídá ani jako quasi zaměstnavatel, není tedy ve sporu pasivně legitimována. Na tom nemění nic skutečnost, že odpovědný subjekt, jenž zanikl v roce 1991, byl v době své existence ve smluvním vztahu s jejím právním předchůdcem. Žalovaná, resp. její právní předchůdce, nenesla nikdy odpovědnost za škodu vzniklou žalobci, pouze mu na základě v té době existujícího smluvního vztahu plnila za toho, kdo za škodu odpovídal. Za tohoto stavu shledal odvolací soud nadbytečným zabývat se otázkou, zda je při posouzení promlčení třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku či zákoníku práce. Žalobcovu argumentaci, že odpovědnost za škodu přešla na žalovanou podle vyhlášky č. 125/1993 Sb., odvolací soud odmítl s tím, že žalobce byl členem, nikoliv zaměstnancem ZO Svazarmu, jeho úraz nebyl tedy úrazem pracovním a jeho nárok proto nemohl přejít na stát (čl. III bod 8 zákona č. 231/1992 Sb.). Podle ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb. jsou ostatně zákonným pojištěním pro případ odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu pojištěny u České pojišťovny, a. s., ty organizace, které s ní měly sjednáno pojištění ke dni 31. 12. 1992, ZO  Svazarmu však zanikla bez právního nástupce již v roce 1991. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnil tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalobce vytkl odvolacímu soudu, že při posouzení jeho nároku aplikoval nesprávně určenou právní normu. Argumentoval, že zákon o branné výchově odkazuje v problematice náhrady škody způsobené úrazem pouze na pracovněprávní předpisy, proto se náhrada škody v tomto případě řídí pouze předpisy o odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem a občanský zákoník při zkoumání námitky promlčení ani při řešení přechodu nároků nelze použít. Poznámky pod čarou nejsou součástí právního textu a mají pouze orientační význam.  Účastník branné výchovy nemůže být při odškodnění znevýhodněn proti zaměstnancům; opačný závěr by nerespektoval vůli zákonodárce. Právní předpisy nemohou vzhledem ke složitosti společenských vztahů přímo řešit veškeré situace, soudy měly proto nárok uznat na základě principu analogie. Oba soudy proto chybně posoudily žalobcův nárok na základě použití občanského zákoníku jako promlčený a nesprávně též popírají  jeho přímý nárok proti pojišťovně. Odškodňuje-li se úraz při branné výchově stejně jako pracovní úraz, pak stejně jako v případě pracovního úrazu musí být v případě zániku odpovědné organizace určen subjekt, který pokračuje v odškodňování. I na účastníka branné výchovy se tedy musí analogicky použít ustanovení § 205d odst. 8 zákoníku práce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je tudíž přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovoláním předloženou právní otázku, zda žalobci jako účastníku branné výchovy ve smyslu zákona č. 73/1973 Sb., o branné výchově, vznikl přímý nárok na náhradu škody vzniklé poškození