32 Cdo 3051/2014 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3051/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 6. 2016 Spisová značka:32 Cdo 3051/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3051.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Hromadná věc (o. z.) Dotčené předpisy:§ 118 odst. 1 obč. zák. § 120 odst. 1 obč. zák. § 554 odst. 5 obch. zák. § 445 obch. zák. § 446 obch. zák. § 501 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 9. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.9.2016IV.ÚS 3264/16prof. JUDr. Jan Musil, CSc.odmítnuto19.9.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3051/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně ALBA CR spol. s. r. o., se sídlem ve Škvorci, Masarykovo náměstí 26, PSČ 250 83, identifikační číslo osoby 62909134, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, proti žalované Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava, se sídlem v Ostravě – Porubě, 17. listopadu 2172/15, PSČ 708 33, identifikační číslo osoby 61989100, o vydání věci a zaplacení částky 730 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 162/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2014, č. j. 7 Cmo 340/2013-135, takto: I. Dovolání se v části, v níž směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2014, č. j. 7 Cmo 340/2013-135, v měnícím výroku o věci samé, zamítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : V souzené věci se žalobkyně domáhala jednak vydání v žalobě specifikovaného sedacího nábytku z titulu svého vlastnického práva, jednak zaplacení částky 730 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované vzniknout užíváním nábytku bez právního důvodu. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím v prvním výroku změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2013, č. j. 29 Cm 162/2012-66, v části zamítavého výroku pod bodem I tak, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni 850 kusů kancelářských židlí „TARA“, 30 kusů čalouněných židlí „Lily“, 73 kusů čalouněných židlí „Pisa“, 6 kusů čalouněných židlí „Pisa“, 6 kusů křesel „Arak1“, 3 kusy pohovek „Arak3“ a 3 kusy pohovek „Arak2“ (dále též jen „sedací nábytek“) s tím, že žalovaná má možnost zprostit se této povinnosti zaplacením částky 1 069 180,80 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 14. 7. 2012 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Druhým výrokem pak odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části jeho výroku pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba na vydání 4,5 m potahové látky „Phoenix“, a ve výroku pod bodem II, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 730 000 Kč s úrokem z prodlení, jakož i ve výroku o nákladech řízení pod bodem III, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle nichž Ing. V. U. jako zhotovitel uzavřel dne 26. 4. 2011 s žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“), jejímž předmětem byla dodávka interiérového vybavení budovy kolejí „B“ VŠB – TU Ostrava (dále též jen „dílo“). V bodě 13.7 bylo sjednáno, že zhotovitel ani objednatel nemohou bez vzájemného souhlasu postoupit práva a povinnosti plynoucí z této smlouvy třetí osobě. Kupní smlouvou uzavřenou dne 11. 9. 2009, kterou odvolací soud posoudil jako smlouvu rámcovou (dále též jen „kupní smlouva“), se žalobkyně zavázala dodávat Ing. U. na základě jeho objednávek sedací nábytek, zejména kancelářské židle a křesla, a převést na něho vlastnické právo k dodávanému zboží. V článku VII. kupní smlouvy byla sjednána výhrada vlastnického práva do zaplacení kupní ceny v plné výši s tím, že prodlení s úhradou zakládá žalobkyni právo odebrat dodané zboží zpět, a to přímo i od třetí osoby (konečného odběratele). Žalobkyně se zavázala dodat zboží podle objednávky do areálu žalované, v němž Ing. U. pro žalovanou prováděl dílo. V souladu s tím dodala ve dnech 23. 6. až 28. 6. 2011 sedací nábytek přímo žalované jako subdodávku vztahující se ke smlouvě o dílo. Dopisem doručeným dne 23. 6. 2011 pak žalovanou upozornila na sjednanou výhradu vlastnického práva. Ing. U. dílo žalované dne 23. 8. 2011 předal. Smlouvou o postoupení pohledávky (uzavřenou již dne 21. 6. 2011) postoupil část své pohledávky vůči ní ve výši 1 270 763 Kč žalobkyni za podmínek tam sjednaných. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2011, č. j. KSOS 38 INS 10146/2011-B24, byl na jeho majetek prohlášen konkurz. Žalobkyně bezvýsledně vyzývala žalovanou k zaplacení kupní ceny, případně k vrácení nábytku. Odvolací soud dovodil, že žalovaná věděla o výhradě vlastnického práva žalobkyně k sedacímu nábytku nejpozději v den zahájení jeho dodávek, nemohla být proto nadána dobrou vírou, která jediná by – vzhledem k § 554 odst. 5 věty druhé ve spojení s § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“) - mohla vést k nabytí vlastnického práva od nevlastníka; žalovaná proto vlastnické právo k tomuto nábytku nenabyla. Závěru soudu prvního stupně, že sedací nábytek se v rámci díla zhotovovaného pro žalovanou stal součástí dodávky souboru věcí – interiérového vybavení hotelu, pročež jehož dodáním došlo k zániku výhrady vlastnického práva, vytkl absenci řešení otázky dobré víry. Posouzení, podle něhož by vlastnické právo k věcem dodávaným k provedení díla přecházelo na objednatele bez zřetele na výhradu vlastnického práva sjednanou mezi zhotovitelem a jeho dodavatelem, shledal nesouladným s ústavně zaručenou nedotknutelností vlastnického práva. Zároveň vyjádřil názor, že k zániku výhrady vlastnického práva zahrnutím sedacího nábytku do díla by mohlo dojít pouze za předpokladu, že půjde o věc hromadnou (soubor věcí), respektive o věc, jejíž podstata zanikne smísením s jinou věcí, o takový případ se však nejedná, neboť žalobkyně dodávala Ing. U. sedací nábytek, který ani nepředstavoval ve svém souhrnu jednotný celek a už vůbec ne věc vzniklou smísením; každé jednotlivé křeslo či židle představuje samostatnou věc, kus nábytku, a může být předmětem individuálního právního vztahu. Nejde tu o soubor věcí, jejichž provedení a uspořádání tvoří účelový, stylový nebo architektonicky jednotný celek. Současně platí, že takto vymezený soubor věcí (sedacího nábytku) je jednoduše identifikovatelný a oddělitelný od dalších součástí díla, neboť jde o věci, které lze volně přemisťovat. Na základě toho pak odvolací soud uzavřel, že žalovaná se nestala vlastníkem předmětného sedacího nábytku ani na základě dobré víry, ani na základě jeho zapracování do předmětu díla, drží jej však a žalobkyni tedy svědčí právo na jeho vydání podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“ či „zákon č. 40/1964 Sb.“). Stran potahové látky odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se opomněl zabývat otázkou, zda má žalovaná tuto látku ve svém držení. Důvodem zrušení zamítavého výroku pod bodem II byla skutečnost, že soud prvního stupně v důsledku svého právního názoru nevedl žádné dokazování ke vzniku a výši bezdůvodného obohacení. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, a že „právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Pochybení se měl odvolací soud dopustit předně tím, že v rozporu s judikaturou, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 1163/2006 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), neposoudil jako absolutně neplatnou smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem je pohledávka vyloučená z postupu dohodou věřitele s dlužníkem. Dále dovolatelka namítá, že přípis žalobkyně ze dne 22. 6. 2011 je pro absenci bližší specifikace konkrétního zboží, k němuž je uplatňována výhrada vlastnického práva, právním úkonem neplatným pro neurčitost, který nemohl způsobit zamýšlené účinky. Právní otázka „platnosti a určitosti“ přípisu by měla být podle jejího názoru „posouzena jinak, tedy tak, že námitka žalované spočívající v neurčitosti přípisu co do specifikace věcí je nikoliv účelová, ale plně