32 Cdo 3409/2012 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3409/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 10. 2015 Spisová značka:32 Cdo 3409/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3409.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Privatizace Ručení Dotčené předpisy:§ 15 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 1. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3409/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Mydlářka a. s., se sídlem v Benešově, Mydlářka 253, PSČ 256 01, identifikační číslo osoby 46356142, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem, se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, PSČ 256 01, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze – Žižkově, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo 01312774, o zaplacení částky 881 073 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 113/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 55 Co 67/2012-133, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 55 Co 67/2012-133, ve výroku o nákladech řízení pod bodem III se odmítá. II. Ve zbývající části se dovolání zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se v souzené věci domáhala nejprve pouze po Pozemkovém fondu České republiky (dále jen „Pozemkový fond“), posléze též i po České republice – Ministerstvu financí (dále též jen „Česká republika“) jako právnímu nástupci Fondu národního majetku České republiky (dále jen „Fond národního majetku“ či „FNM“) společného a nerozdílného zaplacení částky 881 073 Kč, sestávající z pohledávky ve výši 864 957 Kč, kterou měla vůči Státnímu statku Votice, státnímu podniku (dále též jen „státní statek“), jehož závazky včetně tohoto přešly na společnost Švarc spol. s r. o. (dále též jen „nabyvatel“) jako vydražitele části majetku státního statku, prodávané v rámci jeho privatizace, a z částky 16 116 Kč, jež představuje náhradu nákladů na vymáhání této pohledávky soudní cestou; tyto pohledávky nabyvatel neuhradil a nebyly uspokojeny z jeho majetku ani v rámci konkursu na jeho majetek. Pozemkový fond založil svou obranu na námitce nedostatku své pasivní věcné legitimace. Prosazoval názor, že ručitelem podle ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), je Fond národního majetku, který byl garantem privatizace. Pozemkový fond uplatnil též námitku promlčení. Rovněž Česká republika namítala nedostatek své pasivní věcné legitimace. Argumentovala, že v posuzovaném případě nedošlo k žádnému ze zákonem předpokládaných způsobů privatizace ze strany FNM; ten v procesu privatizace státního podniku vystupoval toliko jako prostředník a nemůže proto za závazky státního statku ručit. Namítla též, že ručení podle zákona č. 92/1991 Sb. se týká pouze závazků existujících v době přechodu privatizovaného majetku na nabyvatele, nikoliv závazků vzniklých později, tedy v souzené věci požadovaných nákladů soudního řízení a úroků jdoucích od 23. listopadu 2002. V podání ze dne 14. března 2011 pak s poukazem na vývoj právní úpravy obsažené v ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. dovodila, že neručí za závazky, které přešly na nabyvatele privatizovaného majetku po 13. srpnu 1993, a namítla promlčení. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 31 C 113/2010-102, ve výroku pod bodem 1 uložil Pozemkovému fondu zaplatit žalobkyni částku 864 956 Kč s úrokem ve výši 3,5 % p. a. od 23. listopadu 2002 do zaplacení, ve výroku pod bodem 2 žalobu co do částky 16 117 Kč s úrokem zamítl, ve výroku pod bodem 3 zamítl žalobu proti České republice a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a Pozemkovým fondem (výrok pod bodem 4) a mezi žalobkyní a Českou republikou (výrok pod bodem 5). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně měl vůči státnímu statku pohledávku z titulu práva na zaplacení ceny hnojiv vyfakturované ve výši 864 956,69 Kč fakturami ze dne 16. ledna, 17. března a 18. března 1991. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 11. listopadu 1994, č. j. 6875/94-410, byla podle ustanovení § 11 zákona č. 92/1991 Sb. ke dni vydražení převedena část majetku státního statku, a to kravín Jestřebice (dále jen „privatizovaná jednotka“), na FNM s tím, že realizaci projektu provede Pozemkový fond. Dohodou uzavřenou dne 22. listopadu 1994 mezi FNM a Pozemkovým fondem převedl FNM ke dni vydražení privatizovanou jednotku na Pozemkový fond s tím, že s převáděným majetkem přecházejí na Pozemkový fond práva, závazky a pohledávky vztahující se k tomuto majetku. Pozemkový fond požádal dopisem ze dne 31. listopadu 1994 Okresní privatizační komisi v Benešově o provedení dražby podle schváleného privatizačního projektu státního statku. Podle protokolu o veřejné dražbě 27/95 ze dne 26. července 1995 privatizovanou jednotku vydražil nabyvatel (tj. Švarc spol. s r. o.) za 100 Kč, přičemž vzal na vědomí, že na něho přecházejí práva a závazky uvedené v rozhodnutí o privatizaci a v privatizačním projektu. Zápisem o předání a převzetí věcí zahrnutých do majetku a dohodou o fyzické přejímce ze dne 28. července 1995 Pozemkový fond předal nabyvateli privatizovanou jednotku podle ustanovení §§ 19, 20 a 21 zákona č. 92/1991 Sb. Pravomocným rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. července 1999, č. j. 34 Cm 405/97-24, byl nabyvatel uznán povinným zaplatit žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) částku 864 956,69 Kč, nabyvatel však svůj závazek nesplnil. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. září 1999, č. j. 91 K 38/99-23, byl na jeho majetek prohlášen konkurs, do něhož žalobkyně přihlásila svou pohledávku, konkurs však byl usnesením ze dne 14. října 2002, č. j. 91 K 38/99-266, zrušen pro nedostatek majetku. Dopisem ze dne 22. listopadu 2002 vyzvala žalobkyně k zaplacení částky 881 073 Kč Pozemkový fond. Soud prvního stupně s poukazem na skutečnost, že Fond národního majetku převedl privatizovaný majetek na Pozemkový fond, shledal žalobu vůči České republice pro nedostatek pasivní věcné legitimace nedůvodnou. Ve vztahu k Pozemkovému fondu dovodil, že věc je třeba posoudit podle znění zákona č. 92/1991 Sb. účinného k datu privatizace (k 26. červenci 1995), tj. ve znění zákona č. 224/1994 Sb., účinného od 6. prosince 1994. Konstatoval, že žalobkyně prokázala jak existenci pohledávky, tak i vyčerpání všech zákonných možností k uplatnění práva, vyjádřil názor, že „i když zákonodárce v průběhu četných novelizací zákona č. 92/1991 Sb. měnil ručitelský závazek Fondu, nepřísluší soudu zabývat se výkladem úmyslu zákonodárce, pro který tak činil, ale v zájmu právní jistoty vycházet ze znění, které přichází v úvahu z hlediska časové aplikace“. Námitku promlčení shledal nedůvodnou a žalobě vyhověl, až na částku 16 117 Kč představující přisouzenou náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání Pozemkového fondu směřujícímu do výroků pod body 1 a 3 a do výroků o nákladech řízení rozsudek soudu prvního přisuzujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu v rozsahu částky 864 956 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok pod bodem I), odvolání do zamítavého výroku pod bodem 3 týkajícího se České republiky odmítl (výrok pod bodem II), uložil žalobkyni nahradit Pozemkovému fondu náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 145 630 Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a Českou republikou (výrok pod bodem IV). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace České republiky, právní posouzení existence ručitelského závazku Pozemkového fondu však správným neshledal. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2007, sp. zn. 32 Odo 199/2005 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), dospěl k závěru, že pro posouzení uplatněného nároku není rozhodující, kdy vznikla splatná pohledávka žalobkyně, respektive okolnost, zda vznikla před 13. srpnem 1993, nýbrž kdy byla uzavřena smlouva o převodu privatizovaného majetku, protože spolu s tímto majetkem přešly na nabyvatele závazky s ní související a současně vzniklo ručení Fondu národního majetku. Konstatoval, že k vydražení privatizovaného majetku a jeho předání vydražiteli došlo dne