32 Cdo 2947/2016 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2947/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2018 Spisová značka:32 Cdo 2947/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2947.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Platební karty Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017 § 101 předpisu č. 284/2009Sb. ve znění do 12.01.2018 § 116 předpisu č. 284/2009Sb. ve znění do 12.01.2018 § 115 předpisu č. 284/2009Sb. ve znění do 12.01.2018 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:14. 5. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 28.5.2018I.ÚS 1833/18JUDr. David Uhlíř-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce: M. B., zastoupený Mgr. Vladimírem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Česká 26/41, proti žalované: Česká spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, o zaplacení částky 101 852,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 127/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 28 Co 410/2015-126, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 28 Co 410/2015-126, směřující proti měnícímu výroku ve věci samé, se zamítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : V řízení zahájeném dne 29. 7. 2014 se žalobce domáhá zaplacení částky 101 852,92 Kč z titulu smlouvy o běžném účtu uzavřené se žalovanou, k němuž mu byla vydána platební karta. Uvedenou částku žalovaná zaúčtovala na vrub jeho běžného účtu jako výběry z bankomatu provedené platební kartou poté, kdy byla zadržena bankomatem. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 8. 2015, č. j. 55 C 127/2014-85, uložil žalované připsat na účet žalobce částku 97 966,42 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o připsání částky 3 886,50 Kč s příslušenstvím na účet žalobce (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se dne 29. 7. 2013 pokusil o výběr hotovosti platební kartou z bankomatu, bankomat však jeho platební kartu zadržel. Žalobce provedl blokaci platební karty na pobočce žalované až po návratu z dovolené do České republiky dne 2. 8. 2013, kdy reklamoval výběry z bankomatu v celkové výši 101 852,92 Kč. Podle zpráv policie předmětnou platební kartu zadržel bankomat s namontovaným zádržným systémem (tzv. Libanonská smyčka), v důsledku čehož došlo k jejímu odcizení a neautorizovaným výběrům z účtu žalobce. Žalobce tvrdil, že zadržení platební karty bankomatem nahlásil okamžitě přítomnému příslušníku turecké turistické policie a v Deniz Bank, jež je provozovatelem bankomatu, telefonicky i osobně na pobočce této banky. Bylo mu sděleno, že zadržení karty bankomatem je běžné a že platební karta mu bude vrácena do dvou týdnů na pobočku žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy platební karta během pokusu žalobce o výběr hotovosti zůstala uvnitř bankomatu, žalobce neporušil povinnost vyplývající z kogentního ustanovení § 101 písm. b) zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, účinného do 12. 1. 2018, a z článku 22. bodu 2 všeobecných obchodních podmínek České spořitelny, a. s. ze dne 15. 7. 2002, ve znění účinném od 1. 4. 2011 (dále jen „obchodní podmínky“), oznámit žalované bez zbytečného odkladu po zjištění ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované použití platebního prostředku. Nelze připustit výklad žalované, která pokládá pohlcení platební karty bankomatem za ztrátu coby ztrátu dispozice s platební kartou. Třebaže v projednávané věci došlo k odcizení platební karty v důsledku umístění zádržného zařízení v bankomatu, žalobce o něm nemohl vědět ani jej předpokládat, totéž platí ve vztahu ke zneužití či neautorizovanému použití platebního prostředku. Povinnost neprodleného oznámení se váže k okamžiku zjištění, přičemž žalobce ztrátu, odcizení, zneužití či neautorizované použití platebního prostředku zjistil až dne 2. 8. 2013, kdy u žalované učinil příslušné oznámení. Podle názoru soudu prvního stupně došlo k neautorizovaným platebním transakcím ve smyslu ustanovení § 98 zákona o platebním styku a žalobce neporušil oznamovací povinnost uloženou ustanovením § 101 písm. b) zákona o platebním styku, přičemž současně nebylo prokázáno, že by byly dány jiné důvody výjimky z odpovědnosti žalované podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. b) zákona o platebním styku. Žalobci proto vznikl nárok na uvedení jeho běžného účtu do stavu, v němž by byl, kdyby k odepsání částky 97 966,42 Kč nedošlo. Co do částky 3 886,50 Kč s příslušenstvím soud žalobu zamítl, neboť podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. a) zákona o platebním styku žalobce jako plátce nese ztrátu z neautorizovaných platebních transakcí do částky odpovídající 150 EUR. K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o připsání částky 97 966,42 Kč s příslušenstvím na účet žalobce (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a odmítl odvolání žalované směřující proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu zamítavého výroku (třetí výrok). Odvolací soud považoval za správné skutkové závěry soudu prvního stupně, nikoliv však jeho právní posouzení věci v otázce, zda žalobce z hrubé nedbalosti porušil smluvní povinnost vyplývající z obchodních podmínek (z článku 22) nebo zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení § 101 zákona o platebním styku, tj. bez zbytečného odkladu po zjištění oznámit žalované ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované použití platební karty. Uvedl, že vztah mezi žalobcem a žalovanou je vztahem mezi uživatelem platebních služeb a poskytovatelem platebních služeb. Smlouva o účtu byla do 31. 12. 2013 smlouvou o běžném účtu podle ustanovení § 708 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, od 1. 1. 2014 je smlouvou o účtu podle ustanovení § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Současně je tato smlouva společně se smlouvou o platební kartě rámcovou smlouvou o platebních službách podle ustanovení § 74 odst. 1 písm. a) zákona o platebním styku. Dále rekapituloval, že předmětem sporu je částka z 11 výběrů hotovosti z bankovního automatu s použitím platební karty v době od 29. 7. 2013 do 2. 8. 2013 se zadáním PIN kódu, kterou žalovaná zaúčtovala k tíži účtu žalobce ve výši 101 852,92 Kč, jak vyplývá z reklamace žalobce a z výpisu z běžného účtu žalobce. Odvolací soud citoval ustanovení § 101, § 116 odst. 1 a 2 a § 120 odst. 1 zákona o platebním styku, článek 22 bod 1 a 2 obchodních podmínek a k nim uvedl, že zákonnou a smluvně převzatou povinností žalobce bylo bez zbytečného odkladu (neprodleně) po zjištění oznámit žalované nebo osobě jí určené ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované použití platební karty. Při porušení této povinnosti, ať úmyslném nebo z hrubé nedbalosti, nese ztrátu z neautorizovaných platebních transakcí podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. b) zákona o platebním styku žalobce. Zabývaje se výkladem hrubé nedbalosti odvolací soud s odkazem na odbornou literaturu dovodil, že hrubou nedbalostí je porušení náležité míry opatrnosti takovým způsobem, který se výrazně vymyká tomu, co je běžně akceptovatelné. Hrubě nedbale jedná ten, komu lze vytknout mimořádně výraznou míru neopatrnosti nebo lehkomyslnosti. Odvolací soud zdůraznil, že zákon o platebním styku váže povinnost oznámit žalované odcizení, ztrátu, zneužití nebo neautorizované použití platební karty na okamžik takového zjištění. K zadržení platební karty v bankomatu došlo 29. 7. 2013, ke sporným platebním transakcím došlo od 29. 7. 2013 do 2. 8. 2013, kdy žalobce oznámil žalované zadržení platební karty v bankomatu. Z toho vyplývá, že mezi zadržením platební karty v bankomatu a blokací platební karty došlo ke zbytečnému prodlení trvajícímu déle než 4 dny. Zablokováním platební karty v bankomatu ztratil žalobce možnost s ní disponovat, i když platební karta existovala, tedy nebyla zničena, tato skutečnost tudíž podléhá oznamovací povinnosti jako ztráta či odcizení karty, protože v takovém případě může dojít ke zneužití nebo neautorizovanému použití platebního prostředku. Žalobce mohl oznámit odcizení, ztrátu, zneužití nebo neautorizované použití platební karty