32 Cdo 3146/2012 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3146/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2014 Spisová značka:32 Cdo 3146/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3146.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Příslušnost soudu funkční Dotčené předpisy:§ 104 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 83 předpisu č. 185/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 10. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3146/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30a, proti žalované KOVOHUTĚ HOLDING DT, a.s., se sídlem v Čelákovicích, Křižíkova 270, PSČ 250 88, identifikační číslo osoby 46 35 70 33, zastoupené JUDr. Milanem Kružíkem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, o zaplacení částky 23,267.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 100/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. března 2011, č. j. 4 C 100/2009-133, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2011 (správně 4. dubna 2012), č. j. 29 Co 92/2012-208, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. března 2011, č. j. 4 C 100/2009-133, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2011, č. j. 29 Co 92/2012-208, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 21. března 2011, č. j. 4 C 100/2009-133, zamítl žalobu o zaplacení částky 23,267.050,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. června 2005 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. dubna 2011 (správně 4. dubna 2012), č. j. 29 Co 92/2012-208, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Uplatnil tak dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil korundové ostřivo jako odpad bez ohledu na skutečnost, že využití korundového ostřiva je možné po částečném zpracování či částečné úpravě v další výrobě bez ohrožení životního prostředí, jak má na mysli zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění novely provedené zákonem č. 154/2010 Sb. Tvrdí, že korundové ostřivo je věcí movitou způsobilou vydržení ve smyslu ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), přičemž držbu této věci započal v dobré víře 1. dubna 1999, kdy skládku koupil od nevlastníka. Soudy zjistily, že docházelo k obchodování s předmětným ostřivem jako se zbožím, přesto dospěly k závěru, že smlouvami o prodeji ostřiva jako zboží nelze měnit zákonem daný charakter ostřiva coby odpadu. Poukazuje na přechodné ustanovení § 83 zákona č. 185/2001 Sb. a dovozuje, že měl možnost v průběhu tímto zákonem stanovené jednoroční lhůty obstarat si potřebná povolení a oprávnění k tomu, aby od 1. ledna 2003 splňoval zákonem určená kritéria k odstraňování nebo využívání odpadu. V mezidobí od 1. ledna 2002 do 1. ledna 2003 však došlo k završení tříleté vydržecí doby, a proto je irelevantní, že potřebná oprávnění a povolení k nakládání s odpady neměl. Tuto skutečnost oba soudy pominuly. Namítá, že z důkazů provedených v řízení vyplynulo, že předmětné ostřivo bylo dále využíváno, že mělo ekonomický význam pro všechny subjekty, které s ním přišly do styku. Z těchto skutkových zjištění lze učinit závěr, že ostřivo nemohlo být odpadem. Namítá, že v řízení nebyl přes jeho návrh zpracován ani jeden znalecký posudek, jenž by zodpověděl otázku, zda korundové ostřivo bylo odpadem. Přitom znalecký posudek znaleckého ústavu nelze považovat za posudek zpracovaný nezávislým znalcem. Soudy obou stupňů právní otázku, zda korundové ostřivo je odpadem, či věcí movitou způsobilou vydržení, tak řešily v rozporu se zákonem č. 185/2001 Sb. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání je podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil. Z ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel nevymezil žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu, podle něhož k vydržení vlastnického práva k odpadu nedošlo, založený na zjištění, že od 1. dubna 1999 byl dovolatel oprávněným držitelem skládky a od toho dne začala běžet tříletá vydržecí doba, která skončila za účinnosti zákona č. 185/2001 Sb., jenž omezuje převzetí vlastnického práva k odpadu na určené právnické osoby a fyzické osoby oprávněné k podnikání, jež jsou provozovatelem zařízení k využití odpadu, přičemž žalobce tyto podmínky nesplňoval, k nabytí vlastnického práva proto vydržením nedošlo, pak pro toto posouzení nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné, poněvadž tato otázka byla dovolacím soudem již řešena. Ve skutkově totožné věci Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 33 Cdo