32 Cdo 3017/2016 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3017/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 11. 2016 Spisová značka:32 Cdo 3017/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3017.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 1. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3017/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně OPTIMA reality s.r.o., se sídlem v Plzni, Solní 239/3, identifikační číslo osoby 64833682, zastoupené Mgr. Renátou Václavíkovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti žalované GES-ELECTRONICS, a.s., se sídlem v Plzni, Studentská 55a, identifikační číslo osoby 40524752, zastoupené Mgr. Violou Šiplovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 37/45, o zaplacení 966 280 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 174/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, č. j. 3 Cmo 128/2015-262, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, č. j. 3 Cmo 128/2015-262, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2015, č. j. 48 Cm 174/2009-234, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující provizi ze smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitostí v Hradci Králové. Rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, č. j. 48 Cm 174/2009-234, soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 30. 11. 2007 smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitostí ve vlastnictví žalované za cenu 35 000 000 Kč, jejíž platnost skončila dne 30. 4. 2008. Dne 15. 9. 2008 uzavřela žalovaná jako prodávající a manželé P. jako kupující kupní smlouvu na předmětné nemovitosti za cenu 29 000 000 Kč, v níž žalobkyně nebyla označena jako zprostředkovatelka. Žalobkyně sice tvrdila, že s žalovanou dne 13. 6. 2008 uzavřela další smlouvu, jejímž předmětem mělo být zprostředkování prodeje týchž nemovitostí za sníženou cenu 32 000 000 Kč, avšak její existenci neprokázala, a proto jí soud právo na provizi z této smlouvy nepřiznal, a to ani pro případ, že by činnost směřující k vytvoření příležitosti pro žalovanou uzavřít kupní smlouvu na předmětné nemovitosti skutečně vykonala. Pro posouzení uplatněného nároku z jiného právního titulu nebyl podle soudu prvního stupně žádný důvod. Protože se existenci smlouvy ze dne 13. 6. 2008 nepodařilo prokázat, nárok žalobkyně nemohl být posouzen ani jako bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy. Podle soudu prvního stupně však nemohl být její nárok posouzen ani jako plnění bez právního důvodu – žalobkyně se totiž nedomáhala plnění ze smlouvy ze dne 30. 11. 2007, ani nezprostředkovala žalované prodej předmětných nemovitostí za cenu dohodnutou v této smlouvě (35 000 000 Kč). Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně nelze posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, protože smlouva o zprostředkování ze dne 13. 6. 2008 nebyla uzavřena, a že jej nelze posoudit ani jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení za plnění bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jelikož se žalobkyně plnění ze smlouvy uzavřené dne 30. 11. 2007 nedomáhala. Odvolací soud nepřisvědčil odvolací námitce žalobkyně, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že uzavření smlouvy ze dne 13. 6. 2008 nebylo prokázáno, avšak uplatněný nárok může být posuzován podle smlouvy ze dne 30. 11. 2007, měl ji v tomto ohledu poučit podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle odvolacího soudu žalobkyně od počátku řízení tvrdila, že uzavřela smlouvu o zprostředkování ze dne 13. 6. 2008, jejímž obsahem měl být její závazek vyhledat zájemce o koupi nemovitostí ve vlastnictví žalované a závazek žalované zaplatit jí za tuto činnost odměnu ve výši požadované žalobou. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyni nelze přiznat nárok na odměnu z této smlouvy, a to ani ve formě jakéhosi „bezdůvodného obohacení“, pokud mezi účastníky neexistoval žádný závazkový vztah. Náklady vzniklé žalobkyni s tvrzeným vyhledáváním zájemce nelze podle odvolacího soudu přenášet na žalovanou, která tuto činnost žalobkyně neiniciovala. Nemůže se tedy jednat o plnění bez právního důvodu, jelikož k žalované se žádná majetková hodnota nepřesunula – žalovaná si zájemce vyhledala sama, a nebyla vůbec nucena vynaložit náklady na zprostředkovatele. Z protokolu o ústním jednání podle odvolacího soudu nevyplývá ani žalobkyní namítané neúplné poučení (poučení o následcích nesplnění výzvy soudu) podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobkyně na poučení soudu reagovala, přesto svůj nárok neprokázala. I kdyby se však žalobkyni dostalo pouze neúplného poučení, nemělo by to podle odvolacího soudu vliv na správnost závěrů soudu prvního stupně a nezakládalo by to důvod pro zrušení rozsudku podle § 219a odst. 1 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, zda její činnost směřující ke zprostředkování prodeje nemovitostí ve vlastnictví žalované, která byla vyvíjena bez smluvního základu, vede či může vést ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. V této souvislosti dovolatelka odkázala např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, či ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2011. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že podmínil vznik jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení existencí závazkového vztahu mezi účastníky. Pokud mezi účastníky neexistoval po 30. 4. 2008 žádný smluvní vztah týkající se zprostředkování prodeje předmětných nemovitostí, pak dovolatelka vykonávala pro žalovanou zprostředkovatelskou činnost bez právního důvodu a vznikl jí nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši v místě a čase obvyklé odměny za obdobnou zprostředkovatelskou činnost. Podle dovolatelky se jí v řízení podařilo prokázat, že v období od června do srpna 2008 pro žalovanou za jejího souhlasu činnost směřující k uzavření kupní smlouvy vyvíjela, přičemž jedním ze zájemců o koupi, jež dovolatelka vyhledala, byl i Ing. M. P., s nímž žalovaná kupní smlouvu uzavřela. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že aniž by zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, či sám provedl nové důkazy, odchýlil se odvolací soud od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a konstatoval, že žalovaná si zájemce o koupi předmětných nemovitostí vyhledala sama. Tento závěr je však v rozporu se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně žalované koupi nemovitosti zprostředkovala, avšak za nižší než dohodnutou cenu. Stran této otázky dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2711/2012, či ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v jeho rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 642/2000, rovněž v otázce, zda soud může zamítnout žalobu z důvodu, že žalobce nárok uplatněný žalobou právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že oprávněnost jejího nároku je třeba posuzovat jen ve vztahu ke smlouvě ze dne 13. 6. 2008 a že se nemůže domáhat žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Dovolatelka se domáhala konkrétně vymezeného plnění a pro právní posouzení nebylo podstatné, které ze dvou sobě jdoucích smluv se výslovně dovolala, tvrdila-li existenci obou smluv. Její právní kvalifikace nebyla pro soud závazná – právní posouzení věci náleží soudu. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanove